Dnes jsem díky Jenebčině odkazu na FB objevila tvé stránky a tuto povídku. Přečetla jsem ji na jeden zátah. Vlastně... ne. Po odstavcích. Po pár větách jsem vždy uhnula očima a snažila se rozdýchat tu beznaděj a bezmocnost. Já vím jaké to je, jako člověk s diagnózou: anxiózně depresivní syndrom, se dokážu vcítit do jeho stavu. Byť jeho do něj násilím přivedla nelítostná hra o ovládnutí. Je mi ho líto. Oprava... je mi jich obou líto.
Tobě děkuji za tá krásná slova a věty, které tvoří tuto povídku. Těším se na další díl, i když se ho vlastně svým způsobem bojím.