Bílý prach tvých křídel - Prolog

02.11.2016 20:12

Tak začínáme. Tuhle povídku mám rozepsanou víc než dva roky... ani vlastně nevím, co mě přivedlo k tomu ji sepsat. Není to žádná romantika. Jen tvrdá realita Sherlockova návratu. K dokončení povídky mi chybí poslední kapitola a epilog. A to počítám, že do konce týdne dokončím. :-)

Miluji psát příběhy po tom, co se Sherlock vrací po skoku z nemocniční střechy. Ale dva roky je hrozně dlouhá doba. A John? Pluje někde mezi životem a temnotou. 

Snad se povídka bude aspoň trochu líbit. 

Beta - Úžasná Kalamity Jane

Sal.

Prolog

Tón tvé trubky zní...

Píseň pohřební.

Musíš hrát pro mě,

být vojákem dá spoustu sil...

Večer jako každý jiný. Nic nebylo zvláštní. Neobvyklé. Vše bylo na svém místě. Tedy… skoro vše.

Sherlock se rozhlédl po prázdném bytě. Bylo tu až moc ticho. Tenhle věčný klid. Večer co večer. Začínal ho rozčilovat. Sice sem tam zůstával John, ale to pak byval zalezlý ve svém pokoji. V tichu.

Sherlock věděl, že celé hodiny kouká do zdi. Nespí. A jen přemýšlí. Tak moc by ho zajímalo o čem! Co se změnilo na Johnu Watsonovi. Za ty dlouhé dva roky, co byl Sherlock pryč.

Když se před měsícem a půl vrátil, John ho přivítal jen zvednutím hlavy od rozečtených ranních novin. Žádné otázky. Přijal to až moc klidně. Což Sherlocka víc než rozčilovalo, ale nic s tím nedokázal udělat. John ho odmítal pustit do své hlavy a vyhýbal se mu. Celé noci trávil mimo Baker Street. A Sherlock nikdy nezjistil, kam chodí. Ve svém skrývání byl John až moc dobrý. Což byl divný úkaz. Po dvou týdnech sledování toho Sherlock nechal.

Přesto mu to uvízlo v paměti. A nedokázal nemyslet na svého přítele. Vždy když se vracel, páchl po cigaretách, alkoholu a sexu. Sherlocka to někdy až děsilo. Ale pro Johna se tohle stalo každodenním chlebem. Což bylo ještě děsivější

Sherlock zkrabatil čelo a rukou zajel do svých černých vlasů. Byl docela zoufalý. Ale momentálně na tohle neměl čas. Dostal případ. Po dlouhých týdnech konečně něco, co stálo za to.

Chtěl na tom pracovat s Johnem. Ale ten se už od odpoledne nevrátil domů. Zase byl na tahu a Sherlock pořád nechápal, kde na to bral peníze. Protože do práce určitě nechodil.

Zatřepal hlavou. A přešel ke své skříni, která schovávala nejedno překvapení. Dokázal se vždy obléct podle situace. Teď… to muselo být něco obyčejného a přitom sexy. Při téhle myšlence se lehce zamračil. Ale pokud chce v tomhle podniku zapadnout, musí vypadat prostě normálně. Jako každý druhý, a přesto výjimečně.

Lestrade mu toho řekl dost, aby věděl co hledat. Měli sice důkazy proti určitým lidem. Podle všeho to ale nestačilo. A podle Sherlocka to nestačilo vůbec. Proto se dnes vydává do ulic. Coby muž, který hledá dobrou zábavu na páteční večer. Prostě úplně normální případ. A přesto… Po dlouhé době byl Holmes nervózní. Nevěděl proč. Ale tušil, že tahle noc nebude obyčejná. Spíš naopak…

Nakonec se rozhodl pro tmavomodré tričko. Dost přiléhavé, aby vynikla jeho štíhlá postava. Úzké kalhoty a krátkou koženou bundu. Takhle by mohl zapadnout. Aspoň si to myslel.

***

Do klubu Calisto dorazil něco po desáté večer. Bylo tu rušno. A když vstoupil, do nosu ho udeřila nezaměnitelná vůně. Věděl, že je na správném místě. Protože přesně taková místa si dealeři vybírají pro své nekalé obchody. Uplynula léta od doby, co byl v takovém podniku naposledy. Kdysi si řekl, že se nenechá znovu do něčeho podobného zatáhnout. Ale Lestrade i jeho tým byli v úzkých. Ti muži, po kterých šel, často měnili místa. Nikde na sebe příliš neupozorňovali. A vždy když měl být zátah… ztratili se jako pára nad hrncem.

Opřel se o barový pult. Rozhlížel se kolem. A snažil se zapamatovat co nejvíc věcí. A tváří. Zjistit něco, co sem nepatří. A hlavně vyčenichat drogy a ty, co je tu prodávají.

Objednal si jedno z obvyklých pití tohohle podniku. Ale nenapil se. Potřeboval mít čisté myšlenky a alkohol by v tomhle nebyl moc… užitečný.

 Asi půl hodiny jen postával a snažil se odradit co nejvíc mužů a žen, kteří se mu nabízeli. Víc než ochotně. Nesnášel tenhle druh podniků! Jde tu jen o jedno. Sex. A to je věc, kterou zrovna on nevyhledával. Ale mnoho jiných ano.

Znechuceně se otočil od líbající se dvojice, která byla až moc blízko jeho osobě. Trochu se posunul. A pak si všiml trojice mužů. Tedy dobře viděl jen dva. Ten třetí byl uprostřed a nebylo na něj vidět.

„Co tak jít dozadu, Johne?“ řekl zřetelně ten jeden. Podle hlasu poznal, že jde o staršího muže. Určitě feťáka, který se snažil sbalit další svou oběť. Sherlock mohl zasáhnout. Ale věděl, že musí počkat. Dokud ho nezavedou tam, kam potřebuje.

Mírně se natočil. Tak, aby nebylo poznat, že je špicluje. Ale slyšel každé další slovo. A když promluvil druhý muž, přejel mu po páteři divně mrazivý pocit. Zachvěl se odporem.

„Máme pro tebe něco speciálního, Johne.“

„Čím zaplatíš dnes, cukroušku, když nemáš peníze?“

Sherlock se zamračil. Věděl, kam tahle konverzace vede. Jednalo se určitě o dalšího zoufalce, který nemá peníze na svou denní dávku. A Sherlock věděl, čím přesně bude splácet svůj dluh. Bylo mu z toho vážně zle. Ale dál pokračoval v tichém naslouchání. Nedal na sobě znát rozrušení. Usmíval se na všechno okolo. Uši měl však nastražené.

Na chvíli se otočil a spatřil, jak všichni odcházejí. Ale toho prostředního ještě pořád nezahlédl. Takže nevěděl, jestli je to jen nováček ve světě drog, nebo už známý feťák. Ale podle rozhovoru, který zaslechl, své dealery zná.

Vydal se za nimi. Snažil se jít tak, aby si nevšimli, že je sleduje. Chtěl jen vědět, kam jdou. Kde je jejich spižírna a pak sem rychle přivolat Lestradea. Aby to tu vyčistil.

Když procházel temnou chodbou, vzpomněl si na ten rok, kdy byl na podobných místech častým hostem. Ale nikdy. Nikdy neplatil tímhle způsobem. Raději s tím vždy přestal, když věděl, že na další dávku nemá. Protože prodat tělo je víc než prodat svou duši.

Zahnul za roh a chvíli počkal. Musel jen vědět… něco mu říkalo, že musí jít dál. Vejít do té místnosti a klidně předstírat, že zabloudil. Něco důležitého ho k tomu místu táhlo.

Zabočil za další roh a zastavil se u prostých dveří. Ještě chvíli počkal. Nadechl se a nasadil svou obvyklou masku pro tyhle situace. A vešel.

Ale zůstal stát na prahu. Protože to, co před sebou viděl, bylo víc, než čekal. Srdce vynechalo dva údery. Dech se zkrátil. Ruka, která byla vždy tak klidná, se rozechvěla. Pořád svíral kliku. A díval se. V hlavě pro tenhle nepatrný okamžik prázdno. Najednou se cítil… prázdný.

Co jsem to udělal!