1. část

Nehledejte v téhle povídce nějaký obrovský smysl. Napadla mě jen tak při poslouchání jedné písničky. Je to jen taková třídílná jednorázovka. A o čem přesně? O hledání. O tom, co se může stát nedopatřením... kvůli jedné malé chybě... Kolik času můžeme ztratit... A jaký bude konec? Chci konečně něco hezkého. Tak snad se mi povede :)

Co se týče druhé části... bude z pohledu Severuse, proto prosím pochopte, že se mi to bude psát složitě a dlouho. Tak snad vydržíte.

Beta: yellow ;)

Vaše Sal.

1. část

Jsou čtyři hodiny ráno. Život venku není veškerý žádný. Je ticho. Všechny kluby v tomhle městě pomalu zavírají. Až na jeden. Ale i ten brzy zavře své dveře mudlům i kouzelníkům, kteří se sem přišli pobavit.

Lidé pomalu odcházejí… jen jeden kouzelník zůstává. On vždy zůstává déle. Čeká. Ani sám neví na co. Už celé roky někoho hledá… ale vzpomínka na něj je matná. Omotaná mlhou alkoholu a dlouhých nocí.

Jak se jmenoval? Jak vypadal?

Muž mírně přivře víčka a vzpomíná. Na dny, kdy byl ještě kluk. Znal ho! Ví, že ho znal. Tehdy se ho celá škola bála. On byl osobnost, která když vešla do místnosti, nastolila naprostý klid a ticho. Nebyl to strach… ne… oni se ho nebáli. Měli respekt. Jak si ho ten muž získal?

„Ehm… Pane Pottere, už zavíráme…“ nesmělé odkašlání mladé číšnice. Dvě zelené oči se podívaly vzhůru. Žádný zájem. Žádné emoce. Jen přikývl, hodil na stůl pár drobných a odešel. Tak jako každý večer. Každé ráno?

Pomalu odcházel domů. Do bytu, kde to čekají čtyři holé zdi a plachá kočka, která se k němu nedávno nastěhovala. Vlastně ani neví, jak se jí to podařilo. Ale aspoň tam není úplně sám.

Proč je vlastně sám? Kde má přátele a kamarády? Mírné zamračení. Zvedl ruku a prohrábl si už tak rozcuchané vlasy. Odešli… nebo je nechal jít? To je vlastně jedno… už je to dlouho. Hodně dlouho na to, aby si na ně vzpomněl. Ale přesto pořád chodí sem. Do stejného klubu. Ve stejnou hodinu. Čeká. Na co? Zatraceně na co?

Odemkne dveře. Pak je za sebou neslyšně zavře. Rozhlédne se kolem. Není tu nic k vidění. Žádné ozdoby. Tohle není domov. Je to jen místo, kam chodí spát. Palanda pod oknem. Miska na žrádlo pro kočku a malá kuchyňka v rohu. Malá koupelna… Nic víc, nic míň.

Rozejde se k ledničce. Vytáhne plechovku s kočičím žrádlem a nasype ho do misky. Pak si jen lehne a snaží se usnout. Ale dnes to nejde. Převaluje se z jedné strany na druhou, ale spánek pořád nepřichází. Jeho smaragdový pohled je upřený k oknu a jednomu z nejkrásnějších rán tohohle podzimu. Miloval tohle počasí. Kdysi dávno slibovalo návrat… návrat domů. Bradavice… Tak dlouhou dobu si na ně nevzpomněl.

Zavře oči… Vzpomíná…

Bradavické chodby, vždy tak spletité a dlouhé. I dnes jako skoro vždy zabloudil. Byl v sedmém ročníku, ale tuhle cestu si ne a ne zapamatovat. Běžel jak o závod, jelikož hodina už dávno začala. Obrana proti černé magii s Lupinem. Byl tak rád, že se mohl Remus na tenhle post vrátit. Prospívá to celé škole… tedy až na výjimky. Severus Snape… Ten Severus, který ho trénuje na závěrečnou bitvu! Ten Severus, který maří veškeré jeho snažení, aby v ní uspěl! Ten Severus, který mu strašně leze na nervy! Ten Severus…

Zahnul za roh a na chvíli se zastavil. Musel popadnout dech, a pak se chtěl rozběhnout znovu, ale zrak mu padl na blížící se osobu. Proč zrovna musel potkat jeho! Severus! Ladný v každém kroku… Dokonalý od upnutého hábitu až po mastné vlasy! Severus…

„Pane, Pottere. Neměl byste být náhodou někde úplně jinde?“ Sarkasmus! Co víc patří k dokonalosti tohoto muže než jeho ostrý přístup?

Svůdný hlas… Jak?! Co?! Od kdy!!!

Smaragdy se zvedly a provrtaly obsidiány.

„Severus…“ vydechly chlapcovy rty. Ale hned na to se zatvářil vyděšeně. Už čekal, že ho za tohle přinejmenším prokleje… Ale zatím nic. Snape se otočil a odplachtil pryč. Harry zůstal vyjeveně stát a přemýšlel, co tohle všechno mělo a má znamenat!

Otevřel oči. Protáhl se. Posadil se na posteli a díval se na zapadající slunce. To prospal celý den? Naštvaně odhodil přikrývku a vběhl do malé koupelny. Rychle se osprchoval a jen v ručníku vběhl zpět do místnosti. Jedním švihnutím zápěstí si přivolal hůlku. Stačilo pár dalších lehkých mávnutí a byl zcela oblečený. Připravený…

Zavřel oči. Zamyslel se…

„Jedině vy mi můžete pomoct! Víte to! Tak proč…“

„Proč? Nedělejte ze mě idiota, Pottere! Vy víte, proč s vámi nechci mít nic společného!“ Starší muž se otočil a zmizel v temné chodbě. Mladík zůstal stát a pořád se díval na místo, kde ještě před chvílí stál jeho profesor lektvarů. Nedokázal ho nenávidět. Ne od doby, co ho zachránil před bolestivou smrtí z rukou Smrtijedů. Prozradil se, a jen kvůli němu. Mohl ho nechat umřít. Ale on to neudělal. Chránil ho tak dlouho, jak to bylo nutné. Hodiny urputného boje.

Obdiv. To je to, co teď Harry cítí. A možná i něco víc. Proto chápe Snapeovo odmítnutí. Proto ví, proč mu znovu nechce pomoci. Povzdechl si.

Otočil se a odcházel… 

Zatřepal hlavou a vyhnal tak vlezlé vzpomínky. Pohladil malou kočku a bez ohlédnutí opustil byt. Šel pomalu a tiše. V hlavě prázdno.

Zabočil za roh. Ani se nepodíval, kam přesně jde. Znal tuhle cestu nazpaměť. Chodí sem každý večer, tráví tu každou noc. Ale hned u vchodu se zarazil. Bylo tu nezvykle málo lidí. Hudba hrála jen tiše na konci dlouhého tanečního sálu. Něco je špatně. Vzhlédl a podíval se na název klubu. Beautifu Moon. Zamračil se. Zrovna tenhle název nečekal. Beautiful Night… Beautiful Moon… Názvy tak moc podobné. Jak se mohlo stát, že se zrovna dnes dostal sem? Chtěl se otočit. Ale jeho pohled zůstal na muži u baru. Seděl tam jediný. Díval se na něj. Černá se střetla se zelenou. Smaragdy se zaleskly. Obsidiány potemněly.

Muž se zvedl. Pomalu se blížil svým plavným krokem. Dlouhý plášť za ním nebezpečně vlál. Celou dobu se díval mladšímu muži do očí. Ale když už byl jen kousek od něj, obešel ho.

Harry zvedl ruku a stačil muži jen prohrábnout černé vlasy. V ruce mu zůstala malá černá gumička. Svůj zelený pohled na chvíli zaměřil na ni. Vše mu připadalo jako divný sen. Nebo naopak. Konečně splněný sen?

„Severusi…“