Krásné.
Chtěla bych se ale více vyjádřit ke tvé poznámce na konci.
Víš, když jsem byla malinkatá, tak jsem žila v násilném prostředí, v hektickém, ukřičeném, zakrváceném a uplakaném. Když jsem vyrůstala, postupně se tyto stavy střídali. Ve třinácti jsem si podřezala žíly. Díky Bohu špatně. Pak se u mě začala projevovat maniodepresivita. S matkou jsem zůstala sama. Bylo mi šestnáct, když jsem bojovala sama se sebou, a nevěděla co se děje, kdy jsem bojovala s matkou a kdy jsem objížděla soudy, které se vedli s otcem a bránila se exekutorům, které přicházeli nikdy z mé chyby. A neměla jsem žádné dospívání. A nenáviděla jsem celý svůj svět. Uteklo skoro deset let. Jsem stále maniodepresivní. Odpustila jsem své rodině. Pochopila svou matku. A ona snad pochopila mě. Každý rok, od cca lříjna do února vysloveně bojuji o svůj život v depresích. Do kterých přicházejí povinnosti a problémy. Které nejsem schopna adekvátně řešit. A pak přijde zase klid a štěstí.
Co jsem tím chtěla říct. Přijde chvíle, kdy se to zlepší. Ne v okolí, protože problémy budou pořád nějaké. Lidé budou odcházet a zklamání přicházet. Ale ty, má drahá, ty se zlepšíš. V tobě se něco pohne, posune, zapadne. Nevím, jak to popsat. Ale budeš to zvládat lépe. A budeš si umět najít své štěstí a radost lépe. Nevím kdy. A nebude to do té době snadné. Ale ten zlom přijde. Musíš vydržet. Jsi jedinečná, máš skvělý talent. Nemůžeš nechat svůj život nazmar, protože ty to vydržíš, ty víš že můžeš. Tvůj život není bezcenný. Ani zbytečný. Nikdy nebude. Opakuj si to. Každý den. Jakkoliv se to zdá, tvůj život je hoden toho žít. Budeš šťastná i spokojená. Cokoliv tě trápí, cokoliv se ti děje. Nakonec najdeš cestu ven. Musíš najít způsob, jakým se z té cesty z tvého vězení nezbláznit. Svůj vnitřní způsob, kterým si budeš hojit rány. S kterým dojdeš ke smíření a povede ven z toho všeho. Prosím veř mi, že nakonec to bude dobré. Jen se nesmíš vzdávat víš? Nikdy. Nikdy...