Krásná kapitola. Kdo naříká nad Harryho depresemi měl by se pokusit vžít do něj. Donucený Impériem vzít si Snapea, opakovaně znásilněný - a žádný rozdíl v tom není, že to bylo ohleduplně. Jak říkal Snape, je mu jen patnáct - odrostlejší dítě. Musí se cítit bezmocný a špinavý.
Pokud Severuse trápí ten pohled - trochu mu to přeji. Za tu nenávist projevovanou od začátku školy, a hlavně za Impérium. Že skončili takhle je jeho vina. Sklízí jen co zasel.
Jak jinak by to mohlo vypadat, kdyby se neprojevoval tak nenávistně od Harryho nástupu do školy. Pokud by byl Harry okonostmi donucený vzít si kupříkladu Remuse, určitě by to dopadlo jinak.
Snape celé roky vyčítá Harrymu dětinskost, ale co je jeho vlastní chování k němu? Harry na rozdíl od něho na jistou dětinskost má nárok - on dítě ještě je, nebo byl. Ale je dospělé chování vyčítat dítěti otcovy chyby? Vylévat si na něm svou dvacetiletou nenávist? A to se o Severusovi říká jak není inteligentní. A teď ná ještě tu drzost poukazovat na to, že je taky jen člověk. Bylněkdy ochotný vidět v Harrym Harryho a ne jen Jamese?
Já bych mu v tom nejraději ještě vymáchala ten jeho dlouhý nos. Teprve potom, bych ho vzala na milost.
Fuj, to jsem ale hrozná....