Cullet of beauty 17. kapitola

Je to dlouho, že?

Omlouvám se, ale poslední roky mám fakt krizi v psaní. A taky jsem přišla na jednu věc... tím, že tahle povídka měla brzy skončit... a já tak moc nechtěla! Nechci... asi ze svých HP ji mám nejraději. No... ale ted jsem trochu zamíchala dějem... ještě bude následovat docela dost kapitol.

Tak snad tenhle díleček udělá někomu radost... i když... 

Sal.

Beta - Vraní oko

17. kapitola - Temnota v nás

Nad Anglií se stahovala mračna. Temnota prostoupila vše živé. Strach. Bolest. Nenávist.

Temná postava zahalená v kápi stála kousek od nevelkého domu. Díval se vpřed. Levá paže ho pálila. Věděl, kam má jít. Ale za ty roky... za ta léta to bylo poprvé, kdy tímhle směrem nechtěl jít. Něco ho táhlo zpět do Bradavic. Za dítětem, které se na něm stalo až moc závislé. Za synem, který změnil všechno. Jeho pohled na svět. Jeho touhy... Ale věděl, že musí jít tam, kde je jeho přítomnost žádaná.

Ten osudný krok ho stál všechno.

Temnota obalila jeho tělo.

V paprscích kleteb.

Msta za zradu.

Ptal se tolikrát. Kdo jsem? Kdo jsem, že tohle podstupuji. Kdo jsem, když to ani já sám nevím?

Ležel na zemi. Prudce oddechoval. Ruce měl slabé. Cítil se najednou tak sám.

"Běž... dokonči to!" slyšel říkat toho hadího zmetka. Pomalu vzhlédl. Nad ním stál jako Bůh pomsty Moan. Ruce se mu chvěly a mířil hůlkou na Severuse.

Lektvarista na chvíli zavřel oči. Vzpomněl si na dítě, které na něj čekalo. Na syna, kterého mu přineslo samo nebe. Copak to tak může dopadnout? Zemře jako zrádce? A co všechny ty otázky, na které nezná odpovědi? Co druhý otec jeho syna? Copak mu tohle může udělat?

Poslední, co si vzpomíná... Hůlka, která mu vletěla do rukou. Přemístil se. Padl na studené schody. Zavřel oči... Jsem v bezpečí... Žiju!

HPSS

Harry seděl v křesle na Grimmauldově náměstí. V rukou ho hřálo dnešní třetí kafe. Vrátil se sem hned po tom, co se ujistil, že je jeho syn v pořádku. Musel si utřídit myšlenky... chtěl být  na chvíli sám.

Jak jen tohle zvládnout? Tak moc ho jeho vlastní srdce zrazovalo. Tak moc toužil vyrazit do Bradavic a sevřít dítě v náručí. A už nikdy... nikdy ho neopustit.

Najednou ho z myšlenek probudil zvláštní zvuk. Prudce vyskočil na nohy. Přešel k oknu. Nahlédl přes okraj. Vyděšený!

Ani neví, jak rychle se dostal k hlavnímu vchodu. Prudce otevřel dveře. A tam... ležela osoba. Poznal ho snad okamžitě. Přistoupil k němu.

"Merline!" zašeptal. Přetočil ho na záda. "Severusi!" Přiložil mu prsty ke krční tepně. Žije! Vytáhl hůlku z nohavice. Vykouzlil vznášející kouzlo a pomalu ho vedl dovnitř. Opatrně ho nasměroval do ložnice. Položil na postel.

Poklekl. Opatrně mu sundal jeho hábit. Odepnul knoflíky na kabátci a taky mu ho sundal. Stejně z něho nic moc nezbylo. Na bílé košili byly obrovské skvrny od krve, která velmi rychle vytékala z rán, které na sobě měl. A nebylo jich málo.

Harry neváhal. Prostě mu košili sundal. "Episkey..." zašeptla. Některé rány se pomalu zavřely. Ale ještě jich mnoho zůstávalo.

Lehce se dotkl hrudníku. Prohmatával jednotlivá žebra. Severus jich měl pár zlomených.

"Brachium enmendo." Ruce se mu nekontrolovatelně chvěly. Ale kouzlo zabralo. Díval se na Severuse a přemýšlel, co se to vlastně děje. Takhle to dopadnout nemělo!

"Teď to nesmíš vzdát! Prosím... pro naše dítě!" zašeptal. Opatrně se zvednul na nohy. V rychlosti seběhl schody. Aktivoval krb. Poslal patrona. Potřebuje pomoc! Naléhavě!

Znovu se vydal do vrchního pokoje. Nohy ho nechtěly poslouchat. Na chvíli se zastavil. Opřel se o stěnu. Prudce vydechl.

"Harry?" ozvalo se z kuchyně.

"Jsem tady!" zavolal. Dál stál na místě. Ustrnulý v okamžiku zničení.

Madam Pomfrey se objevila na odpočívadle. Držela malé dítě v náručí. "Co se děje?"

"Severus... tam... dostali ho... nevím, co se stalo!"

Poppy vyšla těch pár schodů. Podala dítě jeho otci. Sirius se nadšeně zasmál. Lékouzelnice ho obešla a spěchala do pokoje, kde ležel Severus.

Harry ji omámeně následoval. Držel svého syna... Vešel do pokoje. Zůstal stát na prahu. Díval se na Poppy, jak mává hůlkou. Jak se snaží zastavit krvácející rány. Byl najednou tak unavený. Z toho, co se děje. Z války, která klepe na dveře. Dveře, které nechce otevřít.

"Táta!" zvolalo dítě. Harry se na něj usmál. Přivinul si ho do náruče. Tak moc miloval... tak moc nechtěl ztratit. Ne takhle! Ať byl Severus jakýkoliv, tohle si nezasloužil. Přece to teď nesmí vzdát! Přece... neztratí otce svého syna!

Dítě otočilo malou hlavičku směrem k místu, kde ležel Severus. "Sevie?"

Harry se na něj podíval. Tohle by neměl vidět. Odcházel z místnosti a přitom tak moc chtěl zůstat. Jakkoliv pomoct.

Vešel do vedlejší místnosti. Hůlkou vykouzlil ohrádku. Položil do něj dítě. Ale to se ho nechtělo pustit. Malými pěstičkami se drželo svetru.

"Siriusi... musím mu pomoct," řekl Harry zoufale. Ale pak se podíval do jeho očí. Jen ho držel a díval se na něj.

Znovu ho zvedl do náruče. Posadil se s ním na postel. Houpal ho v náručí. Sem tam. Sem tam. A přemýšlel o všem. O tom, co se poslední dny stalo. Někdo je zradil a Harry tušil, kdo to mohl být. Ten samý člověk, který se snažil ublížit jejich synovi.

Neví, jak dlouho tam seděl. Ale asi to bylo dlouho. Dítě v náruči bylo tiché. Jako by si užívalo každou minutu se svým otcem.

Do dveří vstoupila lékouzelnice. V obličeji ustaraný výraz. Byla unavená. Celá její bílá róba byla od krve.

"Bude... bude v pořádku?" Vzhlédl k ní zrak. Tak bolavý.

Poppy se na něj podívala. Pak jí zrak padl na dítě.

"Když jsi ke mně přišel ten první den... byl jsi jen vystrašené dítě... Znám tě roky. Tak moc jsi se změnil. Tvůj syn. Jeho syn... Když jsem se dozvěděla pravdu o tom, kdo skutečně Severus je. A nemyslím tím to, že je otcem tvého syna. Je to už dlouho, co dělal špeha pro Brumbála. Roky riskuje život. A víš kvůli komu, Harry?"

Harry pochopil. Díval se na ni. Držel v rukou syna. A až teď pochopil, kým Severus je.

"Celou dobu... pro mě? Proč?"

"Protože mu na tobě záleží. Protože to slíbil tvé matce. Jeho mladická nerozvážnost mohla vše zničit. Tímhle chtěl splatit dluh."

"Slíbil to mojí matce? Jak... tomu mám rozumět?"

"Je to dlouhý příběh. Zeptej se ho na něj."

Harry se lehce usmál. "Jo... dobře... A... bude v pořádku?"

"Chce to čas, ale ano, bude. Ztratil hodně krve. Zlomeniny jsem mu vyléčila. Ale nechce se vzbudit. Jeho tělo je příliš zničené. Není dobrý nápad ho teď přesouvat do Bradavic."

"Já... Mám... mám ho tu nechat? Ale co Sirius?"

"Harry, je čas jít s pravdou ven. Neodsoudí tě."

"Ale..."

"Harry, podívej se na to jinak. Copak si ani jeden z vás nezaslouží kousek štěstí? Copak si vás syn nezaslouží oba?"

Harry pohladil záda svého syna. Usmál se na něj. Ten se na něj jen díval. V očích tolik dětské lásky.

"Dobře. Máš pravdu."

HPSS

Byl večer. Sirius spal a Harry stál ve dveřích vrchní ložnice. Díval se na spícího muže. Pomalu se otáčel, že chce odejít, ale zarazil se. Otočil se zpět. Udělal pár váhavých kroků směrem k němu.

"Nemusíte... kolem mě chodit po špičkách, Pottere," hlas byl tišší než obvykle, ale nepostrádal stopu sarkasmu.

"Vidím, že už ti je lépe, Severusi." Harry přešel až k posteli a očima prolétl celou jeho postavu, uloženou pod dekou.

"Nevím... nepamatuji si, že bych... vám dovolil..." Harry po něm šlehl pohledem. Setkal se s tou nekonečnou černí. S očima, které jsou až moc podobné těm jeho syna.

Chtěl na to něco říct, ale vyrušil ho dětský pláč. Tiché volání. Harrymu bilo srdce na poplach. Možná není připravený říct pravdu. Ne teď... Není připravený... Opravdu ne...

"Proč je tady?" šeptaná slova. Oči černé. Hleděly na něj s otázkou. S tou, která měla být ještě dlouho skrytá.

"Měl by tu být, nemyslíš?" řekl tiše Harry. Lehce pohodil hlavou směrem ke dveřím.

"Ano, ale..."

"Měl bych se podívat, co potřebuje... nejspíš jen zlý sen..." Znovu se otočil ke dveřím, chtěl odejít a zanechat pravdu ve vzduchu. Zastavila ho ruka. Severus byl slabý. Ale i tak ho držel pevně.

"Proč vy, Pottere?"

Harry se usmál. Jen lehce. Oči zářivé, jako dva smaragdy vystavené na slunci. Položil druhou ruku na tu Severusovu.

"Nedělej ze sebe hlupáka."

Severus mu ruku pustil. Ale nepřestával se dívat do Harryho očí. Moc dobře věděl, kde je pravda, ale jak ji nechat prostoupit k srdci? Když tolik let tvrdil, že žádné nemá.

"Ale..."

Harry mu položil ruku na rameno. Mírně zatlačil. "Až budeš v pořádku... Já jen... teď se půjdu podívat na Siriuse..."

"Sirius?"

Harry se znovu usmál. "Ano. Copak tě to nikdy nenapadlo?" zasmál se. Možná poprvé po dlouhé době.

Vyšel přes pokoj ke dveřím. Než je otevřel, ještě jednou se na Snapea podíval. Jako by ho nepoznával. To ho tak změnilo malé dítě? Nebo je jen příliš slabý cokoliv namítat?

Harry strávil u Siriuse víc času, než by měl. Stál u postýlky a díval se, jak malý oddechuje. Prstem se dotkl malého obličejíčku. Odhrnul neposlušné vlasy z čela.

"Udělal bych pro tebe cokoliv..." zašeptal. Sehnul se a políbil ho do vlasů.

Povzdech si. "Severusi... nemusíš mě  hlídat, vím jak se o něj postarat." Jako by ty nedávno uplynuté chvíle byly jen mlžný opar ničeho.

"Jak málo mě znáš!" odsekl Snape. Otočil se. Odcházel.

Harry zůstal chvíli stát. Okem mrknul po dítěti. Chtěl tu s ním zůstat. Jako by se ho snažil pohledem probudit. Jen aby se nemusel bavit s tím náladovým profesorem lektvarů. Nenáviděl konfrontace. A ještě navíc s člověkem, jako je Snape.

Tiše přivřel dveře provizorního pokojíčku. Pomalým krokem se vydal dolů do kuchyně. Dával si na čas. V hlavě zmatek. Myšlenka přes myšlenku. Spletité. Rozmanité. Hádal se sám se sebou. Viděl před sebou obrazy. Jak poprvé uviděl to malé tělíčko v náručí. Tehdy mu slíbil, že se o něj postará. Že mu nikdo nikdy neublíží.

Zastavil se na posledním schodě. Jako by najednou všechny myšlenky zmizely. Pusto a prázdno. A přesto se najednou necítil v pasti. Jeho poslední kroky ke dveřím kuchyně byly rozhodné. Hlavu vztyčenou. Copak čelit Snapeovi může být horší než nějakému Smrtijedovi?

Nad poslední myšlenkou se zarazil. Snape je smrtijed!

"Už i vlastní hlava si ze mě dělá dobrý den..." zamumlal si. Najednou prudce vzhlédl, málem totiž narazil do temné postavy.

"Trpíte samomluvou nebo jste se konečně zbláznil a já budu mít od vás pokoj?"

Harrymu vynechalo srdce jeden úder. Jako by se v něm najednou rozpálil ten nejsilnější oheň. Přirazil Snapea k nejbližší zdi. Nedbal jeho zranění. Držel ho pod krkem. V očích smrt.

"Už dávno nejsem tvůj student. A nejsem ani malý spratek, který se nechá od tebe urážet. Nevíš, čím jsem si prošel... vůbec netušíš... čím jsme si prošli oba! Nedovolím nikomu, aby mě o něj připravil. Tak si nech tyhle řeči od cesty. Je to sakra taky tvůj syn! Ale tak samo, jak je tvůj, je i můj!"

Ruce povolily. Klesly. Chytil ho tentokrát jen za obě předloktí. Díval se mu do očí. Do té nekonečné dálky temnoty.

"Copak to nechápeš, Severusi? Já nejsem... nikdy jsem nebyl tvůj nepřítel..."

"Netvrdím, že jsi jím někdy byl..."

"A přesto se ke mně chováš, jako by to tak bylo! Copak není na čase odhodit masku, Severusi?"

"Víš, že nemůžu..." Pochopil jeho narážku. Uhnul pohledem.

Harry od něj ustoupil. Svěsil ruce podél těla. "Dobře..." Smutný úsměv. "Dobře, když to nechceš udělat pro mě. Udělej to pro našeho syna. Nechci, aby tě ztratil..."

"Pottere..."

"Dobře! Já tě nechci ztratit!" vykřikl. Otočil se. Tohle je bitva, kterou nemá šanci vyhrát. Zatnul pěsti. Až mu zbělaly klouby.

"Copak to nechápeš? Kdybych ti nevěřil... nikdy bych ti syna nesvěřil. Nikdy by ses nedozvěděl... Poté co Sirius... co umřel, ztratil jsem veškerou naději na vlastní rodinu. Pak tohle vše jedna noc změnila..." Otočil se znovu k němu. "To ty jsi to změnil, ale pokud to tak nechceš... pokud nesneseš pomyšlení, že to já jsem jeho otec... nebudeme ti stát v cestě."

Snape nic neříkal. Jen se díval na chlapce před sebou. Chlapce? Už dávno ne. Změnil se. Tohle přece není James! A byl jím někdy?

Snape zamrkal. A všiml si, že je v místnosti sám. Dveře se cvaknutím dovřely. Pohnul se vpřed. Snažil se co nejrychleji dostat do patra, ale šlo mu to špatně. Jeho tělo naprosto neposlouchalo.

Rozrazil dveře dětského pokoje. Ale bylo pozdě... Potter... Harry i Sirius byli pryč.

Přešel k oknu. Zadíval se na rozbřesk. Jak sluneční paprsky brázdily ulicí. Dnes bude venku krásně. Proč cítí v srdci chlad?