Future visione 8. kapitola

Tak je to tady! Konečně, že? Další kapitolka je nasvětě. Tak snad se bude líbit...

S láskou Vaše Salazaret

8. kapitola – Osudové ráno?

Severus Snape. Profesor a Mistr lektvarů. Obáváný Smrtijed a špeh. Nyní, ale jen obyčejný člověk, stál ve své koupelně a nechal na sebe dopadat kapky teplé vody. Potřeboval se uklidnit. Přemoct ten zmatek v jeho hlavě. Tolik vzpomínek, ale ani jedna mu nepatřila. Viděl před sebou obrazy, ale nedokázal je odehnat. Pořád tu byly. Nezměněné a plné bolesti. Ale ne jeho bolesti. Bolesti chlapce, který má spasit svět. Musí to udělat. Je to jeho úděl, ale o který nežádal...

Voda se zastavila a Snape vystoupil ze sprchového koutu. Mávl hůlkou. Osušil se. Na co používat ručníky? Je přece čaroděj a dost často toho využíval. Hůlka se stala v podstatě jeho další rukou. Nebyl tak nezodpovědný jako Potter, který ji věčně někde nechával. Až moc dlouho žil u mudlů, to si Severus uvědomoval. Ale taky věděl, že teď bude vše jiné.

Proč přišel zrovna za ním a ne za ředitelem. Pokud veděl měli ti dva dobrý vztah. Ale možná ne. Vzpoměl si na krůtý konec minulého roku. Na rozházenou pracovnu ředitele a jeho smutný obličej za stolem. Tehdy se odloučili. Tehdy se to změnilo. Ale pořád tu byla ta otázka, proč si vybral zrovna něj?!

Něco v tom je a Snape si zařekl, že to zjistí i kdyby na toho spropadeného Nebelvíra měl být hodný a milý. Dvě slova, které tak nesnášel. Ale tyhle informace jsou důležité. A některé z nich až moc. Opravdu zachránil Brumbála před smrtí? O Dracovi ví, ale co s tím Potter hodlá dělat? Nesmí se do toho plést! Stačí malá chyba a vše půjde ke dnu, jako vrak lodi. Nebo je tu možnost jak duši mladého Zmijozela zachránit? Ale jestli je, Severus v ní nevěří, nebo nechce věřit.

Severus přešel do ložnice a oblékl se. Ale tentokrát vynechal svůj dlouhý černý plášt. Doma ho odmítal nosit. Přešel do obývaku a zadíval se na spícího hocha. Vypadal tak nevině a klidně, když spal. Žádne starosti. Nic.

Usadil se naproti do křesla, vzal si oblíbenou knihu a chtěl začít číst. Ale nedařilo se mu přelouskat ani jednu stránku bez toho, aby se nemusel vracet. Pořád musel pokukávat po Potterovi, jako by na něm bylo něco zajímavého. A nebylo?

Snape zavrčel a chtěl naštvaně vstát. Ale pak si všiml, že ho zelené smaragdy sledují. Podivně zamlžené, ale přesto poněkud zvláštní.

„Omlouvám se jestli jsem vás vzbudil,“ řekl Snape, ale přesto v jeho hlase byla stopa po podráždění. Nechtěl, aby ho chlapec viděl, když ho takhle sleduje. Neměl se probudit ještě aspoň několik hodin. Vždyť je teprve pět ráno!

„Už se to nestane...“ Teď při vyslovení téhle druhé věty se Snape zarazil. Samozřejmě, že se to nestane! On ho tu už nikdy nenechá přespat! Ani teď to neměl dělat, to si moc dobře uvědomoval. Ale proč to udělal, netušil.

„Já... já se omlouvám. Ne-neměl jsem sem večer chodit...“ Harryho zelené oči uhnuly bokem a začal se zvedat z pohovky. Ale lektvaristova ruka mu v tom zabránila.

„Ještě je brzy, můžeš ještě spát,“ řekl a tím si vynutil opravdu překvapený pohled mladého Nebelvíra. Harrymu se rozbušilo srdce a neuvěřitelně se díval na ruku, která se dotýkala jeho ramene. Snape tuhle reakci nechápal, ale raději ruku sundal. Jako by se spálil.

„Ne-nechci už spát a navíc, musím zpět do Nebelvírské věže, budou si dělat starosti,“ řekl Potter a posadil se.

„Když vás nehledali do teď, nedělal bych si starosti.“

„Vy-vy chcete, abych zůstal?“

„To jsem neřekl!“ štěkl Snape a zamračil se. Ale přesně tohle jsem řekl!

„Ale...“

„Neměl by jste se tak brzy ráno toulat po hradě, vyvolalo by to otázky.“

„A to, že jsem celou noc nebyl ve své postely, nevyvolá?“

„Nemluvte na mě tímhle tónem, Pottere!“

„Já...“ zelené oči se zaleskly a znovu odvrátily. „Omlouvám se,“ dodal jen a raději se díval do protějšího rohu.

„Měli bychom si promluvit o včerejšku.“

„Ne! Už není o čem mluvit!“ řekl z ničeho nic Harry a vyskočil na nohy. Hodlal opustit sklepení jak nejrychleji mohl. Ale ruka na jeho rameni mu v tom zabránila. I černé oči, které se teď na něj dívaly s podivným ohnivým leskem.

„Nepustím vás pryč dokud si nepohovoříme! Nedovolím, aby jste se zase někde podřezal ruku a pak si přišel pro pár léčivých lektvarů! Potřebujete pomoc! A teď si tu hezky sednete a popovídame si!“

Popadl Harryho a dostrkal ho zpět k pohovce. Zatlačil do něj a donutil ho posadit se. Ale Nebelvír měl víc odvahy než rozumu a začal se vzpírat.

„Ne-nechte mě být!“ prskal okolo sebe a znovu se pokoušel vstát. Severus ho chytil za obě předloktí a ještě víc ho natlačil do pohovky. Jedno koleno měl mezi Harryho nohama a udržoval si stabilitu. Mladík jakoby skameněl. Díval se do profesorových očí a ve vlastních měl hrůzu, paniku a další skrytou emoci. V takové blízkosti byli několik minut. Jediný zvuk byl jejich zrychlený dech. Pak Severus ustoupil, posadil se do svého křesla.

„Jak chcete, Pottere. Můžete jít, ale pak za mnou nechoďte, když se vám to zase vymkne z rukou. Ale nezapoměňte, že to vy jste včera přišel. Vy chcete pomoc. A já vám ji nabídl,“ zašeptal nebezpečným hlasem a ještě jednou se podíval do těch zelených očí a pak se vzal do ruky rozečtenou knihu a už mladíka nevnímal. Tedy to si měl Harry myslet. Ještě chvíli seděl, když se najednou zvedl a prchnul. Pryč, od tohohle místa. Chtěl jít daleko od sklepení.

Ale ve dveřích se otočil a zastavil. Pohlédl na svého profesora. Povzdechl si a pak se vrátil zpět.

„Já... o-omlouvám se, pane. Já... opravdu chci, aby jste mi pomohl. Vím, že pomoc potřebuji. Ale... je toho tolik. Sám víte, že jsem v-vám neukázal vše, co jsem viděl a musíte pochopit... že tam byli věci jinak. V budoucnu je vše jinak a z některých věcí mám hrůzu, ale některé nechápu.“ Vyhledal onyxový pohled a lehce se usmál.

„Ale proč...“

„Nechci, aby jste věděl vše...“

„Kdo zemře? Koho se snažíte přede mnou ochránit? Nebo naopak chcete, aby zemřel?“ zavrčel Snape. Harry se zarazil. Neodpověděl, jen dál zíral před sebe na svého profesora. Snape mohl jen hádat. Veděl, že mu Potter tak moc nedůvěřuje, ale přišel za ním. Za nim! Ne za Brumbálem, který by mu v tom zajiste pomohl víc. Ale za svým nejvíce nenáviděném profesorovi. Co se změnilo?

„Nechci, aby zemřel. V tomhle se pletete...“ zašeptal a sklonil hlavu. Začal si prohlížet své prsty u rukou. Neměl odvahu se teď podívat do očí svému profesorovi.

„Tak proč...“

„Neptejte se, prosím!“ řekl Harry naléhavě a na chvíli se střetl se Severusovým pohledem.

Severus nakonec zůstal zticha. Jen se díval na dítě? Ne už dávno tahle osoba nebyla dítětem. Byl to muž. V šestnácti, kdy normální pubescenti honí holky po hradě, on se snaží zachránit svět. Snaží se zabránit smrti někoho, na kom mu záleží a kdo je pro něj důležitý.

Je mu jedno jestli obětuje svou vlastní duši. On už tu duši zaprodal. Daroval ji světu. Ber dokud mám co dávat. Ale až z něj zůstane jen prázdná schránka, pak to možná skončí. Pak bude po všem. Zlo odejde, ale vrátí mu svět jeho duši? O tom se můžeme jen dohadovat. Harry Potter už dávno ví, jak tohle skončí. Už dávno rozehrál partičku karet s osudem a teď je jen na Severusovi, jestli mu pomůže vyhrát a vyložit správné karty na stůl. Nebo skončit dřív a vše zahodit.

„Profesore?“ špitl jeho tenký hlas.

„Slibuji, že už se na nic ptát nebudu, když mi slíbíte, že si přestanete záměrně ubližovat.“

Tohle znělo fér, to Harry nemohl popřít. Ale něco mu říkalo, že jen tak lehce to nepujde. Nedokáže s tím přestat. Musí se nějak distancovat od těch mučivých výjevů. Od snů a hrůzostrašných můr. Drásajího. Ničí ho.

Je jen jeden způsob jak od toho utéct. Skrýt se v opojném blahu, které přináší mlha. Mlhá která schová jeho myšlenky, zastře je. Je to tak uklidňující. Tak opojné, tak úžasné!

Automaticky se dotkl své levé ruky. Tak moc toužil se schovat. Před otázkami, před odpověďmi. Ale najednou se zarazil. Zmateně zamrkal.

Chladné ruce držely jeho zápěstí a černočerné oči propalovaly ty jeho. Dívaly se na sebe. Harry pochopil. Už není sám. Už na tohle vše není sám!

Do očí se mu nahrnuly slzy, ale ani jedna neopustila své místo. Ale byly tam. Severus je viděl. Nic neříkal. Jen držel chlapce za ruku a nedovolil mu, ublížit si. Ještě víc rozdrásat svou duši.

V jednom okamžiku nenávidíte a v tom druhé je nenávist pryč. A vy se jen ptáte, kam odešla? Kdy nastala tahle změna? Ale pak pochopíte, že je to jedno. Chcete tu být pro onu bytost, protože víte, že jen vy dokážete pomoct.

Harry přišel za Severusem. Sám, ze své vlastní vůle. Když mu bylo nejhůř, když ani nevěděl, kam ho nohy nesou. Přesto přišel sem, do sklepení. Někde, kde to roky nenáviděl. Kde by normální smrtelník dobrovolně nevkročil. A přesto. Harry je tady. Co jen teď bude dál?

„Chci... pomoc...“ zašeptal Harry.

„Dobře. Pomůžu vám, ať to bude stát cokoliv,“ vyřkl svůj ortel Mistr lektvarů. A moc dobře si uvědomil, že teď opravdu bude vše jiné. Teď opravdu změnili budoucnost. Společně...