Cullet of beauty 14. kapitola

21.09.2016 16:56

Ahojky! Tak přináším další kapitolku. :-)

Snad potěší :-)

Všem moc moc děkuji za skvělé komentáře, které jste zanechali u předešlé kapitoly :-)

Děkuji yellow za skvělou betu

S láskou Sal.

 

14. kapitola - Návrat

Brumbál do místnosti vstoupil jako poslední. Na všechny se vřele usmál. Ale zůstal stát.

"Čekáme ještě na někoho, Albusi?" zeptala se Minerva. Ředitel na chvíli zvážněl, ale pak se znovu usmál.

"To ano, Minervo," řekl jen. Slyšel z chodby vrzání schodů. Podle všeho šel chlapec opravdu pomalu. Chápal jeho obavy. Strach mísící se se studem.

Dveře se otevřely. Na místnost padlo ticho. Všichni se dívali na muže ve dveřích. A on na ně.

"Harry!" vykřikli Hermiona s Ronem unisono. Oba vstali ze svých židlí a objali svého kamaráda. "Při Merlinovi, Harry!" vzlykla Hermiona.

On jim objetí oplácel. Držel je tak pevně, jako by je už nikdy neměl pustit. "Tolik jsi nám chyběl, kámo!" řekl Ron a usmál se na něj.

Minerva vše sledovala zvláštním pohledem. Jako by před ní stál duch. K Hermioně a Ronovi se přidali další. Tonksová, Moody a dokonce i Remus. Chvíli jen stál u něj. V očích něco nepoznatelného. A přesto Harryho objal.

"Tak už jste s tím divadlem skončili?" opřel se do nich Severus. Harry se zarazil. Podíval se na svého bývalého profesora. V očích podivnou bolest. "Nemám na vás celý večer," dodal a založil si ruce na prsou. Jasný odmítavý postoj.

"Taky nejsem z vaší přítomnosti zrovna… nadšený," řekl jen Harry a posadil se na nabízenou židli. Severus tuhle poznámku ignoroval. Jen se na mladíka dál mračil.

"Celé dva roky, pane Pottere. Kde jste celou dobou byl?" otázala se McGonagallová. K ní se přidali ostatní. Paní Weasleyová měla na krajíčku. Dívala se na Harryho jako na ztraceného syna, který se najednou vrátil.

"No tak, dámy a pánové, klid. Je jedno, kde byl pan Potter. Hlavní je, že je zase s námi," řekl Brumbál. Harry se na něj podíval. Usmál se na něj. Děkoval!

"Zlatý chlapec se vrátil a všichni mu padnete k nohám!" zaprskal Snape.

"Severusi, byl bych rád, kdyby ses takových poznámek vzdal," napomenul ho přísně Brumbál. Severus se na něj naštvaně podíval, ale mlčel. Myslel si o tom své.

"Válka, která začala, by nás měla všechny spojit. Voldemort začíná jednat. Ztrácejí se důležití kouzelníci. Před dvěma dny Smrtijedi napadli Příčnou ulici a unesli čarodějku madam Pinetrovou. Nevím, k čemu jim bude, ale byla součástí našeho řádu. Musíme vynaložit veškeré úsilí a najít ji."

Harry se zarazil. Před dvěma dny? Kde byl, že tohle nezastavil? Brumbál si všiml jeho ustaraného výrazu. "Harry nemohl jsi tomu zabránit."

"Ale měl jsem... kdybyste mě nechal jednat..."

"Tak bys byl mrtvý. A co by nám to pomohlo?"

Harry se na něj podíval. Bolest v jeho zelených očích. Pak sklopil zrak. Brumbál měl pravdu. Ostatní se na něj zvláštně dívali. Jako by nepoznávali toho chlapce, kterým kdysi byl.

Harry už do konce schůze mlčel. Jen seděl a přemýšlel o tom, co se tu vlastně děje. O svých přátelích. O Hermioně, která mu celou dobu držela ruku. O Ronovi, který seděl vedle něj a pořád po něm házel zvláštní pohledy. Jako by ještě pořád nemohl uvěřit tomu, že tu Harry je.

Schůze skončila. Všichni se zvedli k odchodu, ale nikomu se opravdu nechtělo. Až na lektvaristu, který odešel jako první.

Hermiona se otočila na Harryho a ještě jednou ho objala. "Vrátíš se s námi?" zeptala se tiše. Harrymu se zastavilo srdce. Tak moc chtěl! Ale nemohl.

"Ne, Mio. Nemůžu."

"Ale jasně, že můžeš!" ozval se Ron.

"Rone, rád bych šel s vámi. Ale v Bradavicích toho moc nezmůžu. Musím něco dělat, nebo zešílím. Pochop mě. Celé dva roky se snažím bojovat proti Voldemortovi. Nemůžu teď přestat."

"Ale…"

"Ne, Mio. Prostě se nevrátím."

Hermiona ho znovu objala. "Chyběl jsi nám. Tak strašně moc!"

"Vždyť vy mně taky," zašeptal něžně. Políbil ji do vlasů. Usmál se na ni.

"Je třeba jít," ozval se Brumbál. Harry se naposledy usmál na své přátele. Nikomu se nechtělo loučit se, ale tentokrát to bylo jiné. Tentokrát věděli, že se zase brzy uvidí. Harryho ta myšlenka hřála. Nechal své srdce odejít s přáteli.

Brumbál ještě chvíli zůstal. Díval se na Harryho. V jeho modrých očích bylo uznání.

"Slib mi, že odtud neodejdeš."

"Slibuji."

HPSS

Dveře zůstaly otevřené. Věděl, že za nimi někdo stál. Věděl kdo. Mírně se usmál.

"Vždy jste byla jako má matka," pronesl. Opřel se o stůl. Díval se vpřed.

Molly Weasleyová vstoupila dovnitř. V očích se jí leskly slzy. "Chybě jsi nám. Po tom, co jsi odešel… Nebyl den, abych na tebe nemyslela."

"Omlouvám se. Je mi to líto… ale já musel odejít..."

"Já ti nic nevyčítám, chlapče," usmála se. Ten úsměv hřál. Cítil se milován. Tak moc mu tohle scházelo. Přešel k ní. Objal ji. Držel ji pevně v náručí.

Po chvíli ustoupil. Podíval se jí do tváře, kde se leskly slzy.

"Muselo to být těžké, vychovávat uprostřed války syna…“ řekla najednou.

"Jak…"

"Vychovala jsem sedm dětí. Matka to vždy pozná," usmála se. Pohladila ho po tváři. "Brumbál se o tom dítěti jednou zmínil. A já to pochopila… kdo jiný by odevzdal dítě Bradavicím? Byl to tvůj domov. Jediné bezpečné místo před temnotou."

V zelených očí něco explodovalo. Objevily se slzy. Tak moc to bolelo. Tak moc chtěl držet svého syna v náručí. Tak moc toužil po jeho smíchu.

"Sirius pro mě znamená všechno." A bylo to tak. Miloval svého syna. Miloval Siriuse Blacka. Oba mu tak moc změnili život.

"Já to chápu, chlapče." Znovu si ho přitáhla do náruče. Utíral si slzy do jejího hábitu. Myslel si, že je silný. Že to všechno zvládne. Ale cítil se najednou tak malý. A svět mu připadal tak velký.

"Mám strach…" zašeptal tiše.

"To v téhle době každý. Chápu tvůj strach. Nedokážu si představit, že bych musela opustit své dítě. Musí to být těžké. Taky chápu, proč jsi to udělal. Ale o něj mít strach nemusíš. Ať je Severus jaký je… to dítě ho změní a myslím, že se o něj dobře postará. Bude na tebe čekat."

Odtáhl se. Nechápal, jak na něj může být tak hodná. Utekl. Dva roky vlastně utíkal přede všemi. Před přáteli. Před touhle skvělou ženou, která ho milovala jako vlastního.

Otřel si slzy. Podíval se na tu zvláštní ženu. Usmál se. Ale tentokrát to nebyl žádný falešný úsměv. Ale ten pravý. Ten, který říkal, jak moc ji má rád. Jak moc miluje svého syna. Jak moc mu chybí přátelé.

Ještě jednou ji objal. A konečně se po dvou letech skrývání cítil doma. Cítil se dobře. I když mu chyběl syn, věděl, že je v pořádku, a to hřálo na srdci.

HPSS

Severus vešel do svého bytu. Unaveně si promnul obličej. Potter je zpět. A podle všeho se zase vše bude točit kolem něj.

"Ach, Severusi! Čekali jsme tu na tebe," usmála se na něj Poppy. Malý Siri seděl na zemi a hrál si s hračkami.

"Ještě nespí?" zeptal se jen. Podíval se na to malé dítě. Z jedné strany strašně moc chtěl být jeho otcem. Ale na tu druhou… v téhle válce na tohle prostě není čas!

"Copak ti zase přeletělo přes nos?"

Snape se na ni podíval. V očích něco zvláštního. Odvrátil pohled. Nemohl se na ni dívat. Nemohl se dívat na svého syna.

"Je mu už lépe? Co horečka?"

"Je v pořádku. Sice byla teplota trochu vyšší, ale už je to v pořádku."

Madam Pomfreyová vstala. "Tak já vás tu nechám…“

V tu chvíli ucítil bolest na svém levém předloktí. Moc dobře věděl, co to znamená. Na malý okamžik přemýšlel, že by nešel, ale věděl, že musí! Znovu se podíval na svého syna. Na nevinné dítě, které se narodilo uprostřed války. V tu malou chvíli pochopil, že nemůže být plnohodnotným otcem. Ne, když musí čas od času odejít za Temným pánem.

"Musím jít," řekl jen. Poppy se na něj podívala. Pochopila až moc dobře. Smutně se na něj podívala. Vzala dítě do náručí.

"Vezmu ho k sobě. Kdyby se něco stalo, víš, kde mě hledat."

"Dobře."

HPSS

Dnes byla temná noc. Nad hlavou svítil měsíc. Zářil a provokoval. Temná postava mířila boční uličkou. Vstříc temnotě.

Srdce mu zběsile žhnulo v hrudníku. Měl podivný strach. Jako by se dnes mělo něco stát.

Nad hlavou mu zabouřilo. Mraky se smršťovaly. Bude pršet. Brzy.

Temnota přicházela.

HPSS

Harry ležel v pohodlné posteli. Díval se na temný strop. Přemýšlel o dnešním dnu. Byl tak rád za reakci všech. Že ho přes to co udělal, vzali zpět. Překvapila ho reakce Lupina. Choval se vlídně. Odpustil mu?

Z myšlenek ho vytrhl zvuk z kuchyně. Někdo přišel. Že by Brumbál? Stalo se snad něco?

"Harry?" ozvalo se. Harry vyskočil na nohy. Srdce splašeně tlouklo. Něco se muselo stát, jinak by tu Poppy nebyla. Sirius!

Sešel schody. Málem spadl, jak pospíchal. Vrazil do kuchyně. Dech se mu málem zastavil. Stála tam jeho přítelkyně a v rukou držela jeho syna.

"Co se stalo? Kde je Snape?" vyhrkl ze sebe. Dítě se na něj podívalo. "Tatííí." Natahovalo své malé ručičky. Harry si ho ihned vzal do náruče. Konejšil. Držel ho! Jak moc mu chyběl. Jak moc tohle pro něj znamenalo.

"Severus musel odejít…" usmále se smutně madam Pomfreyová. "Tak jsem si řekla, že ti Siriuse na chvíli přivedu. Chybíš mu."

Byl tak moc rád. Držel svého syna. Podíval se na Poppy. V očích vděk. Lásku. Tolik moc miloval!

"Poppy, ani nevíš, jak neskutečně jsem rád, že jsi ho přinesla. Ale, nevím jestli to byl dobrý nápad."

"Táta!" zašvitořil malý. Usmíval se. A ten úsměv pro Harryho znamenal svět. Políbil ho na jeho černé vlásky. Miluji tě!

"Já vím… ale… Ten malý tě potřebuje. Jsi jeho táta."

"Děkuji," řekl jen. Díval se na své dítě. Do jeho černých očí. Tak moc se podobal Severusovi. Ten tvar očí. Jako by se na něj díval Severus sám. A v tu chvíli, v ten malý okamžik Snapeovi odpustil. Ať je jakýkoliv. Je to otec jeho syna. Ať ta noc zanechala jakoukoliv bolest Tenhle pocit vděku mu už nikdo nevezme.

Nevěděl, jak dlouho k sobě syna tiskl. Ale bylo to příliš málo! Tak moc se s ním chtěl vrátit do Bradavic. Ale věděl, že nemůže. Ne teď. Ne za těchto podmínek.

Sirius mu spal v náručí. Harry se díval do jeho klidné tváře. Opatrně ho předal Poppy. Smutně se na ni usmál.

"Kdyby to příště šlo… zase přijdu."

Láskyplně se na ni usmál. "Opravdu moc děkuji," řekl a opatrně Poppy objal. Tak aby neprobudil spící dítě.

Odešla. A on osaměl. Tak moc to bolelo. Ale věděl, že je to tak správně. Že Bradavice jsou dobrým domovem pro jeho syna.

Porozhlédl se kolem. Ticho toho místa… Tak moc by si přál, aby už bylo po všem. Aby se mohl vrátit domů… za Siriusem.

Usmál se. Brzy. Už brzy bude po všem. Tušil, že Voldemort na sebe nenechá dlouho čekat. Že se brzy objeví. A pak to vše začne. A Harry udělá vše pro to, aby toho zmetka sprovodil ze světa!

HPSS

Svítalo. Severus kráčel spícím hradem. Byl unavený. Ale přesto živý. Temný pán pořád nic netuší. O jeho volbě, ani o jeho synovi. Nevěděl, co by se stalo, kdyby se dozvěděl, že Siri je dítětem dvou kouzelníků. Chtěl by najít druhého otce. A Severus ani nechtěl uvažovat o tom, co by to pak pro druhého muže znamenalo.

Tato magie byla prastará. Stávalo se to opravdu jen zřídka. A většinou to dopadlo špatně. Ať smrtí dítěte, nebo muže, který ho nosil. A nebo obou.

Ale on přežil. Může ho Severus obdivovat? Musí to být mocný kouzelník. O to víc se snažil přemýšlet o té osudné noci. Kdy se opil skoro do němoty a zplodil dítě. Nemohl to být někdo z Bradavic. Byl u Prasečí hlavy a tam jen tak někdo nechodí. Tak moc si chtěl vzpomenout!

Zahnul za roh. Vstoupil na ošetřovnu. Poppy zrovna vycházela ze své kanceláře. Usmála se na něj.

"Vše v pořádku?" zeptala se. V hlase starost.

Nechtěl jí na to odpovídat. "Jsem tu. Takže asi ano."

"Siri spí. Vezmeš si ho hned? Nebo až se probudí?"

Severus se na ni zvláštně podíval. Možná by si ho měl vzít hned, ale potřeboval sprchu a dát se trochu do pořádku. Celou noc nespal. Tohle bude dlouhý den!

"Vydrží to chvíli?"

"Ale ano, Severusi. Odpočiň si. Dovedu ti ho na snídani."

"Dobře."

HPSS

 

Sirius se vzbudil asi za hodinu. A jakmile otevřel svá očka, začal kolem sebe hledat svého tátu. Harryho, který ho k sobě včera tak tisknul.

Poppy pochopila, že to asi nebyl tak dobrý nápad.

"Táta!" zanaříkal. Přitiskl si k sobě malého medvídka. Jeho černé oči se dívaly na Poppy. Začal natahovat. "Táta!"

"Já vím, drahoušku," řekla lékouzelnice a malého objala. "Taky mi chybí."

Převlékla ho do čistého oblečení. Umyla jeho obličejíček. Vzala ho za ruku a vydala se do Velké síně. Šel vedle ní. Díval se na pohybující se obrazy. Na chvíli ho zaujaly.

Když vstoupili, celý sál se na ně podíval. Hodně dětí mu mávalo. On jim to oplácel. Smál se. Z ručiček mu vypadl medvídek.

"Popo! Medí!"

Zastavila se a počkala, až ho zvedne ze země. Usmál se a přivinul plyšovou hračku k hrudi.

Severus už seděl u stolu. Poppy mu ho přivedla až k němu.

"Sevííí!" zasmál se malý a nechal se mužem zvednout. Severus si ho posadil na klín. Věděl, že ho celá síň sleduje. I když už je to pár dní, pořád asi nemůžou věřit, že jejich protivný profesor má syna.

Vzal do rukou misku s ovocným jogurtem a postavil ji před sebe. Malou lžičkou pomalu krmil Siriho.

"Táta?" zeptal se najednou malý. Otočil se a podíval se na Severuse. Snape ho nějak automaticky pohladil po černých vláskách. Nabral další sousto. Ale Siri ho odmítl.

"Táta!" Do očí se dostaly slzy. "Kde?"

"Siri, uklidni se."

"Ne. Ne, ne... Táta!" Začal se vzpouzet. Ručkou odhodil lžičku s jogurtem, která přeletěla stůl a dopadla na zem. Severus sebral veškeré své sebeovládání a jen si povzdechl.

Přivinul si dítě do náruče. To mu začalo vzlykat do hábitu. Malými pěstičkami se drželo černé látky a plakalo.

Severus vstal. Procházel místností a ignoroval pohledy, které se na něj upíraly. Houpal dítě v náručí a snažil se ho uklidnit.

"To bude dobrý," konejšil ho. Pořád ho houpal. Prošel Bradavicemi až do sklepení. Celou cestu na něj mluvil.

Vstoupil do svých komnat. Položil dítě na křeslo. Pořád plakalo. A Severus nevěděl, co dělat. Pak k němu poklekl. Díval se na jeho slzy. Objal ho. Držel ho pevně v náručí.

Jsem tady. Nevím, kde ses tady vzal. Nevím vlastně nic. Ale jsem tady.

Slzy ustávaly. Ale on ho pořád držel. Jako by si až teď uvědomil, že je jeho skutečným otcem.

Otřel mu z tváří slzičky.

Vzal ho do náruče a vydal se na první hodinu. A tentokrát věděl, že vše bude dobré. Aspoň v to doufal.