intenzivně přemýšlím, čeho jsi svými slovy chtěl docílit, jaký byl důvod je napsat a proč.
Píšeš, že jsi ze Sal zklamaný. Proč? Protože Sal necítí bolest stejným způsobem jako ty? Protože Sal neřeší těžkou situaci stejně jako ty? Protože se Sal nechová jako ty? Víš, Fane, mám pro tebe zřejmě šokující informaci - Sal NENÍ ty. Sice drobně žasnu nad tvou domněnkou, že je Sal tebou, ale to nechme být.
Dumám, zda jsi chtěl být upřímný nebo jen krutý. Ano, léčba "ledovou sprchou" má své opodstatnění a občas se užívá, ovšem jen ma základě prvního principu psychologické terapie - a totiž podat "pacientovi" jen tolik informací, kolik je schopen přijmout. V opačném případě totiž místo pomoci nabízíš pouze fatální destrukci. Možná by bylo na místě popřemýšlet, zda bys neměl užívat psychologii pouze v sebeobraně. Což je ode mně taky kruté, vůči tobě, a mě mrzí, že ti to říkám. Ale ublížil jsi někomu, na kom mi záleží a já se na tebe trochu hněvám.
Přemýšlej se mnou, Fane, probereme to trochu hlouběji. Z jakého důvodu jsi měl neodolatelnou potřebu tohle sdělit? Nenapadá tě, že tvůj silně emocionální projev a pohrdání k Sal, se Sal vlastně vůbec netýká? Že tady (stejně jako ona) pouze nahlas řešíš svou vlastní bolest? Že možná tvá bolest, kterou jsi nikdy nedal najevo, tě přerostla a změnila se logicky v hněv?
Když budeš mít před sebou úkol, který bude nad tvé síly, budeš se znovu a znovu marně pokoušet ho splnit, dokud nepadneš vyčerpáním, aniž bys čehokoliv dosáhl - nebo požádáš o pomoc? Stačí jen malinko změnit úhel pohledu - a hle, přiznat, že potřebuji pomoc, vyslovit to nahlas a požádat o ni... To chce ale zatraceně hodně odvahy, co říkáš?
Nepohrdej Sal proto, že není tebou, to není fér. Nehledě na to, že bolest dvou lidí nikdy nelze srovnávat, každý máme svůj vlastní způsob, jak s ní bojovat. Ty máš svůj, Sal má svůj; možná ani jeden není ideální, ale v dané chvíli je to způsob, jakým se propracovat dál a najít další cestu, jinou a třeba lepší. Co já vím? Každý dělá, co dokáže, a to je taky vše, co od kohokoliv můžeš žádat. Je mi líto, Fane, že ti kdosi, cosi, vnutilo pocit, že cítit bolest a dát to najevo je hanba. Protože není. Není hanba být poražen silnějším protivníkem. Není hanba plakat; ačkoliv ti to zřejmě jako muži / mladíkovi /chlapci stále vtloukali do hlavy.
Víš toho o Sal příliš málo. Ona bojuje a velmi tvrdě. Jenom zrovna o tom tu konkrétně nepíše; co všechno v uplynulých měsících podstoupila, s čím se porvala, nad čím zvítězila. A že si občas na svém vlastním blogu, ve svém vlastním virtuálním deníku, občas uleví a "vypláče", upustí trochu té bolesti, aby ji nepozřela, je moudré. Přeji ti, Fane, abys i ty nad svou bolestí zvítězil a nemusel dál nést to hrozné břímě zakázaného pláče.
A ty, má drahá Sal, hlavu vzhůru, bradu vystrčit a znovu do boje, šup :) Ačkoliv to tak nevypadá, Fan se nevyjadřoval k tobě, ve skutečnosti mluvil o své vlastní bolesti, svých potížích a svém hněvu. I tohle je, ač poměrně nešťastné, volání o pomoc. S tebou to nemělo nic společného; mluvil o sobě, ne o tobě. Přijmi to a nech to být :)
Mám tě ráda. Nezapomeň na modrou.