Bílý prach tvých křídel 1. kapitola

03.11.2016 10:30

Tak je tu další den a s ním přináším novou kapitolu. :-)

Snad se najde někdo komu se povídka bude líbit. :-)

Beta - Kalamity Jane

Sal.

1. kapitola – Prach tvé cesty

Já nemůžu dál,

proč nemůžu vstát?

Vzdávám se víry, vím...

Jsem špatný hráč...

 

Stál tam už aspoň minutu. A díval se do těch nejmodřejších očí svého přítele. Přítele? Cítil tak bolestnou ztrátu. Jako by se mu něco temného usadilo na zádech. A nechtělo se ho pustit. Pořád sledoval tu modrou barvu. Ale John ho neviděl. Nevnímal jeho osobu. Zornice měl rozšířené. Lehce se potil. Ti dva další muži klečeli u jeho těla a líbali jeho nahý hrudník.

Sherlock se chtěl otočit a prostě odejít. Ještě si ho nevšimli. Byli příliš v rauši, než aby si všímali dalšího člověka. A John… Proboha, Johne!

Mohl by zbaběle utéct. Měl by ho tu nechat splatit své dluhy. Ale copak to šlo? Těžký kámen v jeho srdci se roztříštil na milion bodavých úlomků. Pochopil, proč byl John tak klidný. Proč nejevil známky o cokoliv. Žil příliš mimo realitu. V drogovém blouznění. V rukou temnoty a krásky nádherného opojení.

Proč si nikdy nevšiml pravdy? Je to Sherlock Holmes! Sám kokain bral! Tak proč…

„Ach, další zákazník, cukroušku… Přidáš se?“ zamručel spokojeně ten starší a odpornější muž. Díval se na Sherlocka, ale ten nespouštěl zrak z Johna. Viděl, jak spokojeně zavřel oči. Droga, kterou do sebe před chvíli napumpoval, začínala působit. Teď by ho klidně mohli zabít a on by se nemohl bránit. Mohli by udělat cokoliv.

„Já…“ na chvíli ztratil svůj hlas. Byl v šoku! On! Uhnul pohledem od Johna a podíval se na ty dva další. Usmívali se na něj. Hned poznal, že jsou to jen druhořadí dealeři. Nikdo důležitý. Ale měli Johna! Jak… Kdy? A sakra proč?

„Nemusíš se bát, slaďoušku. Určitě tu pro tebe něco vhodného najdeme,“ zasmál se mladší muž. Prohlížel si Sherlocka jako lovnou zvěř. A už, už vytahoval z kapsy další připravený balíček. Sherlock se odvrátil.

„Ne. Přišel jsem pro přítele,“ byl rád za svůj nenucený tón. Byl chladný. Nemilosrdný.

„Oh. John je tvůj… přítel? To jsme nevěděli, že Davide?“ pokojem zazněl jeho odporný smích. „Ale tvůj přítel nezaplatil…“ zašeptal sladce. Až se z toho Sherlockovi udělalo zle od žaludku.

„Zaplatím za něj,“ řekl tvrdě Sherlock. V očích chlad. V duši propast.

„Opravdu, krasavče?“ zapředl starší a vstal z postele. Prohlídl si Sherlocka od hlavy k patě. Jako kus masa. Prolítlo mu hlavou.

„Ne takhle!“ Odsekl Sherlock a hodil mu skroucený balík bankovek. Moc dobře si pamatoval, kolik tahle dávka stojí.

Muž nespokojeně mlaskl, ale peníze si schoval do zadní kapsy svých kalhot. Pak oba z pokoje odešli. A když procházel okolo Sherlocka, lehce se o něj otřel.

„Užij si ho, drahoušku. Je v tom dobrý…“

Když se za ním zavřely dveře. Sherlock praštil pěstí do stěny tak vztekle, až to zapraskalo. Nevšímal si krvavých stop, které tam zanechal. Ztratí se ve zbylé špíně.

Pomalu se rozešel k posteli. John skoro nevnímal. Ale když se ho Sherlock lehce dotkl, něco nesrozumitelného zamumlal. Chytil jeho ruku a přiložil si ji ke vzdouvajícímu se hrudníku. Byl mimo, ale přesto vnímal každý dotek.

Kam tě dohnal můj pád, Johne?

Pomohl mu posadit se. Držel ho okolo ramen. „Můžeš vstát?“ zašeptal tiše. Neodpověděl mu. Jen se na něj podíval. Dotkl se jeho tváře. Usmál se. Jeho hlava klesla na Sherlockovo rameno. Chvíli ho jen tak držel. Vdechoval jeho vůni. Ten odporný pach bolesti. Zrady. Zklamání…

Omlouvám se, Johne. Já netušil…

„Nemůžeme tu zůstat, Johne,“ šeptal naléhavě. Volnou rukou vytáhl z kapsy mobil.

Potřebuji auto. Hned! SH.

Odeslal zprávu. Nebyl čas přemýšlet. Lestradovi psát nechtěl. Zavolá mu ráno. Věděl, že by tu jinak vletěl s celou jednotkou. A jak by mu vysvětlil tohle? Přes to všechno… Nechtěl riskovat… Johna?!

Pomalu se i s Johnem postavil. Zvedl jeho bundu a nedbale ji přes něj přehodil. Podpíral ho. A on šel, jako poslušný pejsek. Celou dobu se k němu tiskl. Dokonce cítil jeho zpocené ruce, jak se mu snaží dostat pod oblečení. Sem tam polibek na odhaleném krku.

„Přestaň!“ štěkl po něm po deseti minutách. Když se tahle nemožná situace pořád opakovala. Ale John se snažit nepřestával. Byl až moc přítulný. Jeho tělo žádalo doteky. Toužilo. A přesto bylo chladné jako zima v Rusku.

Sherlock to vzdal. Nechal Johna, ať se po něm plazí. Hlavní bylo, že se blížili k východu. Do cesty se mu připletla známá tvář.

„Co chceš?“ zavrčel na ni a snažil se ji odstrčit. Ale s Johnem v náručí to moc nešlo.

„Říkal jsi, že na tom případu budeš dnes sám,“ řekla naštvaně, ale tiše. Ruce měla v bok. Dívala se na Johna s jistou nechutí. „Přebral, co?“

„Nestarej se, Donnovanová!“

„Musím se starat! Měl jsi…“

„Nech mě sakra projít! Nevidíš, že mu je zle?“ odstrčil ji ramenem. John už byl klidnější, a o to těžší. Pověsil se mu na krk a něco mu mumlal do ucha. Sherlock nerozuměl ani slovo.

„Věděla jsem, že dopadne špatně. A tady to máš, Sherlocku!“ znechucení v jejím hlase bylo víc než patrné.

„Už ses vypovídala? Jen to přehnal s pitím. Odvezu ho domů a sem se vrátím zítra,“ řekl jí odměřeně.

Zamračila se a pak ho nechala jít. Ale její hnědý pohled je provázel až ke dveřím. Něco se jí na tom nelíbilo. Ale pokračovala dál ve svém nenápadném pátrání.

***

Jak Sherlock předpokládal, auto stálo kousek od hlavní ulice. Zaparkované nenápadně na rohu a připravené okamžitě vyjet.

Když se blížil, vylezl ven nenápadný řidič a s Johnem mu pomohl. Neptal se. Až moc dobře pochopil. Jen tak někdo nemůže pracovat pro vládu. Nebo pro Mycrofta. Každou chvíli se jeho bratr dozví, co se děje. A může čekat brzkou ranní návštěvu. Pokud už na ně nečeká.

Na Baker Street dorazili během deseti minut. A Sherlock nechtěl vědět, kolik dopravních přestupků překročili. Ale vlastně to věděl. Jen se momentálně zajímal o něco důležitějšího. O mělké dýchání svého přítele. Seděl s ním na zadním sedadle. Jeho hlavu položenou na stehně. Ruku v jeho světlých vlasech.

Díval se z okna. A přemýšlel o těch dvou letech, které promarnil. Nevěděl, že by někomu mohl chybět. Myslel, že jednou… zapomenou a pak jen budou rádi, že žije. Jak šeredně se spletl!

Ale John. Jak dlouho po jeho fingované smrti upadl do letargie? Kdy ho napadlo navštívit nějaký bar. Kdy poprvé vzal drogu. Jen aby zapomněl? Byl doktor. Vojenský veterán. Věděl, co tohle svinstvo dělá. Ničí křehnou lidskou duši. Zraňuje tělo. Ale odlehčuje mysl. Vtáhne vás do víru barev a štěstí. Ale za strašnou cenu. A tu chtějí zaplatit jen zoufalci. A copak John byl…

Podíval se na jeho pohublé tělo. Zakryté jen tou starou zelenou bundou. Když přijel, viděl, že jeho přítel zhubl. Že se mu nedokáže podívat do očí. Vyhýbal se mu. Celé týdny. Skoro každou noc. Den. Vlastně ho za tu dobu skoro neviděl.

Odmítal se podílet na dalším vyšetřování. Ať to bylo sebenebezpečnější. John ho odmítal. A teď Sherlock pochopil proč. Nedokázal se na něj podívat. Protože věděl, co by detektiv viděl. Jeho klesnutí na samé dno lidské existence.

Pořád vyvstávala otázka. Proč, Johne?

Ke dveřím mu řidič pomohl. Ale nahoru po schodech už to musel zvládnout sám. A po jeho bratříčkovi nebylo ani stopy. Takže přijde ráno.

„Johne, pojď…“ šeptal. Táhl ho do jeho ložnice. Naštvaně u toho funěl. Nakonec to však zvládl. Hodil ho do postele. Víc pro dnešek udělat nemohl. Zavřel dveře pokoje. Opřel se o ně. A cítil, jak se pravda tohohle všeho vtírá do jeho kůže. Jak hlasy šeptají temná slůvka. Najednou věděl. Tu krutou a skutečnou pravdu. Zavřel oči. Nohy se podlomily a on sjel na zem. Zničený. Zlomený krutostí svého zločinu.