In nomine Amoris - Prolog

10.01.2011 19:08

 

Prolog

 

Běžel jsem, co mi síly stačily. Špatně se mi dýchalo, ale přesto jsem pokračoval dál. Cítil jsem každý sval v mém zničeném těle. Ale cíl mé cesty už byl na dosah.

„Ještě kousek...“ zachraptěl jsem a sáhl po klice. Prudce jsem vrazil do místnosti. Těžce jsem oddechoval. Ale to, co jsem uviděl mi naprosto vyrazilo dech. Rozechvěl jsem se a do očí se mi nahrnuly slzy.

„Ne... Prosím... Tohle ne...“ třemi kroky jsem přeběhl místnost a popadl bezvládné tělo mladíka.

„Prosím...“ tichý vzlyl se vydral z mého hrdla. Tiskl jsem ho k sobě a rozbrečel se naplno.

„Nenechávej mě tu! Bez tebe to nezvládnu! Prosím!“ další tiché prosby, slané prosby, ale nic se nezměnilo. Jeho tělo bylo bez života.

„Miluji tě! Slyšíš...“ hlas se mi zlomil. Tohle se nemělo stát. Tohle ne!!!

Pohladil jsem ho po jeho delších vlasech a prstem přejel jeho nyní klidnou tvář.

Naklonil jsem se a lehce ho políbil. Věděl jsem, že tohle už necítí. Že mi nedokáže odpovědět, tak jak to dělal pokaždé. Už nikdy se na mě jeho oči neusmějí. A za vše můžu já! To já ho zabil! Kdybych s ním zůstal...

„Ale já tohle změní, lásko... Znovu budeme spolu! Slyšíš?“ Mírně jsem s ním zatřepal, a pak ho ještě víc natisknul na mé tělo. Zavřel jsem oči a vzpomínal...

 

„Harry?“

Otočil jsem se a podíval na mou kamarádku.

„Ano, Mio?“ snažil jsem se na své tváři vykouzlit úsměv, ale nakonec jsem to vzdal. Už se nedokážu usmívat... Už ne...

„Můžeme...“ Na tváři se ji usadil poplašený úsměv. „Můžeme si promluvit?“

„Jistě, Mio,“ řekl jsem prostě a ukázal ji na pohodlné křeslo, které stálo u krbu. Já sám jsem seděl v druhém.

„Harry...“ začala. Ale viděl jsem její nervozitu. Mohl jsem ji cítit na sto honů. Doslova z ní vyzařovala.

„Já vím, že mi do toho nic není. Ale poslední dobou se chováš divně. Já vím, že se toho za poslední dobu stalo strašně moc. Smrt tu vždy byla a bude, ale to neznamená, že to vzdáš. A Harry, ty jsi to vzdal! Prosím, strašně moc a úpěnlivě tě prosím, zapomeň na to, co se stalo a zkus zase žít.“ Poplašeně se usmála. Věděla, že tohle téma nemám rád. Ale nezastavil jsem ji. V jistých věcech má pravdu, ale já to nevzdal. V tom se plete. Právě naopak. Bojuji. Za lásku... Pro lásku!

„Mio...“ vydechl jsem jen, ale nenechala mě domluvit. Přiskočila ke mně a pevně mě objala.

„Máme tě rádi a nechceme, aby si se trápil! Prosím, zkus to,“ tiše vzlykla a její stisk zesílil.

„Dobře... Pokusím se.“ Na to se jen usmála a byla ten tam.

Zase jsem zůstal v nebelvírské místnosti sám. Povzdechl jsem si. Tak dobře, když chcete, abych žil, tak já to udělám!

Postavil jsem se a přešel k nedalekému stolku. To co potřebuji je nachystané a snad nic dalšího nebudu potřebovat.

Ještě jednou jsem vše zkontroloval, a pak to nakládal do zvětřeného vaku. Kouzla jsou v tomhle úžasná! Budu ho v klidu nosit na krku a nikdo si ničeho nevšimne.

Znovu jsem se vrátil do křesla a zadíval se do plamenů. Vytáhl jsem z kapsy dlouhý zlatý řetízek na jehož konci byly přesýpací hodiny.

„Tak... Do toto!“ vydechl jsem a začal otáčet.

Jedna otočka. Dělám to pro tebe!

Druhá otočka. Dělám to pro nás!

Třetí otočka. Musím to udělat!

Čtvrtá otočka... Nikdo mě nezastaví! To já zastavím jeho!

Už nevím kolikátá otočka... „Miluji tě...“

Pak se svět zatočil. Cítil jsem pnutí po celém těle. Točila se mi hlava, ale přesto jsem se snažil vnímat rozmazané čmouhy kolem sebe. Ale čím déle jsem se díval, tím víc se mi z toho točila hlava, tak jsem raději zavřel oči.

Čekal jsem...

Vyčkával...

Dlouho...

Dopadl jsem na chladnou zem, ale pořád jsem držel víčka pevně semknuté. Slyšel jsem kolem sebe poplašené hlasy. Sakra! Co se stalo?

Až následný pevný stisk na mém rameni mě donutil otevřít oči.

„A do háje!“

 

Diskusní téma: In nomine Amoris - Prolog

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek