Cullet of beauty 5. kapitola

Pátá a ta nejhlavnější kapitola je zde. Snad se všem bude líbit! Teď jsem na víkend u kamarádky a mají tu malé dvouleté dítě. A můžu vám říct, chudák Severus. Opravdu netuší, co ho čeká!

Děkuji za přízeň.

yellow moc moc děkuji za opravu :)

S láskou Salazaret

5. kapitola – Vzdát se všeho

Postava v černém plášti s kápí přešla od jednoho domu k druhému. Přitáhla si plášť ještě víc k sobě a skryla se ve stínech. Dívala se na cestu před sebou a přemýšlela. O tom proč tady je.

On se nikdy nechtěl vzdát. Vždy bojoval o kousek štěstí, ale osud toho po něm chce příliš moc. Nezvládá to tak, jak by chtěl. Musel učinit rozhodnutí a to taky udělal. Bolelo ho to, ale nic jiného vymyslet nedokázal.

Podíval se na spokojeně spící dítě ve své náruči. Za ty dva roky se toho strašně moc změnilo. On se změnil. Ale svět je pořád skoro stejný. Temnota pořád a stále útočí. Nenechává nic a nikoho v klidu.

Proto se rozhodl s Voldemortem konečně skoncovat. Je to jeho povinnost. Dělá to pro svého syna, kterého tak miluje a chce pro něj jen to nejlepší. A nejen pro něj. Pro všechny a v neposlední řadě pro sebe. Taky chce mít jednou klid a prostě jen žít a užívat si a hlavně vychovávat své dítě. Svého dokonalého syna.

I když neví jistě, jestli ho ještě někdy uvidí. To je ve hvězdách. Ale pokud má zemřít, vezme toho hadího zmetka s sebou. Ať už to bude stát cokoliv.

Zvedl hlavu od malé tváře a znovu se podíval na cestu. Bylo dost pozdě, a přesto věděl, že někteří profesoři jsou ještě vzhůru. Přivinul si syna víc k hrudi a vykročil.

Vítr byl studený, ale jedno ohřívací kouzlo ho tohohle problému zbavilo. Ale i tak se chvěl. Do očí se mu nahrnuly slzy, ale neplakal. Už dávno ne. Chtěl by, ale věděl, že teď musí být silnější víc než kdy dřív. Pro syna…

Kradl se temnou nocí a vzpomínal na vše, co se za ty dva roky stalo. Na svůj příchod do velkého domu své ošetřovatelky. Na ty dny, které pořád trávil sám. Ale přesto mu to nevadilo, protože v něm rostl malý zázrak. Jeho syn. Jeho budoucnost. A přesto pak utekl. Musel. Nemohl Poppy už víc obtěžovat. Musel do války.

Už jsou to bez mála dva měsíce, co se skrývá. Ale nejde to dobře. Ne s malým dítětem. Proto teď míří do hradu. Musí to udělat, i když nechce. Ví, že tohle je správné. Porazí Voldemorta a pak se vrátí. Snad…

Stanul před vysokou bránou a chvíli se na ni jen tak díval. Ještě byla otevřená. Bylo to snad kvůli špehovi, který se vracel od Temného pána? Nebo někdo tušil, že se tu Harry objeví? Pravděpodobnější je to první.

Vstoupil. Nic ho nezastavilo. Bradavice si ho pamatovaly. Lehce se usmál a pak stoupal pomalým krokem k hradu.

Když došel na místo, začal se rozhlížet kolem. Miloval to tady. Bradavice. Jeho domov. Tak nádherné. Tak majestátné. Domov. Slovo tak obyčejné, ale dokáže v lidech vyvolat tolik pocitů.

Dítě se mírně pohnulo a okamžitě přilákalo Harryho pozornost. Zvedl ruku a dotkl se tmavých vlásků. Usmál se na něj.

„Jsi tak dokonalý…“ zašeptal něžně. Dítě se znovu pohnulo, ale neprobudilo se. Bylo unavené. Po dnešním dni by se mu nikdo nedivil. Smrtijedi je pronásledovali tak urputně. Harry i jeho syn měli na vlásku. Ale nakonec vše zvládli.

„Víš, že tě miluji? Jsi pro mě vším. Tak moc bych tu chtěl zůstat s tebou. Ale oni by mě nepochopili. Musí to tak být. Nikdo nesmí vědět, čí jsi syn. Jen tady budeš v bezpečí,“ jeho hlas byl tichý. Smutný…

Chtěl dát svému synovi naději na lepší život. A tady se mu to může podařit. Harry chce pevně věřit, že Snape je člověk, který se o jejich syna dokáže postarat.

Přenesl si dítě jen do jedné ruky a vytáhl hůlku. Z malého kamínku vyčaroval větší košík s měkkou přikrývkou v béžové barvě. Dítě do košíku uložil a přikryl ho. Pak znovu šáhl do kapsy a vytáhl dopis. Položil ho k dítěti. O krok ustoupil. Po tváři mu stekla jedna jediná slza.

Namířil hůlkou na dveře. Vyslovil inkantaci. Temnou nocí se rozzářilo bílé světlo. Bílý obrovský pes proskočil dveřmi a uháněl pro pomoc.

***

„Řediteli, už jsou to dva roky. Harryho nemáme šanci najít. Kdo ví, co se s ním stalo!“ opakovala přísná profesorka přeměňování znovu a znovu stále ta stejná, známá slova. Tuhle diskuzi měli už mnohokrát. V posledních dvou letech skoro denně.

Chlapec-který-přežil. Horké téma posledních dvou let. Kde je? Co dělá? Co se stalo? Proč odešel? Nebo byl unesen? Žije?

Nikdo nic neví. Nikdo nic nechápe. Ale možná, kdyby se podívali víc do hloubky, pochopili by. Jenže nikdo se nikdy nedokáže podívat pravdě do očí.

V celé místnosti je jen pár členů řádu. Včetně mistra lektvarů. Celou dobu sedí tiše a nijak se k téhle situaci nevyjadřuje. Ze spolehlivých zdrojů ví, že smrtijedi chlapce málem chytili. A to taky řediteli řekl. Proto tahle schůze. Proto další marné pokusy Harryho kontaktovat. Všechno je marné.

„Ale je naživu. To teď víme se stoprocentní jistotou. Ale pořád nemůžu pochopit, proč odešel. Něco se muselo stát,“ povzdechl si ředitel a podíval se na všechny přítomné. Lektvarista poposedl, ale jinak své nepohodlí nedal znát. Moc dobře si pamatoval den, kdy Potter zmizel. Tehdy ho vyhodil ze třídy. A když se po něm pak přátelé začali shánět… Nenašli nic. Jeho kufr. Jeho věci, ani jeho.

Opravdu si tu poznámku chlapec vyložil doslova? Že má odejít?

Tahle věc se, ale k řediteli nedonesla. Tu nosí Snape v sobě už celé měsíce a roky. A nehodlá ji jen tak někomu říct.

„Ano… něco se muselo stát. Ale jestli odešel dobrovolně, nemáme právo po něm chtít, aby se vrátil.“

„Proč to říkáš, Remusi?“

„Je to pravda!“ odsekl vlkodlak a prudce vstal ze židle. „Sami víte, že za poslední dva měsíce se toho hodně změnilo. On bojuje. I když sám! Máme tu dva zajaté smrtijedy. Jednoho mrtvého, který se omylem zasáhl svou vlastní kletbou. Tohle je jeho práce. Každý to ví! A pokud nechce pomoct… Nechci se mu plést do cesty! Proč na něj pořádat hony. Chováme se jako smrtijedi! Můžeme mu pomoct bojovat! “

„Je to jen dítě!“ ohradila se Minerva a na vlkodlaka se zamračila.

„Je to jen rozmazlený fracek, který si o sobě myslí, že spasí svět. Na tohle nemá! Jednou se to pokazí a my ho pak budeme seškrabávat z…“

„Severusi! Přestaň!“ varoval ho ředitel. Snape zmlkl, ale přesto si pořád myslel své. Malý hlupák, který dělá je potíže!

„Co tedy podnikneme?“ zeptala se Tonksová a snažila se zavést hovor jinam. Aspoň o kousíček.

„Nevím…“ zašeptal ředitel. Chtěl ještě něco málo dodat, ale zavřenými dveřmi proskočil patron. Kráčel majestátně k řediteli. Obrovský pes. Tak moc podobný Siriusovi.

„Prosím… pomoc…“