Takže začátek: temný, krásný, tajuplný a ano, lákavý. Moc, moc vydařený. Tak… jako by postavy a situace naskákaly do reálu a začaly v něm žít. Nebo – jako by to byl druhý, tvárný a plastický svět. Což bezpochyby je.
A Severus… váhající Severus… uvažující Severus – správný Severus se správnými dohady. Nebo – spíše oprávněnými.
Ten tanec. V zajetí sebe, absolutně ignorující zděšené pohledy lidí, kterým po tom vůbec. nic. není. Jen oni dva, jen pro tady a teď. Aspoň. Protože je jedno, kdo je zná, je jedno, kdo si o nich myslí nebo kdo vůbec nemyslí – protože důležití jsou tady a teď oni.
Vzali vám vaše nebe? – kdyby se chtěl vysmívat, kdybys psala povídku na oslavu DI, kdyby chtěl… tohle mohlo bít velmi kruté prohlášení. Stejně kruté jako ty vzpomínky, které Harry viděl v poslední kapitole DI. Ale Severus nechtěl, a to je ten diametrální rozdíl. A rytmus vlastní hudby vlastního života – společného – áááno. Museli toho hodně překonat, aby se k sobě dostali, aby si dali šanci. Jsem ráda, že jsi jim ji dala.
Děkuji za povídku, děkuji z pár, děkuji za dobrý – dobrý? – konec. Ve dvou se to táhne líp. *nehledě na hladové čtenáře :D*
A jistě… písnička… krásná. Těšila jsem se na tuto povídku a nezklamala mě. Děkuji, Sal!