Prvním dílem druhé série jsi mě vyděsila. (Ani nevíš, jaká byla má následná úleva…)
Druhý dál… ano, rozporuplné, drásavé pocity. Chápu Severuse, že váhá. (Muhaha Harryho duše a neposkvrněná, když usiluje o sebevraždu? No nic, já mlčím…)
Tak čistá, jako okvětní lístky bílé lilie… to se mi náhodou líbí; zní to jako dědictví.
Třetí část: „Je to doupě Zmijozelu, takže asi ne. Jsem v tom sám. Tak jako ve všem.“ – jak kruté. Cítí se být ztracen, že? Jojo, jaký to je asi pocit, vědět, že se musíme dostat tam, kde to naši přátele odsoudí a už nepomůžou, a naši nepřátele ještě tuplem nepomůžou, protože nás tam nechtějí?
Skoro mi to připomíná Tantala. Až na to, že Harry má cíl a na to, že Harryho cíl je poněkud blíž.
Dokonce ještě blíž, než jsem si myslela. :D
Fuuu… skvělé. Čtenářky mají rády pády do měkkého. *yes*
Moc děkuji za rychlost přidávání, ale hlavně… za povídku jako takovou. Jsem zvědavá, přes který okraj nás necháš přepadnout. :)