Bílý prach tvých křídel - Epilog

23.02.2017 10:31

Tak jsme u konce. 

Děkuji Hanetce za rychlou betu. 

Sal.

 

Epilog

Skutky mé jak šípy poraní,

slova neléčí, když přikládám je na rány,

chtěl bych sílu mít a změnit se

a jít jinou cestou dál.

Ta však skrývá se tam v hlubinách mých dní.

Zbloudil jsem a stydím se,

tys věřil mi, já zklamal tě, bratře medvěde,

kdo zatají, co měl by říct, ať hanbu v očích má…

V noci modlím se, ať promluví - má duše zoufalá.

Jak mám jít dál,

když…

V temnotách strach můj mě drží.

Jsem svázán v poutech svých,

a právem jsem v nich uvězněn,

trápí mě můj další den.

 

Svět se možná nepřestal točit. Ani nezamrzlo peklo. Možná to bylo jen srdce, které toužilo po kousku vřelého citu. Možná ono bylo chladné jako zimní ráno. Dnešní ráno? Nebo bylo už poledne? To Sherlock netušil. Nějak nedokázal vnímat čas. Ne tady, na tomhle osudném místě.

Seděl na kraji střechy nemocnice. Přesně té, na které stál před třemi lety. Přesně na stejném místě, kde zpečetil osud. Ne ten svůj. Ten byl až moc jasný a přesně nalajnovaný. Když se vracel domů, měl hlavu plnou myšlenek, co a jak bude. Měl naplánovaný snad každičký detail. Ale asi tomu chtěl osud jinak.

Možná až moc věřil, že vše bude stejné. Jenže svět se mění každým okamžikem. Každou naší myšlenkou. Činem.

Všechno udělal špatně. Nevěřil jedinému člověku, který pro něj znamenal svět. A tím všechno pokazil. Možná zachránil mnoho životů. Ale ten nejdůležitější zničil.

Bez něj jsou rána teskná. Jako by ho opustilo něco sakra podstatného.

Nikdy na lásku nevěřil. Zabouchl před ní dveře už v době, kdy byl dítě. Nikdy se nechtěl nechat ovládat city. Byly mu odporné. Myslel si, že nadělají víc škody než užitku. Jak šeredně se spletl! Možná bylo jeho srdce ledové jako Arktida, ale to John ho dokázal obelstít. A dostat se dovnitř. Malinko ho rozehřát. Jeho modré oči byly jako nekonečný oceán. To, jak se usmívaly. Nebo byly naštvané, když Sherlock nechal hlavu v ledničce. Ale vždycky mu odpustil. A prostě se šlo dál…

Jenže dva roky temnoty vše změnily.

„Ahoj…“ slyšel šeptnout vedle sebe. Neohlédl se. Ani když se on posadil vedle něj.

„Co tu děláš?“ zeptal se. Hlas tichý. Zastřený.

„Sedíš tu už dvanáct hodin. Jsou lidé, kteří mají o tebe strach.“ A to nezmínil policisty, kteří stáli na druhé straně střechy. Lestrada, který mu zavolal.

„Ty taky?“ Otázka, která donutila Sherlocka otočit hlavu. Podívat se do těch modrých očí. Zachvěl se. Ale nebylo to zimou. „Proč, Johne?“

„Proč co? Proč jsi mi nevěřil? Proč jsem dopadl jako ta největší troska? Proč já nevěřil tobě? Nebo proč jsem přišel?“

Sherlock se na něj díval. Studoval jeho tvář. Za ty měsíce, co se neviděli, přibyly další vrásky. Hlavně ty okolo očí. Vypadal unaveně. Jako by sám nevěděl, co tu vlastně dělá.

„Neměl bys tu být,“ řekl jen. Odvrátil tvář. Nedokázal se dál na něj dívat.

„Možná měl… možná neměl… copak to není jedno?“

V šedých očích se usadil prach. Jako by se už nedokázaly smát. Mrtvé. Tak dlouho. A copak na tom všem záleží? Možná kdyby umřel doopravdy… možná, ale jen možná by se všem ulevilo.

„Opravdu si to myslíš?“ zeptal se John.

Copak jsem to řekl nahlas?

„Smrt je jen další z možností. Ale na druhé straně tě nic nečeká. Prostě umřeš. Nebudeš. Přestaneš existovat. Copak by to člověk jako ty chtěl riskovat?“

„Co jsem za člověka, Johne?“ Znovu se na něj podíval. John se lehce usmál. Ale byl to jen momentální záchvěv minulosti.

„Každý dělá chyby…“

„Zradil jsem. Zradil jsem tak moc…“

„Copak si opravdu myslíš, že vše je jen tvá chyba? Každý na tom nese svůj podíl viny.“

„Na čem přesně?“

„Jako bys to sám nevěděl. Víš… kdysi jsem se bezhlavě zamiloval. Tak moc… že když umřel, ztratil jsem vůli žít.“ Studená ruka se dotkla té Sherlockovy. Propletla si s ní prsty.

„Omlouvám se ti. Já… já…“

„Ale no tak! Nechtěj, abych si myslel, že jsi sentimentální! Co se stalo… stalo se. Minulost nezměníme. Ať se budeme snažit jakkoliv.“

„Proč jsi přišel?“

„Chceš skočit dolů?“ Johnův zrak mířil k zemi. Pár lidi tam postávalo v hloučku. Dívali se vzhůru. Ale na ně se John nedíval.

Sherlock mlčel. Podíval se stejným směrem jako John. Přemýšlel o tom, co vlastně chce. Z myšlenek ho vyrušila další slova. Která se v něm rozezněla jako zvon.

„Protože jestli skočíš, já půjdu za tebou.“ Sherlock mu pevně stiskl ruku. Vyděšeně se díval do mořských hlubin. „Šel bych za tebou kamkoliv…“

Dívali se jeden na druhého. A v tom malém okamžiku se zacelily všechny rány. Možná se minulost nedá změnit. Ale pokud je něco, co se dá udělat pro budoucnost, stojí za to to zkusit.

Možná tam seděli dalších pár hodin. Možná se jen zvedli a odešli pryč. Němí k davům okolo. Sherlock pevně držel jeho ruku. A John? Proč by mu v tom měl bránit?

Možná to tak osud chtěl. Možná se to vše stalo, aby došli k tomuhle bodu. Srdce stále bolí. A ta bolest možná nikdy nevymizí.

Ale John odpustil. A Sherlock taky.

A to je ta jediná věc, na které záleží. Na které vždy záleželo.