Bez názvu

23.05.2016 10:20

Bez názvu

 

Tichý povzdech se nese pokojem. Zase tu jen tak sedíš a roníš slzy pro něco, co mít nemůžeš. A pořád nedokážeš pochopit tolik věcí… Jsi bláhová, človíčku. Jsi jen kapka v širém moři.

Další slza skanula z tvé tváře. Ale já ji nesetřela. Proč bych měla? Od toho tu nejsem. Ne, holčičko. Tohle je tvůj boj. Tvá válka, kterou prohráváš!

Tvé oči jsou jak ledovec v oceánu nekonečnosti. Chladné a bez života. Vím, že za mnohé můžu já. Ale to neznamená, že za to přeberu zodpovědnost. Můžeš si za to sama, dítě.

Slzy prý léčí. Odpadává bolest. Ale ta tvá nikdy nekončí. Nechceš s tím přestat? Nikdo tvůj nářek neslyší. Jen já!

OOO

Kam jdeš?!

„Nikam…“

To myslíš vážně? Jsi tak hloupá! Podívej se na sebe! Kdo vlastně jsi?!

„Nikdo. Jsem nikdo…“

Ano. Teď už ano. Protože jsi to dovolila! Pitomá náno! Vůbec nic nechápeš! Vše jsi pokazila. Zničila. A pořád se snažíš najít rozhřešení. Ale jen já jsem tvůj soudce. A budu i tvůj kat.

„Já vím…“ Povzdech. Jako by jí to bylo jedno. Ale mně není!

Jdeš dál ulicí. Nevšímáš si západu slunce. Ani červánků na obloze. Jsou vidět zřídkakdy. A přitom jsou tak krásné… Rudé slunce. Ale tohle ty nevidíš. Nechceš… Není mi tě ani líto, zrůdo!

Zase brečíš? Jako malý harant, kterému někdo sebral lízátko. Jsi ztracená. A já se na to musím dívat!

„Je… je… je mi to líto!“ Zase pláč. Snažím se ho ignorovat. Dělat, že tu nejsi. Ale jsi! Pořád tu jsi a otravuješ mou existenci! Kdybych tě jen neměla na krku!

Běžíš domů, jako ten poslední voják z předem prohrané bitvy. Nesnáším tě! Nenávidím! Slyšíš?!

„Ano!“ vztekle bouchneš domovními dveřmi. A je ti jedno, že tím vzbudíš malé děti sousedů. Víš, že jsi strašně sobecká? Myslíš jen na sebe a svou bolest. Ale, co ostatní? Víš, jak se musí vedle tebe cítit? Nezávidím jim. Ani já tě tu nechci. Udělej pro mě jednu laskavost… Skonči to! Pro lásku Boží, zastav to dřív, než to zničí i mě!

OOO

Zase ta stejná trasa domů. Ale dnes ti to trvá nějak dlouho. Bude pršet! Ale tobě to připadá nedůležité… jako vlastně všechno. Je mi z tebe zle, ale ani to tě nezajímá, že?

„Ale ano…“

To určitě! Nevěřím ti. Už nikdy… už nikdy, holčičko.

Krok se zpomaluje. Díváš se na hvězdy, které se ti odrážejí v očích. Jsi jako poutník na cestě za poznáním. Teprve teď sis jich všimla? Jsou tam už miliardy let. Víš o tom, že každý má svou hvězdu? Ale já tu tvou nevidím. Je pryč… Vyhasla? Nebo byla rozemleta na prach tvými činy?

„Sal?“ ozve se z dálky. Vidím nepatrný úsměv na tvé tváři. Jak vzpomínky na kamarádku bloudí tvou myslí. Tak moc jí na tobě záleží. Je to až směšné, víš? Proč by někomu na tobě mělo záležet? Jsi nula. Nikdy jsi nic nedokázala. Ani už nedokážeš. Jsi pouhý červ v tomhle prohnilém světě.

Vidím, jak má slova na tebe působí! I ten malý úsměv mizí v zapomnění.

„Ahoj,“ špitneš potichu. V očích nepatně skrytou touhu po vřelém kontaktu. Ale ty si tohle nezasloužíš!!! Slyšíš! Stvůro! Zrůdo!

„Děje se něco?“ ptá se s podivnou odměřeností. Vidíš? To děláš ty!

„N-nic… Já jen…“

„Víš co? Raději mi to neříkej. Jsme tak dlouho kamarádky a v poslední době mi to ani tak nepřipadá. Vyřeš si své problémy a pak se mi možná ozvi. Já už na tohle tvé depresivní období nemám sílu. Ničí to i mě, víš?“

Slza. Vidím ji, ale tvá kamarádka ne. Otočila se a míří k domovu. Za lepšími zítřky. Bez tebe, všimla sis?

„Jo! Všimla…“ Ohlédneš se. V očích jasnou prohru. Bolest skrytou za rozšířenými zorničkami. Ale další slzy nepřicházejí. Co se změnilo?

OOO

Lehký jarní déšť bubnuje do střechy nízkého domu. Sleduji tě z povzdálí. A poprvé za svou existenci jsem nesvá. Cítím to zvláštní chvění. To brnění v prstech.

Stojíš u okna a díváš se ven. V prstech cigareta. Tiše hoří a do ovzduší se dostává ten odporný puch. Popel padá na zašlý koberec. Bezděky se povaluje v prachu tvého života.

Vidím, jak se pomalu otáčíš. Neusmíváš se. Tvář bez výrazu. V očích smíření… A díváš se. Na mě. A já na tebe.

„Už dál nemůžu.“ Lehce pronesená věta. Jako by nic neměla znamenat. Ale já moc dobře vím, že tyhle slova mají velký význam. Aspoň pro nás.

Mlčím. Už… nemám co říct.

Vždy jsi byla jako nedokončená kapitola. Bez názvu. Která nikdy nespatří světlo světa. A tohle já vím. Protože jsem tvou součástí. Vždy jsem byla. Ty jsi já. A já jsem ty.

Díváš se do toho rozbitého zrcadla. A vidíš… mě.

Cítím, jak tvé tělo dává sbohem. A já - tvá duše - ho následuji.

Poslední, co dokážu vnímat, je padající nedopalek. Jak se připojí k nám; mrtvým.