Future visione 9. kapitola

Tak je to konečně tady. Řeknu Vám, že tuhle kapitolu jsem psala dlouho, ale nakonec jsem včera smazala dvě celé strany sladkých keců a napsala to znovu. Tak jak to má být. Takže... Snad se bude líbit!

Mao moc děkuji za opravu, kde bych bez svých věrných bet byla?

S láskou Vždy Vaše Salazaret

9. kapitola - Uvědomění

Stál a díval se, jak voda nápadně zabarvená do ruda stéká po jeho těle. Nenáviděl se. Tak strašně moc. Je slabý! Je tak slabý…

Ještě teď může cítit tu blízkost druhého těla. A on byl blízko. Tak zatraceně blízko. Harry naštvaně praštil pěstí do kachliček před sebou. Byl naštvaný! Ale nejvíc na sebe, jen na sebe. Na to, že tuhle situaci nezvládl tak, jak měl.

Vzpomínal na chvíli, kdy vyšel ze dveří. Musel se tehdy o ně opřít a vše vydýchat. Proč si jen toho netopýra pustil tak moc k tělu. Tohle se stát nemělo! Ale ať si Harry nalhává, co chce, už ví, že Severus Snape pro něj není bastard ze sklepení, ale jen člověk, který mu nabídl pomocnou ruku. A on ji přijal. Protože ví, že pomoc potřebuje.

Ale za tímhle vším je mnohem víc! Viděl to. Harry to viděl! Tu lásku ve svých očích, tu bolest, když mu ten černovlasý muž umíral v náručí. Slzy, které samovolně tekly po jeho obličeji. Ještě teď je může cítit, i když je nikdy neprolil. Ale tam… tam v budoucnu ano. Tam truchlil nad ztrátou… ale koho? Muže, kterého celé roky nenáviděl? Ne tam, tam nešlo o nenávist. Už ani teď nedokáže lektvaristu nenávidět. Prostě to nejde… Viděl mnoho. Cítil tak strašně moc emocí, ale jen jedna zůstala v jeho duši. Prožrala ji jako jed, je v každé buňce jeho těla.

„Proč?“ šeptal do prázdné místnosti. Znovu sklonil hlavu a díval se na malou ranku na svém nedokonalém těle. Musel to udělat. A to jen chvíli po tom, co opustil sklepení. Jen nepatrnou chviličku po té, co mu byla nabídnuta pomoc. Slaboch! Nic jiného ani není.

„Co mám dělat?“ zamumlal a lehce se dotkl místa, kde se zranil. Zase. Krev se dostala na jeho prsty a proud vřelé vody je okamžitě spláchnul. Jako by tu ani nebyla. Ale Harry si její přítomnost moc dobře uvědomuje. Je tu s ním. V celém jeho těle, ale jen když se na ni dívá, cítí se živý! Proč? Proč tomu tak je? Nechápe…

Vystoupil ze sprchy a přešel ke svému oblečení a vyhledal malou nádobku, kterou mu Snape před odchodem dal. Jak to jen říkal? ‚Doufám, že ji nebudete potřebovat.‘ A přesto tu teď stojí a ošetřuje si další zranění.

Zazátkoval nádobku a vrátil ji zpět do kapsy. Musí ji nosit při sobě. Jeho pomoc, když už to nebude zvládat…

Oblékl se. Pomalu, nebylo kam spěchat. Stejně na snídani nemá chuť. Jen to pomyšlení na jídlo mu zvedá žaludek. Ale proč?

V ložnici si vyzvedl tašku s věcmi a zamířil přímo na lektvary. Křiklan mu stejně nic neudělá, ani když nepřijde. Tak jako už tolikrát. Zrovna se chystal odejít, když jeho pozornost upoutal jeho kufr. Vrátil se zpět a otevřel jeho víko. Ihned ucítil ten proud magie. Té zlé a odporné. Té, kterou tak nesnášel.

Prohrabal se až k samému spodku a vzal do ruky obě věci. Jakoby se probudily k životu jen jeho dotykem. Pocítil Voldemorta. Jeho sílu. Jeho magii. Jeho duši…

Přívěšek si pověsil na krk k tomu druhému a diadém vložil do kapsy od hábitu. Vedle léčivé masti. Ale proč to udělal? Sám neví, ale tady ty předměty už dál zůstat nemůžou. Vyvolává to zbytečné hádky, nepříjemné situace. A jen Harry ví, co za tím je. Musí je dostat pryč. Jednou a napořád!

S hlavou sklopenou se konečně přesunul do sklepení. Ale tíha neznámé magie mu to dost ztěžovala. Cítil, jak mu rozehřívá každou buňku v těle. Cítil se naštvaný a ani k tomu neměl důvod.

„Harry, tady jsi! Měli jsme strach!“ poukázala jeho kamarádka a usmála se na něj. Ale on jí úsměv nemohl vrátit. Něco mu v tom bránilo. Jen něco nesrozumitelného zamručel a pak se posadil co nejdál od kohokoliv. Nevěnoval pozornost kradmým pohledům svých přátel, ale i nepřátel. Byl sám, zase…

Celé dopoledne si ani moc nepamatoval. Byl nevrlý a podrážděný. Věděl proč. Důvod mu visel okolo krku. Připomínal se pokaždé, když na něj přestal myslet. Cítil kov, jak se dotýká jeho hrudníku. Jak tepe svým vlastním životem. Jak pomalu, ale jistě, krade jeho zkřehlou duši.

Na oběd skoro nic nesnědl, neměl hlad. Ale na poslední hodinu dnešního dne se opravdu netěšil. Měl tam být on! Severus Snape. Ten člověk, od kterého si vyprosil pomoc. Slabý. Tak slabý…

Když vcházel do třídy, jeho ruka automaticky zabloudila k té druhé. Stiskl si místo, kde věděl, že bylo před nedávnem mnoho jizev. Nervozita z něj sálala a mohl si jí všimnout každý. Ale nikdo tomu moc nevěnoval pozornost. Všechna byla u katedry. U jejich profesora, který na ně shlížel s tou svou ledovou maskou.

Harry se posadil úplně dozadu, do stínů, kde se chtěl stát neviditelným. Ale Snape si ho stejně všiml. Už tehdy, když vešel do potemnělé třídy.

Nikdo se k němu nepřipojil. Seděl tam sám. Úplně sám. Celou hodinu nevnímal. Myšlenkami byl u včerejšího večera. U toho, jak ho profesor držel za ruce. Ta neskutečná blízkost! Jen se natáhnout. Jen se o kousíček přiblížit a polapit ty smyslné rty. Políbit! Vroucně a vášnivě!

„Merline!“ vydechl tichounce Potter a složil hlavu do dlaní. Na co to myslí! Nemůže přece chtít zrovna jeho políbit! Je to Snape! Ano… ví, že k němu cítí… něco. Lásku? Možná, kdo ví. Ale tohle už přesahuje všechny meze! Je to profesor! Nemůže ho chtít. Je to zakázané ovoce. Ale to přece nejlépe chutná.

Zvedl hlavu a podíval se na něj. Procházel mezi lavicemi a vysvětloval nějakou látku. Harry nevnímal slova, ale jen hlas, který je pronášel. Tak sytý. Tak jemný a přitom temný. Zvláštní. Opřel se o židli a vychutnával si to. Ten pocit. Rozechvíval ho.

Ano. Konečně si to uvědomil. Může milovat. Proč taky ne? Láska má válku vyhrát a on se zamiloval. Má to tak být. Tohle jsou ty kroky osudu, které nechtěl pochopit. Ale nyní ví, že to tak prostě musí být.

Otevřel oči. Ano, nevěděl, kdy je zavřel. Okamžitě se střetly s těmi černými. Byly zamračené. Zkoumaly ho. Až potom si Harry uvědomil, že třída je už prázdná a on tam sedí sám. Snape stojí kousek od něj. Oči upřené na studenta před sebou.

„Co se děje, pane Pottere? To se vám tak moc tahle hodina líbila? Nebo máte něco na srdci?“ hlas byl tichý a to donutilo Harryho srdce bušit jako splašené.

„Nic mi není!“ řekl víc ostře, než měl v úmyslu. Tmavé obočí lektvaristy se zvedlo a následně se ušklíbl.

„Pottere, nezapomínejte, s kým mluvíte!“ zavrčel na něj Snape a položil ruce na lavici před ním. Byly tak blízko. Harry na chvíli zavřel oči. Jen se uklidnit. Ale nejde to! Proč! Pochopil…

Jeho ruce sevřely kov na hrudníku. Prudce vydechl. Sklonil zrak a raději se díval na svou druhou ruku. Pevně sevřenou v pěst.

„Harry? Co se děje?“ Tahle věta donutila mladíka vzhlédnout. Oči rozšířené úžasem. Ruce se mu rozechvěly. A to udělala jediná věta? Pronesena tak… tak… jinak!

„Já… Musel jsem… já…“ znovu sklopil zrak. Nedokázal se dál dívat na muže před sebou. Snape k němu okamžitě přistoupil a vyhrnul mu oba rukávy. Ale ani jedna nová jizvička. Nic. Holá a nepoškozená kůže. Harry mohl spatřit, jak si jeho profesor oddechl.

„N-ne… tohle ne… Já jen…“ Smaragdy se zaleskly. Zvláštním a podivným leskem.

Zvedl ruku a vytáhl přívěšek. Pulzoval. I Snape to mohl vidět. Ta surová magie. Ta moc v rukou mladého kouzelníka.

„Co to je?“ zeptal se docela přiškrceným hlasem.

„Voldemortova duše,“ šeptl mladík a mírně se zachvěl.

„Vy nosíte duši Pána Zla jen tak? Po hradě? Nechráněnou? Víte vy… Víte, co by se mohlo stát, kdyby se tohle dostalo do nesprávných rukou?“

„Já… já…“

„Pottere! Tohle je vážné!“

„Proto jsem to přinesl!“ Chlapec vyskočil na nohy a naštvaně se díval na lektvaristu. „Nemůžu to mít ve věži! A já… nemůžu si vzpomenout, jak jinak to zničit než mečem Godrika Nebelvíra, ale ten má ředitel! Já… já nevím co dělat!“ poslední slova byla šeptavá. Harry se sotva držel na nohou. A Snape to poznal. Chytil mladíka za ramena a opatrně ho posadil.

„Seženu ten meč a těch ohavností se zbavíme!“ řekl pevně lektvarista, ale pořád nespouštěl ruce z Harryho. Držel ho pevně, jako by se bál, že se najednou zhroutí k zemi a už se nikdy nepostaví.

„Jak?“ sotva slyšitelná otázka.

„Něco vymyslíme a do té doby… Dejte mi to, někam to schovám…“

„Ale…“

„Pottere, nemůžete se s tím producírovat po hradě! Uvědomte si to konečně!“

„Jo… já vím, ale… tohle není to jediné! Mám tady i ten diadém,“ šeptl a pak z kapsy vyndal další věc. Korunka se lehce zatřpytila, ale jinak vypadala zcela obyčejně.

Snape si oba předměty pečlivě schoval do hábitu a hodlal je co nejdřív dát pryč. Ani on si netroufá s tím poletovat po Bradavicích!

„Běžte na večeři a pořádně se najezte. Sleduji vás a vím, že jste toho dnes moc nesnědl. Slíbil jsem vám pomoc a té se vám dostane. V takové míře, jaké bude potřeba,“ řekl Snape a pak mladíka postavil na nohy. Obrátil ho ke dveřím a popostrčil ho. Ale Harry se ještě otočil a natáhl ruku. Lehce se dotkl té Severusovi. Tímhle poděkoval. Tady slova nejsou potřeba. Pak se otočil a s o něco lehčím srdcem odkráčel pryč.