In nomine Amoris 4. kapiola

27.04.2011 19:08

Moc moc děkuji Mao za opravu. A děkuji za komentík k předešlé kapitolce. Snad se tahle bude líbit stejně :) :)

 

4. kapitola – Nebelvír a Zmijozel

 

Stál jsem naproti Zmijozelovu obrazu a snažil se přijít na heslo do zmijozelské společenské místnosti. A myslíte, že se mi to dařilo? Ani zdaleka ne! Mohl bych tu vystát důlek a stejně bych na nic nepřišel. Hadi si své doupě chrání až moc dobře.

A proč tu vlastně jsem? Tuhle otázku si pokládám už několik hodin. Ale musím ho vidět. Chvíli cítit jeho teplou pokožku. Dotknout se ho a dokázat si, že žije. Že je v pořádku. Můj krásný Draco. V téhle době tak nevinný. Tak nádherně čistý. I jeho duše je taková. I když na povrchu to nejde poznat. Schovává svou pravou podstatu za chladnou masku Malfoyova dědice. Tak jak se sluší a patří. Ale já měl možnost si uzmout kousek jeho duše. Tak jako on si vzal tu mou. Dokonalé spojení v ne příliš dokonalém světě. Tehdy to tak bylo.

A bude to ještě někdy stejné? Budu moct políbit ty sladké rty? Vždy chutnaly po pomerančích. Tak jemné. Dokonalé. Tak moje.

„Pottere, věděl jsem, že tady na vás jednou narazím,“ chladný hlas Mistra lektvarů. Otočil jsem se na něj. Záře z jeho hůlky mi svítila do obličeje, ale přesto jsem si všiml pobaveného úšklebku v jeho bledém obličeji.

„Profesore…“ řekl jsem ležérně a znovu se opřel o zeď.

„Jak…“ chtěl jsem se zeptal, ale on mě přerušil.

„Jak vím, kdo jste? Nebo proč znám důvod vaší přítomnosti tady? Ve sklepení? Kam se i velmi stateční nebelvíršti bojí tak pozdě večer přijít?“

„Je to snad jedno, ne? Jestli víte nebo ne… Na čem záleží? Mně jen na jedné věci…“ Znovu jsem se na něj otočil a podíval do jeho černých očí. Usmál jsem se.

„Pojďte se mnou!“ řekl najednou. Jeho hlas nebyl výhružný. Spíš přátelský? To sotva v téhle situaci. Ale byl jiný, to jsem musel uznat.

Šel jsem. Možná jsem měl na vybranou. To jsem poznal z tónu jeho hlasu. Opravdu jsem se teď mohl otočit a prostě si jít po svých.

Ale má vlastní povaha mi to nedovolila. Byl jsem zvědavý, co po mně zrovna Severus Snape z téhle doby může chtít.

Moc dobře jsem věděl, kam teď jdeme. Už podle toho, že mě vedl jinam než do kabinetu. Jeho soukromé pokoje, které jsou na okraji sklepení. Kdysi jsem tam párkrát byl. Tak dobře, víc než párkrát. Jednu dobu to byla naše zašívárna, kde jsme se s Dracem schovávali před okolním světem. Severus stejně pořád svůj čas trávil ve třídě nebo něco řešil v kabinetě. Bylo to výhodné místo. Ale když jsem tam vstoupil teď, nebyla tady ani jedna stopa po dvou pubescentech v rozkvětu. Bylo tu ticho a šero. Tmavý nábytek vrhal na zem podivné stíny. Celý hlavní pokoj působil neosobně. To až my jsme z toho udělali domov. Musel jsem se nad těmito vzpomínkami pousmát. Tehdy byla válka a tohle bylo jediné dobré v mém životě. On byl to jediné dobré…

„Posaď se, stojíš u těch dveří jako solný sloup,“ vytrhl mě ze zamyšlení Severusův baryton. Ale ještě než jsem se stihl usadit, podal mi skleničku s jantarovou tekutinou. To se mě bude pokoušet opít? Zamračil jsem se, ale sklenku bez řečí přijal. Bůh ví, že se potřebuji trochu uvolnit.

Přiložil jsem skleničku ke rtům a nechal vklouznout tu úžasnou věc na jazyk. Mírně to zabrnělo. Polkl jsem. Teplo se mi hned rozlilo po celém těle.

„Vidím, že ti pití nedělá problém. Takže jsem uhodl správně, že jsi ten z budoucna?“

Zašklebil jsem se na něj. Jasně že uhodl! Věděl to od začátku!

„Severusi, nechoď kolem horké kaše. Vím, že víš, kdo jsem. Poznal jsem to na tobě ve chvíli, kdy jsem vešel včera do Velké síně. Ale jednu otázku bych měl. Proč jsi to neřekl řediteli a dál hrál tuhle hru?“ Teď to byl on, kdo se zamračil. Chvíli vyčkával s odpovědí. Taky se napil ze své sklenky, ale jeho oči neopustily ty mé. Copak máš za plán, Severusi?

„Jak nejlépe zjistit tvé plány, než se jich taky účastnit? Sledoval jsem tě. Každý tvůj pohyb. Tvé gesta. A nejvíc pohledy. Myslíš, že jsem si nevšiml, jak se díváš na mladého Malfoye? Brumbál si téhle drobnosti nevšiml. Až moc sledoval toho mladšího. Já ne. Já věděl, kdo jsi. Ale otázkou zůstalo, co chceš změnit? In nomine Amoris není obřad jen tak pro někoho. Musel ti být víc než blízký. V tomhle nejde jen o lásku. Jde tu o mnohem víc…“

„Myslíš si, jak mě neznáš, Severusi. Ano, v tomhle máš pravdu. Draco a já… nevím, jestli ti to mohu říct. Přece jenom jde i o tvou budoucnost.“

„O mě? Co já s tím mám společného? Nejde tu náhodou hlavně o Draca?“

„Ty jsi nás dal dohromady. Tedy ne tak úplně, ale podstatnou část našeho vztahu jsi vytvořil ty,“ řekl jsem, jak nejklidněji jsem dokázal. Možná za to mohla i whiskey, kterou jsem popíjel.

„Řekni mi, co se stalo,“ řekl náhle. A můžu? Můžu mu tohle vše říct? O celém tom měsíci, kdy jsme byli nuceni spolupracovat? Dva zmijozelové a jeden nebelvír?

„Možná máš pravdu. Proč to neříct? Stejně se to stane. Musí se to stát. Jen tohle vyhraje válku a ty bys nedopustil, aby se stalo jinak. Ale kde mám začít? Asi na začátku… A nedívej se tak na mě!“

„Jak?“

„Raději to neřeš. Nechci se tu ještě pohádat. Mám svých starostí víc než dost.“

„Mně něco povídej o starostech. Nám tu pořád běhá Temný pán, ty už jsi byl v pohodě a v klidu…“

„To si opravdu myslíš? Nikdy bych neřekl, že sarkastický Severus Snape je idealista a optimista v jednom. Voldemort byl mrtvý, ale pomstychtiví smrtijedi tu byli pořád.“

„Proto jsi přišel sem?“ Jeho černé oči se zaleskly. Usmál jsem se.

„Neměl jsem to v plánu, to mi věř. Opravdu můj plán zahrnoval se přesunout jen o dva měsíce. Zachránit Draca a pak dál bojovat s ostatními smrtijedy. Nezbývalo jich už hodně. Asi tři nebo čtyři. Ale dost nebezpeční.“

„Opravdu mi věříš, že vše, co mi tu říkáš nikomu nepovím? Například řediteli?“ zeptal se najednou. Můj úsměv se ještě víc rozšířil.

„Ne, nic neřekneš. Znám tě. Moc dobře.“

„Znáš mě? Co kluk jako ty může vědět o mně?“

Usadil jsem se pohodlněji do svého křesla a chvíli si lektvaristu před sebou prohlížel. Nevěří mi. Chápu ho. Taky bych si nevěřil.

Já mu řekl všechno. O Dracovi. O sobě. O něm. Každý detail, každý kousek našeho společného života. Já přestal Severuse Snapea nenávidět už dávno a je jen na něm, co s touhle pravdou udělá.

„Měl bych jít… pořád jsem se ještě nestihl vloupat do zmijozelské společenské místnosti a do rána už je jen pár hodin,“ řekl jsem zvesela a postavil se.

„Opravdu si myslíš, že po tom, co jsi teď řekl, tě tam pustím?“ zamračil se. Já se usmál.

„Musím ho vidět, aspoň jednou se ho dotknout… Nechápeš to…“ mírně jsem sklonil hlavu. Můj úsměv zmizel jako pára nad hrncem. Opravdu ho potřebuji vidět!

„Myslíš, že nevím, co je to láska?“ zeptal se mě ostře. Podíval jsem se na něj. Severusi, já znám celý tvůj život! Přešel jsem ke krbové římse, kde byl malý a prázdný rámeček. Vzal jsem ho do ruky a párkrát s ním otočil. Pak jsem se podíval znovu. Fotka mé mámy. Mohlo jí být kolik? Patnáct? Smála se. Tak krásný a hřejivý úsměv. Její oči se leskly neskrývanou radostí. Takže ano, vím, že i člověk jako Severus Snape miloval. Položil jsem fotku zpět. Otočil se na Severuse. Jeho oči sledovaly každý můj pohyb.

„Heslo je Budoucnost…“ slyšel jsem ve chvíli, kdy jsem opouštěl jeho komnaty.

Vrátil jsem se zpět dolů do podzemí. Vytáhl svůj neviditelný plášť a přehodil ho přes sebe. Pro jistotu, kdo ví, kdo může ponocovat. Zamumlal jsem heslo a vstoupil. Bez problému.

Nerozhlížel jsem se kolem a šel rovnou do ložnice, kde sídlil Draco. Moc dobře jsem věděl, kde to je. Tichounce jsem otevřel dveře a nakoukl dovnitř. Všichni spali. Tak klidně. Ale já se zaměřil jen na jednu postel. Přešel jsem k ní a lehce odhrnul závěsy. Byl tak sladký! Neodolal jsem a natáhl jsem ruku. Lehce se dotkl jeho vlasů. Tak jemné. Pamatuji si ty okamžiky, kdy jsem se jimi prohraboval. Miluji jeho vlasy, miluji ho celého!

Mírně se pohnul a něco si pod nosem zamručel. Musel jsem se usmál. Znovu jsem se ho dotkl. Přejel jsem prstem po jeho tváři a nakonec se zastavil na jeho rtech. Jen se sklonit a políbit je. Vím, co dokážou. Ale nemohl jsem. Ne takhle a ne teď!

Odešel jsem. Tiše jako myška se vrátil zpět do Nebelvírské věže, kde jsem se pokusil usnout. Moc mi to nešlo. Naštěstí jsem už měl vlastní postel a nemusel se na jedné mačkat se svým druhým já. Ale přesto jsem usnul jen napůl. Pořád jsem před sebou viděl tu hrůzu, která se mi stala před dvěma měsíci. Držel jsem jeho zakrvácené tělo a tiše se modlil za jeho záchranu. Ale tehdy nepřišla.

 

„Kdo myslíte, že vyhraje?“ ptala se jedna havraspárská studentka svých kamarádů okolo sebe. Já moc ten rozhovor nevnímal. Měl jsem namířeno úplně někam jinam. Za ním. Vždy chodí do šaten dřív. Snad aby při převlékání nikdo neviděl jeho nádherné tělo?

Prošel jsem kolem štěbetajících studentů a zmizel ve stínech malé budovy. Vstoupil jsem hned. A zrovna ve chvíli, kdy si Draco sundával košili. Zůstal jsem stát ve dveřích a díval se na tu nádheru. Na tu dokonalou pokožku. Jen udělat ten krůček a dotknout se.

Otočil se a zděšeně se na mě podíval.

„Pottere! Co tu chceš!“ zavrčel na mě. Já se usmál, jak nejlépe jsem dokázal.

„Co by…“ pokrčil jsem rameny a konečně zavřel dveře a přesunul se blíže k němu. Zamračil se.

„Který jsi?“ zeptal se mě opatrně.

„Není to jedno, Draco?“ usmál jsem se. Znovu, prostě jsem musel. Ten jeho výraz při vyslovení jeho jména.

„Takže ten starší… Co po mně chceš?!“

„Pozoruhodné pozorovací schopnosti. Vždy jsem je na tobě obdivoval…“ zašeptal jsem. Stříbro v jeho očích se zatřpytilo. Tak krásně. Jako dvě nekrásnější hvězdy.

„Co chceš?!“ jeho hlas byl roztřesený. Bylo to snad tím, že jsem byl blíž, než bych měl být? Ale já si opravdu nemohl pomoct!

„Třeba ti jen popřát hodně štěstí?“ zapředl jsem a udělal ještě jeden malý krůček. On o krok ustoupil. Porušil jsem jeho osobní prostor, nedivím se.

„Ty? Nebelvír bude přát štěstí Zmijozelu? Nechtěj mě rozesmát!“ zavrčel na mě a chtěl ještě o krok ustoupit, ale narazil na chladnou zeď.

„Proč ne? Neznáš mě, Draku. Nevíš, co se změnilo. Ale já vím hodně o tobě. Vím, co teď cítíš. Je to vzájemné, stačí si to jen připustit.“

„Nevím, o čem mluvíš!“ vykřikl.

„Nevíš? Slyším tvé srdce, Draco. Jak splašeně bije. Cítíš to vibrování? Po celém svém těle? Vždy když se tě dotknu…“ A udělal jsem to. Položil jsem ruku na jeho polonahý hrudník. Zavřel oči a prudce vydechnul. Lehce jsem přejel po jeho hrudníku. Druhou rukou odepnul zbylé knoflíčky u košile a shodil mu ji z ramen. Znovu se nadechl, ale oči neotevřel. Přiblížil jsem se. Ruce jsem lehce položil na jeho boky. Mačkal jsem je a ještě víc ho přitiskl k sobě.

„Cítíš to, Draku? Můj Draco…“ zašeptal jsem mu do ucha. Pak ho na něj políbil. Jeho ruce mě popadly za hábit. Ale neodstrčil mě. Věděl jsem, že to neudělá. Lehce naklonil hlavu, abych měl lepší přístup k jeho krku. Přesunul jsem své rty níž a znovu políbil tu alabastrovou pokožku. Ten nádherný vzdech, který vyšel z jeho hrdla mě rozechvíval. Dráčku, můj nádherný anděli!

Mírně jsem ho od sebe odtáhl. Jeho oči se otevřely. Chceš víc, Dráčku? Požádej. Udělej první krok. Já ho udělat nesmím, víš to, že?

Jeho ruce pořád spočívaly na mém hábitu. Držel se pevně. Pak stisk povolil. Zrada. Tak moc jsem ji najednou cítil. Proč, Draco?

Ale pak mě jeho ruce objaly okolo krku a já mohl cítit jeho teplé rty na svých. Chvěl se. Přitáhl jsem si ho blíž. Vychutnával si tuhle chvíli, jako by měla být poslední. Ale není! Nebude!

Hladil jsem tu nádherně hladkou pokožku jeho zad. Přisátý na jeho rtech jako klíště. Nehodlal jsem ho pustit. Už nikdy. Jeho polibky byly váhavé, ale já mu ukázal, že se bát nemusí. Naše jazyky hrály krásnou hru. Tak moc jsem nechtěl opustit teplo těchto rtů…

Ale nakonec jsem musel. Lehce jsem ho odstrčil. Díval se na mě trochu zmateně. Na tvářích mírný ruměnec. Pohladil jsem jeho dokonalou tvář.

„Musím jít…“

„Ale…“

„Za chvíli přijdou ostatní a nechceš, aby nás tady takhle nachytali, že?“ zašeptal jsem. Ještě jednou jsem ho políbil a odešel. Raději se ani neohlédl.

 

Posadil jsem se na tribuně vedle Hermiony. Dívala se na mě zvláštně, jakoby nevěděla, kdo přesně jsem. Já se usmíval. Celou dobu.

Být divák na vlastním zápase je opravdu zvláštní pocit. Ale nikdo nevěděl, kdo vlastně hraje. Já nebo já? Toť velmi záludná otázka. Ale já ji nehodlal zodpovědět.

Všiml jsem si, že oba kapitáni k sobě přistoupili. Harry a Draco. I na tu dálku jsem si mohl všimnout mírného zčervenání na Dracově tváři, když si podali ruce.

Hra začala. Létalo se opravdu dlouho. Oba chytači byli na sobě nalepení skoro pořád. Hledali tu malou zlatou zrůdičku. Já ji viděl. Hodněkrát. Někdy mi připadalo, že to dělá Draco naschvál. Protahuje hru. Sem tam jeho pohled zabloudil ke mně.

Cítil jsem se spokojeně. Teď stačí jen dodělat ten plán, kvůli kterému jsem zůstal. Ale na to mám čas. Chci ještě chvíli cítit jeho polibky. Jeho touhu…

Usmál jsem se. Ale ihned mi ten úsměv zmrzl na tváři. Draco i Harry letěli kousek za sebou. A jeden z potlouků mířil přímo na Draca. Prudce jsem vstal. Tohle ne! Ta rychlost! Tohle nemůže dopadnout dobře.

Vteřina vystřídala vteřinu. Ozvala se rána a pak jedno tělo dopadlo na zem. Dech se mi zastavil. Srdce mi bušilo jako splašené. V očích slzy.

„Draco!!!“