Future visione 5. kapitola

31.01.2011 20:05

Tak s novým týdnem tady máme novou kapitolku... Snad se bude líbit... ;)

 

 

5. kapitola - Medailonek

 

„Včera jsi přišel brzy,“ podotkla nebelvírka a vzhlédla od rozepsaného eseje.

„Snape někam šel, neměl čas,“ odpověděl ji Harry a věnoval kamarádce plachý úsměv.

„To je divné, ale aspoň jsi nemusel dělat něco odporného!“ zasmál se Ron.

„Hm...“

„Měli bychom jit na oběd. Mám docela hlad.“ Hermiona se zvedla a kamarádi ji následovali.

Harry byl nervozní. Snape na snídani nebyl a tak se mu vyhnul, ale co oběd? A nebo zítřejší obrana, která je hned ráno? Měl důvod se bát?! Teď když Snape tuší, že se s ním něco děje, bude o to horší své tajemství udržet.

Když vešli do Velkého sálu ihned poznal, že se na něj ty černé oči dívají. Automaticky se poškrábal na levé ruce. Potřeboval se uvolnit. Ale jak? Každý ho hlída, střeží, špehuje... Nesnáší to!

Znovu se podíval ke stolu, zabodl pohled do černých duhovek. Chvíli se navzájem sledovali, ale pak Harry uhnul. On něco tuší!

„Harry? Jdeš?“ Nebelvír se zmateně podíval na kamarádku a zjistil, že už hodnou chvíli postává u dveří.

„Jo... Jistě...“

„Hermiono?“ šeptl Harry, tak aby ho Ron ani nikdo jiný neslyšel.

„Hm?“

„Můžu s tebou pak mluvit? O samotě?“

„Děje se něco?“ šeptla kamarádka nazpět. Harry se podíval k učitelkému stolu. Snape ho teď nesledoval.

„Nic důležitéhe, jen drobnost,“ řekl tiše a snažil se zakrýt třes, který se mu pomalu vkládal do hlasu.

„Dobře, tak po obědě? Sedmé patro?“

„Jo, to by šlo,“ usmál se na Hermionu a pak se věnoval jídlu.

 

Ale Hary byl nervózní. Sám nevěděl co má Hermioně říct, všechno? Nebo jen zmijozelsky říct pravdu? Takzvaně říct vše, ale nic.

„Tak... Co se tedy děje?“ Harry se posadil vedle ní do pohodlnéo křesla a nesměle se usmál.

„Kdyby... kdybys věděla o někom koho máš ráda, že má umřít a ty bys tomu dokázala zabránit. Co by jsi udělala?“ začal hned Harry od podlahy.

Nebelvírka určitě něco podobného nečekala a chvíli vypadala jako ryba na suchu. Otvírala a zavírala pusu a nevěděla, co na to říct.

„O kom teď přesně mluvíme? A jak víš, že ten někdo má zemřít? Zase Voldemort? Další sny?“

„Ne, o něj nejde. Tentokrát v tom prsty nemá,“ řekl chlapec s odvahou. Najednou když je tady, jen s Hemionou, mluví se mu o tom lépe. Je to kamaráda a určitě ho pochopí. Víc než Ron, který vyrůstal v kouzelnické rodině.

„Tak o koho?“

„Jde o víc lidí, ale...“ Kousl se do rtu a snažil se najít slova, kterým by pokračoval.

„Hodně pro tebe ta osoba znamená?“

„Myslím, že ho miluji...“

„Ho? Je to kluk?“ Harry najednou zčervenal jako rajče a sklopil zrak. Neuvědomil si tenhle malý detail, že kamarádka o jeho malém problému neví.

„No...“

„To je jedno... Jestli ho miluješ nezáleží jestli je to holka nebo kluk. Jestli to není Snape, tak se smířím s kýmkoliv...“ Mladík najednou zbledl v rekordním čase.

„Je to Snape?!“ zděsila se kamarádka a taky se mírně začervenela. Ale Harryho výraz mluvil za vše.

„Takže... No... On... Ty...“ Nedokázala srozumitelně spojit jednu jedoduchou větu, ale Harry pochopil na co se ptá.

„Nevím přesně jestli jde o lásku, ale něco se změnilo. Hodně změnilo.“

„Ale je to Snape, Harry! Profesor!“ Harry se zamračil. Tak jí víc vadí to, že je to profesor než, že je to umaštěný parchant, který je celé léta jen tiranizoval?

„Já vím, ale...“

„Jak se to vlastně stalo? A má to co dočinění s tím, že jsi včera přišel tak brzy? Udělal ti něco?“ Harry znervózněl. Začal se nepatrně škrábat ne levé ruce a mnout si zápěstí. Co má říct? Ale nakonec se rozhodl říct jí úplně vše. Tedy Zmijozelsky vše. Od dne kdy ho zasáhla ta podivná koule až do včerejšího trestu. Ale nezmínil se o tom, co si dělá. Tohle byla jeho věc a nechtěl tím kamarádku zbytečně stresovat.

Pak se komnatou rozhostilo nepříjemné ticho. Hermiona mlčela schválně, nevěděla co říct. Jak reagovat a hlavně, co dál? Co teď?

„Mio?“ snažil se prolomit to hrobové ticho Harry, ale Hermiona ho zastavila zvednutím ruky. Musela si utřídit myšenky. Harry tedy poslechl. Jen seděl a čekal. Vyčkával na reakci své nejlepší kamarádky.

„A jsi si tím vším jistý?“ zeptala se najednou.

„Opravdu se to všechno stane, pokud tomu nezabráním. Přece Brumbál je toho důkazem a co pak Malfoy? V téhle samé místnosti kuje pikle. Musíme tomu zabránit...“

„Takže jsi si jistý. Hm...“ Hermiona se pohodlněji usadila v křesně a mírně se mračila.

„Neměl by jsi to říct řediteli?“

„Ne! To rozhodně neměl. Sama víš jaký je, a co by mi řekl? Že to mám nechat být? Že to určitě není pravda...“

„To máš nejspýš pravdu. Ale co chceš dělat?“

„Už jsem začal...“ řekl chlapec a pak z pod pláště vytáhl malý medailonek.

„Tohle přišlo společně s viděním. Je to znak Relikvii smrti a víš, co je na tom nejlepší?“ zeptal se a když kamarádka zatřepala hlavou, že neví, pokračoval.

„Všechny tři relikvie jsou na hradě,“ řekl vzrušeně a podal Hermioně přívěšek do napřažené ruky.

„Relikvie smrti? To je z té dětské knížky, ne?“

„To ano, ale oni opravdu existují.“

„Ale jsi si vědom, že tohle je opravdu vážné? Víš, co všechno tím můžeš změnit? Co když ta budoucnost bude pak horší? Než taková jaká má být? Přece si říkal, že Voldemort padl! Tak proč to tak nenechat?“

„Mluvíš jako Brumbál! Hermiono, já nedovolím, aby kdokoliv zemřel!“

„Teď myslíš hlavně jeho, že?“

„Jeho?“

„Snape!“

„Jo, ten...“ šeptl chlapec a mírně zčervenal.

„Záleží mi na každém, Hermiono. Ale on... Musela by jsi vidět, to co jsem viděl já, abys pochopila. Ale už ho nedokážu nenávidět...“

„Ale včera ti ublížil...“

„Ne to ne... Jen... Nevíš přesně co se stalo, Hermiono... Jsou... Jsou věci se kterýma se musím vypořádat sám...“

„Takže, co se tam přesně stalo?“

„Opravdu o tom nechci mluvit, Mio... Je... je to jen mezi ním a mnou...“

„Hm... Ale i tak jsem ráda, že jsi mi to všechno řekl, Harry. Vážím si toho... Opravdu,“ usmála se kamarádka a objala ho. Řetízek, který svírala v ruce jí málem vyklouzl, ale Harryho zachytil. Usmál se na něj a pak si ho pověsil zpět na krk.

„Proč ho nosíš takhle schovaný?“

„Musím... Co by mi na to asi řekl Brumbál, kdyby ho na mě viděl? On sám ví, co je to zač a pak je tu Snape... Stejnou značku jsem napsal na roh pergamenu, kde jsem ho žádal o pomoc... Všiml by si toho a určitě by měl nepříjemné otázky...“

„Ale co cheš tedy dělat?“

„Já... Nevím... Nevím přesně co, ale něco se udělat musí!“ řekl Harry a flustrovaně se zadíval do plamenů uhasínajícícho krbu.

„Chce to dobrý plán.“ Hermiona se zamračila a na chvíli zavládlo hrobové ticho. Oba přemýšleli, co dál. Ale na nic nepřišli. Konečná bitva má být za déle jak půl roku. To je hodně času. Na cokoliv...

„Zatím nic moc asi nevyřešíme dokud si neuspořádáš své city. Nedívej se tak na mě, Harry! Je to pravda!“

„Své city?“

„No... Ano. Ty a Snape... Jestli ho... hm... miluješ nebo, co k němu cítíš. Třeba by jsi mu měl říct pravdu!“ V té chvíli jak to Hermiona řekla Harry se začal smát. Nebelvírka se na něj dívala s podivným výrazem, jestli třeba není na nějakých přáškách. Protože podle toho jak se zachoval to tak vypadá.

„Harry! Nevím, co ti na tom připadá směšné, ale...“

„Hermiono! Umíš si mě představit jak jdu do sklepení´, postavím se před něj a řeknu mu – Miluji tě? Co si myslíš, že by v první řadě, před tím než by mě zabil, udělal?“

„Mě se to zdá jako dobrý nápad...“

„Hermiono! Posloucháš mě? Takhle to opravdu nepůjde...“

„Něco se vymyslí, ale teď bycom měli jít, nebo se po nás budou schánět,“ řekla Hermiona a zvedla se k odchodu.

„Mio?“ šeptl Harry těsně před dveřmi.

„Hm?“

„Děkuji, že jsi mě vyslechla.“ Hermiona se na něj usmála a pořádně ho objala.

„Prot tebe cokoliv, Harry,“ řekla ještě než opustila komnaty. Harry chtěl ještě chvíli zůstat. Musel zůstat. Chtěl...

Jen chvíli.

Malou chviličku...

Uspořádat si myšlenky...

Podívat se na budoucnost...

Zjistit jak dál...

Pár kapiček rudé tekutiny opustilo své místo pod přikrývkou tenké kůže. Harry se opřel o chladnou zeď a vychutnával si ten pocit. Tak strašně to miloval...

V těchle chvílích nemusel na nic myslet. Nic cítit... Nikým být... S ničím si lámat hlavu... Prostě tu byl jen on... Prázdná schránka bez emocí... Bez budoucnosti...

Jen on...

 

Další den a nejnenáviděnější hodina byla před ním. Měl se s ním setkat. Tváří v tvář. Ale dokáže to? Nejraději by zbaběle prchnul a schoval se někam, kde ho už nikdo nenajde. Jen on a jeho bolest. Ale sám ví, že tohle nemůže. Budoucnost jeho přátel i nepřátel leží jen v jeho rukou. Tedy i v rukou jeho kamarádky, která se mu snaží pomáhat. Ale to nejzákladnější neví, v tom si chlapec poradit nenechá a možná i nechce...

Skupinka žáků stála před učebnou a čekali na příchod profesora. Harry stál nejdál a opíral se o zeď. Ještě mohl cítit čerstvou ránu, kterou si udělal před chvílí, aby se trochu uklidnil. Cítil tu vůni krve. To jediné ho dokázalo uklidnit. Možná s tím nikdy neměl začít a hned se svěřit přátelům...

Ale tehdy v Zobí ulici nikoho neměl. Nikoho s kým by se o tu podivnou příhodu podělil, proto začal se svou nynější drogou.

Snažil se přestat, opravdu snažil. Ale nejde to. Když už jednou začnete... Není cesty zpět...

Dveře se otevřely a studenti vešli. Harry chvíli váhal a podíval se na druhou stranu chotby. Bylo by tak lehké teď se jen otočit a prostě zmizet!

„Pottere! Nestůjte tam a pojďte do třídy? Nebo naše celebrita už mé hodiny nepotřebuje?“

Harry se otočil a podíval se do profesorovi tváře. Nasadil lhostejný výraz a vkročil do třídy. Moc dobře si uvědomoval ten propalující pohled v zádech.

Zachvěl se a automaticky se chytil levé ruky. Ta úleva... Ale nevšiml si kradmého pohledu černých očí.

Posadil se do lavice a snažil se dělat, že tu vlastně není, ale po půl hodině mu to opravdu nešlo. Museli procvičovat štíty. Sice v nich je Harry dobrý, ale do dvojice mu Snape přidělil Malfoye a to nikdy nevěstilo nic dobrého. Proto není divu, že na konci vyučování, byli oba doslova vyšťaveni.

Ale Harry to vítal. Byl tak unavený, že aspoň nemyslel na ten uhrančivý pohled svého profesora a když byl konečně konec vypálil ze třídy jako splašený. Ale přesto naprosto spokojený. Přežil!

Ale chvíli na to se zastavil. Srdce mu splašeně bilo. Rukama pátral po krku a hledal přívěšek. Do háje!

Pomalu se otočil a podíval se na dveře ze kterých zrovna prchnul. Má se tam vrátit? Nebo to má nechat tak? Přece jenom, jestli přívěšek Snape najde nebude vědět komu patří... Ale na druhou stranu... Nesmí mu ho tam nechat! Je jeho! Musí ho mít u sebe.

A tak se zase vydal zpět. Pomalu a při cestě se modlil, aby tam profesor už nebyl.

Když vkročil do třídy na první pohled se zdálo, že tu opravdu nikdo není. Začal prohledávat místo, kde bojoval s Malfoyem. Ale nikde nic!

„Hledáte snad tohle, pane Pottere?“ ozval se za ním hlas jeho přízraku a nočních můr.

Neotočil se. Moc dobře věděl, co má Snape v ruce. Moc dobře věděl co teď bude následovat...