Future visione 1. kapitola
1. kapitola – Jak změnit to, co stát se má?
Kap.
Kap.
Kap.
Mladík seděl v malé místnosti a sledoval potůček krve, který líně tekl z jeho ruky. Sledoval to s nezájmem. Myšlenkamy byl jinde. Bloudil nekonečností a vzpomínal na svůj život. Na to, jak se dozvěděl čím je.
„Jsi čaroděj, Harry...“ znělo mu v uších. Do očí se mu nahrnuly slzy, ale nevypustil je ven. Teď už ne. Už nemá důvod k pocitům slabosti a přitom stále sedí na zemi a utápí se ve smutku.
Vše se změnilo, když mu ta malá bestie zabila kmotra. Vždyť on byl jeho jedinná rodina! Vše co měl!!! A teď? Co má teď? Kdo je? Čím je?
Hořce se zasmál. Ano jeho jedinný cíl leží před ním. A to zničit temnotu. Zničit Pána Zla! Ale jak? To už mu nikdo neporadí. Nikdo mu nikdy neřekne, že to zvládne. Neukáže mu, jak je na něj hrdý, že je ještě doposud mezi živími.
Všude kolem jsou jen lítostivé pohledy, ale nic víc.
„Nechci to...“ zašeptal a jeho hlas se odrazil od stěny. Zněl tak zlomeně. Smutně... Odevzdaně...
Znovu se podíval na ránu na ruce. Na jeho tváři se znovu objevil úsměv, ale vůbec ne veselý, byl tak podivně uvolněný.
Další pramen krve opustil jeho tělo. Mladík zvedl druhou ruku, ve které svíral hůlku a lehce ji přiložil k ráně. Okamžitě se zacelila, ale v té samé chvíli se k němu vrátili jeho vlastní pocity. Už nebyl omámený, jeho smysly pracovali perfektně. Bohužel!
A to je přesně důvod proč tu sedí. Sám. Proč si ubližuje. Ale vždyť bolest je to jediné, co ho na chvíli dostane do jakéhosi stavu apatie. Jen v těch chvílích se cítí volný. V té chvíli by zvládl cokoliv. Mlha, které se mu rozprostře v mysli, je tak uklidňující.
Roztřeseně se postavil na nohy a opřel se o zeď, aby získal stabilitu. Neví jak dlouho tam seděl a z te nepohodlné pozice ho poněkud bolely nohy.
Urovnal si brýle na nose. Nasadil masku veselého chlapce a vyšel ven. Okamžitě jak za sebou zavřel, dveře zmizely. Ten kdo tuhle místnost vymyslel, musel být génius.
Vydal se chodbou pryč. Ale přesto se toužil vrátit zpět. Přivřel oči a ještě víc zpomalil svůj rychlý úprk.
Jeho vnitřní já na něj křičelo, aby se otočil a vrátil. Ale on nemohl. Nemůže tomu podlehnout. Nesmím...
Naštvaně si setřel zbloudilou slzu a tiše zaúpěl. Tohle on nemá za potřebí! Přece se teď z toho všeho nezhroutí. Ale proč ne?
Snažil se zahnat tyhle myšlenky, ale tahle marná snaha ho ještě víc deptala. Znovu se pokusil nahodit svou, už tak dobře naučenou masku. Ale nedařilo se. Cítil flustrace a stísněnost.
„Harry!“ slyšel výkřik své kamarádky a následné obejmutí.
„Hermiono! Chceš mě uškrtit?!“ ptal se mdle a snažil se ji od sebe odtáhnout. Ale dívka se ho držela pevně a dokonce vypadala jako by vzlykala.
„Měli jsme strach! Kde jsi celou noc byl? Pak ses neobjevil ani na snídani! Co se děje?“ ptala se ho pohotově kamarádka. Ale on se jen zamračil.
„Celou noc?“ vydech poplašeně. To tam byl tak dlouho. Automaticky si sáhl na levou ruku. Jako by tam bylo něco, co ho před touhle situací zachrání.
„O-omlouvám se! Neměl jsem ponětí...“ Vydechl přebytečný vzduch a následně se prudce nadechl. Tohle nesnáší! Proč ho prostě neignorují? Vždyť on by chtěl jen trochu svého vlastního soukromí, bez toho, aby ho kdokoliv hledal pitomých pět minut po jeho odchodu z místnosti!
„Omlouváš se?“ rozčilovala se Nebelvírka. „Harry! Uvědom si, že nám na tobě záleží! Nemůžeš si jen tak zmizet! Už i Brumbál si o tebe dělá starosti!“
Harry si odfrkl. „Jo! Ten tak!“
Obrátil se a chtěl se jít najíst, předtím, než si půjde lehnout. V posledních minutách na něj dolehla únava. Ale není se čemu divit, když byl vzhůru celou noc a kdoví jak dlouho jetště.
„Nech mě být, Hermiono. Vylížu se z toho sám...“ řekl tiše a nechal dívku stát uprostřed chodby.
Rozběhl se. Míjel chodbu za chodbou. Kašlal na snídani. Byl mu jedno pocit slabosti. Jen utíkal. Pryč, pryč od toho všeho.
Ale když zabočil za roh do něčeho, nebo spýš někoho,narazil.
Těžce dopadl na zem a s naštvaným výrazem se podíval na toho, kdo se mu postavil do cesty. Byl rudý vzteky. Chtěl se začít hádat, ale jakmile zahlédl tvář protivníka, zůstal raději mlčet.
Rozechvěle se postavil na nohy. Ruce se mu začali potit.
„Myslím, že když vám odeberu deset bodů, tak si uvědomíte, že po chodbách se neběhá,“ řekl slizce jeho více méně nenáviděný profesor lektvarů.
„Jak myslíte!“ odsekl mu Harry a hodlal ho obejít. Ale prudké škubnutí za ruku ho otočilo zpět.
„Takhle semnou mluvit nebudete, Pottere! Chcete snad školní trest?“ zavrčel mu do obličeje.
Mladík si povzdechl a zadíval se do těch černých očí. Moc dobře znal tenhle pohled. Ale taky moc dobře věděl, že je to jen jeho přetvářka. Nic víc... Vzpomínal na léto, na to co se mu tam stalo. A taky mu myslí projela ta odporná vzpomínka na krev. Na krev smísenou s hadím jedem. Na to jak se díval do obličeje svého profesora a snažil se tohle všechno pochopit. Proč tolik lidí umřelo? Tohle nechtěl, ale moc dobře věděl, že by se to stalo... Nebýt zvkazu... Vzkazu z budoucnosti...
Znovu se zadíval do těch chladných očí.
„Jak myslíte, pane!“ řekl zlomeně černovlasý chlapec, ale nepřestal hypnotyoval profesorovy oči.
„Tak dobře, večer v osm! Buďte tam přesně!“
„Jistě, jak jinak, že?“ řekl víc než ochotně mladík a pak odešel. Všechna zlost ho přesla a znovu ho ovládla silná touha brečet. Ale on není slaboch... Nebo možná je, ale to nic nemění na tom, že brečet nebude! Ne kvůli Snapeovi!
Znovu mu v mysly vyvstanula vzpomínka na smrt tohohle čaroděje. Proč? Proč všechy zabijí kouzlem, ale zrovna jeho ne? Proč mu vybral takovou smrt? Co tím chtěl dokázat? Dozvěděl se o tom, že je to zrádce? Že celou dobu pracoval pro nás?
Harry se těžce opřel o studenou zeď a zavřel oči. Kolem něj proudili ostatní studenti, ale mu to bylo jedno. Automaticky jeho ruka zabloudila ke krku. Vzal do ruky ten malý přívěšek a ukryl ho ve své rozechvělé dlani.
Tolik zla...
Tolik umírání a pro co?
Ale on tohle musí zvládnout. On byl tomu předurčený. On je ten kdo zabije nebo bude zabit. Tohle Harry věděl. Jedině tahle myšlenka ho držela v tomhle ubohém životě. Musí zachránit, co se dá.
Slyšel sám sebe zalapat po dechu. Byl tam zabraný do toho, co se má stát, že zapoměl dýchat. Tak jak se mu tohle stávalo v poslední době často...
***
Kap.
Kap.
Kap.
Znovu se díval na spušť, kterou si působí. Ale tentokrát to nechtěl zastavit. Kapky krve stékaly po jeho bledé pokožce a na zemi tvořili loužičku.
Tahle bolest je lepší, než přemýšlet o tom, co on musí udělat. Nechtěl se znovu dívat do mrtvého obličeje Lupina a jeho manželky. Nechtěl vzpomínat na to, že jejich syn bude vyrůstat sám. Ano bude, pokud tomu on nezabrání...
A co Fred? Přece ho nenechá zemřít?
I přes bolest v levé ruce se nedokázal zbavit vtíravých myšlenek. Znovu a znovu prožíval tyhle noční můry. Děsil se jich. Ale přesto věděl, že se to stane... Pokud nezasáhne...
Jedné smrti už zabránil. Ale o tom nikdo neměl ani ponětí...
Opřel se o studenou zeď a zavřel unavené oči...
Bylo něco po půlnoci. Mladý kluk spal ve své postely docela neklidným spánkem. Co chvíli se zvbudil a snažil se uspořádat myšlenky. Ale dnes bylo vše jiné. Cítil se jinak.
Zamrkal a rukou nahmatal brýle. Zamračil se. Na tož, že je tak pozdě, je všude moc světla.
Pomalu vstal a přešel k oknu. Ušklíbl se. Tohle se mu přestalo líbit. Ale nikdo nemohl vidět jeho poplašený výraz. Pohled zoufalství.
Obrovská záře se blížila přímo k němu. Kdyby jen natáhl ruku mohl se toho dotknout. Ale strach mu tohle nedovoli. Čekal konec. A to si říkal statečný Nebelvír...
Ale místo toho záře zmizela a na stole před ním se objevila malá rudá koule. Blískala se a podivně leskla.
Harry k ní přistoupil a natáhl ruku. Když se ji lehce dotkl ihned odskočil stranou. Bylo to jako by ho něco kouslo do prstu. Zvláštní pocit projel jeho tělem.
Najednou se koule zvedla a prudce do něj narazila a mladík se skácel k zemi. Sotva dýchal, protože to co viděl bylo něco horšího než očekávaná smrt...
V tuhle chvíli opravdu toužil zemřít. Dožadoval se toho... Prosil... Skuhral, jen aby to zkončilo... Ale přesto z jeho úst nevyšla jedna jedinná hláska.
Prohnul se v zádech a vyděšeně se díval do stropu. Před jeho zrakem se pohybpvaly obrazy... Jeden za druhým, chvílemi rychle a pak zas pomalu.
Mladík se chvěl, do očí se mu nahrnuly slzy a tiše stékaly po jeho zmučené tváři.
Smrt.
Smrt...
Všude kolem.
Chtěl tomu zabránit. Chtěl vstát a všechno to ukončit. Cítil pach vlastní krve, jak se kousal do rtů ve snaze se z toho, co viděl nezbláznit.
Uběhla hodina.
Další...
Mladé tělo leželo na chladné zemi a nejevilo známky života. Ale to byl jen první pohled. Harry ležel a snažil se nepohnout. Prosil o milosrdnou smrt a místo toho viděl ty hrůzy.
Jeho ruka se nepatrně pohnula.
Sykl bolestí.Ale ne kvůli tomu, že by ho pohyb bolel. Znovu se mu před očima ukázala jedna z blízkých vidin. Vize smrti, která přicházela, se mu vůbec nelíbila.
Ale jak tomu zabránit? Jak? Co podniknout?
Celé jeho tělo se rozechvělo ještě víc a on nedokázal zadržet tichý vzlyk a následné slzy. Slzy které tu byly a budou, které mu pomáhaly, ale taky ho ničili.
Pořád mu v uších zněl ten odporný hlas. Ale přesto ho poznal. Byl jeho vlastní...
„Musíš je zachránit... Změň budoucnost... Pro nás...“