Jarní láska

03.06.2012 17:34

 

Nikdy jsem po životě mnoho nechtěla. Ani jsem nikdy moc neočekávala. Ale tenhle dar. Tahle povídka mě zahřála u srdce. Znovu jsem se dokázala cítit jako malá holka, která dostala ten nejkrásnější dárek. Mé srdíčko se tetelí blahem. A za to vše děkuji Yoku. A myslím, že si tuhle krásu nemůžu nechat jen pro sebe. Chci se podělit a kousek mě... i když mě sama autorka moc nezná. Některé části vystihla přesně. Bolest. Lásku. Ztrátu. Něhu... Za otevření mého srdce děkuji!

Tvá Salazaret

 

Beta - Yellow

 

 

 

(Ach, nějakým nedopatřením se z toho stala slaďárna O.o to je poprvé, co tohle píšu)(ke konci jsou trošku skoky časem -__-)

Pro mou milovanou Sal......., kdoví proč si to představuji nějak takhle... nereálně, s krutou něžností a jemností, která většinou bývá roztříštěna pod jediným úderem motýlích křídel. Ale víš, máš narozeniny, tak ti je nechci kazit, proto to raději ani nečti :) Asi to není tak smutný, jak jsem chtěla, ale já ani vlastně nevím, co jsem to napsala, jen jsem psala a psala. Omlouvám se, že je to krátké, a že je to vcelku jarní, místo letní, asi doháním májovou povídku, či co. Víš, sedla jsem si k tomu a koukala na prázdný papír a tak jsem začala psát, odstavec po odstavci, takže…

Všechno nejlepší k narozeninám, Sal...!

 

Jarní láska

Zabouchla jsem dveře od bytu a rozběhla se na autobus, který hrozilo, že nestihnu. Zrovna jsem zahýbala za roh, když… Ne, nekonal se žádný klišé náraz a za roh jsem ve spěchu zabočila bez zdravotní újmy své, i kohokoli jiného. Se supěním jsem doběhla na zastávku zrovna ve chvíli, kdy řidič zlomyslně zavřel dveře a rozjel se.

 

Zase nestihnu přednášku, to mě vyloženě těší. Rozhlédnu se kolem a jen tak tak uhnu železným podpatkům nějaké paničky s kolií, která si to mašíruje po chodníku, jako by tam byla jediná. Jenže bohužel to, že se vyhnu podpatkům, neznamená, že mě nenabere ta kolie, a tak se nešťastně přerazím o vodítko, přičemž toho psa trochu přiškrtím, soudě dle podivného zachrčení a následného vražedného pohledu majitelky psa. Chtě nechtě se mi zatají dech, když sjedu pohledem její křivky, ale celý dojem zkazí její zamračená tvář. Nakonec si ale jen rezignovaně povzdechne a podá mi ruku, aby mi pomohla vstát. Můžu říct, že na ni zírám, jako kdyby vyrostla ze země přímo přede mnou, protože jsem to opravdu nečekala. A já se stejně ne a ne té ruky chytnout, radši se s tupým výrazem válím v prachu na chodníku. Po chvilce se mi rozmotá vedení, které se mi při pohledu na ni skoro zkratovalo, a konečně mi do mozku docestuje ten správný signál a já se nabízené ruky chytím.

 

'Sakra, Melanni, mysli konečně hlavou a ne konečníkem! To dělaj chlapi... seš snad chlap, nebo co?' vyčítá moje svědomí hormonální reakce mému neposlušnému tělu. A je to platné? Hádáte správně, není. Můžu ale jistě říct, že když se nemračí, tak jí to sluší mnohem víc. Asi vstávala špatnou nohou, ale to já koneckonců taky, ne? A snažím se do někoho propálit díru očima? Nesnažím.

 

„Melanni,“ představím se ze slušnosti. Ona jen kývne, ale odezvy se nedočkám a než se naděju, už je na konci ulice a jen mávne na pozdrav, než zapadne do jiné uličky. Já se s povzdechem vydám do pekárny, protože snídani jsem jaksi nestihla, a potom se jdu flákat do blízkého parku. Svalím se na lavičku, ujídám tvarohový koláč a s pohledem upřeným na nebe přemýšlím o těch jantarových očích, ve kterých se rychle vystřídala nevraživost, únava, a pak jim probleskly jiskřičky zájmu. Zajímá mě, kdo to byl.

 

„Shiki, ne!“ probere mě ze zamyšlení výkřik, ale dřív než vůbec něco stihnu udělat, už mi do klína slintá kolie. Skloním se k ní a podrbu ji za ušima. Přijde mi povědomá. Vzhlédnu a vidím, jak k nám poklusává ta žena, se kterou jsem se dnes střetla na zastávce. Zahledím se do těch jantarových očí a po zádech mi přeběhne příjemný mrazík. Je to ona! Ani ve snu by mě nenapadlo, že se s ní ještě potkám, a to během jednoho dne. Zadýchaně ke mně dorazí, vynadá kolii, a pak až si uvědomí, že před ní sedím opět já. S úsměvem si sedne vedle mě a podá mi ruku.

 

„Hellen.“ No vida, že se umí představit. Tisknu jí ruku možná trochu déle, než se obvykle sluší, ale nevypadá, že by jí to nějak vadilo.

 

Kouknu se na hodinky. Páni, to jsem tu strávila dvě hodiny koukáním na mraky? Hellen... krásné jméno, stejně jako ona. Jantarové oči příjemně hřejí, když se usmívá, a dlouhé vlnité vlasy jí spadají až k pasu. Je můj úplný opak. Z ní vyzařuje taková ledabylá elegance a já... škoda mluvit, prohrábnu své vrabčí hnízdo. Před měsícem jsem šla dobrovolně k té mučitelce s nůžkami, neboli ke kadeřnici, a jak už to tak kadeřnice dělají, zkrácení konečků končí vlasy s délkou ke krku. Ale líto mi to není, možná vypadám i líp. Ale kdo ví, valné naděje si nedělám.

 

Sedíme s Hellen na lavičce a obklopuje nás takové to jarní ticho, kdy cvrlikají ptáčci a kolem je slyšet veselé ševelení dětí, které žebrají na maminkách zmrzlinu ze stánku, který postává v chládku pod vysokou třešní. Zvednu se a doběhnu ke stánku, vytáhnu z kapsy pár drobáků a sobě koupím citronovou a Hellen jahodovou. Doufám, že ji má ráda. Vracím se k lavičce a vidím, jak Hellen poklesla nálada. Nebo se mi to možná jenom zdá, protože když mě uvidí, tváří se zase jako předtím. Je to jenom moje představivost? Asi jo, přece nemá jediný důvod, aby byla smutná, kdybych odešla. Podám jí její zmrzlinu, jí zajiskří v očích a ihned se na ni vrhne. Se zálibou pozoruju její hbitý jazýček a… potřebuju se schladit. Proto se také pustím do své zmrzliny, než se mi rozteče. Shiki kolem nás vesele se štěkáním pobíhá a chvílemi se zatoulá i dál, pozdravit ostatní psy, nebo se bezhlavě vrhá za kdejakým holubem.

 

Opatrně s Hellen navážu rozhovor a přitom se snažím dozvědět se o ní co nejvíc. Je jí 27 let, takže je jen o šest let starší, to není tak zlé, třeba by byla nějaká šance… Melli, přestaň snít a věnuj se dámě! Také jsem se dozvěděla, že je spisovatelka. Ráno právě pospíchala do nakladatelství odevzdat materiály před vypršením lhůty. Dokonce jsem se dočkala i omluvy, kterou jsem s úsměvem odbyla s tím, že to nestojí za řeč. A také nestálo. Možná můžu děkovat i tomu protivnému autobusákovi, protože nebýt těch pár věcí, které se nám cestou přihodily, nejspíš bychom se nikdy nepotkaly.

 

Zajímají mě všechny detaily. Zamilovala jsem si její hlas. Takový zvonivý, příjemný… Slastně přivřu oči. Dokázala bych ji poslouchat do skonání věků. Ani se nezdá, jak ten čas letí, a my se musíme loučit. Snažím se, aby nebylo tolik vidět, jak mě to mrzí, když mě po několikáté za ten den překvapí, protože mi podá lísteček s telefonním číslem. Na rozloučenou dostanu ještě pusu na tvář... od kolie. Hellen se tomu zasměje a vydá se domů. Já za ní ještě chvíli okouzleně hledím a v uších stále slyším ten krásný smích a mokré tváře od psích slin si nevšímám.

 

Počínaje dneškem se mi nejspíš změní život. Doposud jsem si nikdy nemyslela, že bych se mohla zamilovat, a ještě ke všemu do ženy... Jistě, muži mě nikdy nezajímali a s žádný jsem dlouho nevydržela, ale i tak...

S přihlouplým úsměvem na rtech se vydám domů, v kapse svírajíc ten lísteček s číslem. Hřeje mě u srdce. V podbřišku mě lechtají motýlí křídla... Cestou mě doprovází šelest jara. Na mysli mi vyvstanou verše z Máchova Máje. Ano, ano, první máj... ten jsem už prošvihla, ale to přece nevadí.

 

Je mi krásně, srdce radostně tluče... ach, kdybych věděla, co všechno nás ještě čeká, užívala bych si každé chviličky, každé sekundy s ní mnohem víc. Nesčetněkrát víc... Na jaře bývají bouřky... a tohle je jen ticho před jednou z nich...

 

***

 

Od toho dne, co jsme se setkaly, už uplynulo několik týdnů. Od té doby jsme se sbližovaly víc a víc. A já byla den ode dne zamilovanější a nic s tím nešlo dělat. Nepřemýšlela jsem, že jí se můžou líbit muži, nemyslela jsem ani na to, že by někoho mohla mít. Užívala jsem si jen těch chvil, kdy jsem mohla být s ní. Kdy se věnovala jen mně. Pomalu jsem začínala žárlit na každého, kdo se za ní byť jen ohlédl, ať to byla žena či muž. V její přítomnosti se mé myšlenky točily jen kolem ní. Moc si toho z té doby nepamatuju, užívala jsem si sladkou zamilovanost, ale už v té době se zabydloval červíček pochybností, kterého jsem zatím úspěšně ignorovala, ale možná jsem neměla, protože jen rostl, místo aby zmizel. Ale to předbíhám.

 

Co bylo dál? Já sama nevím. Scházely jsme se víc a víc a už to po čase nebyly jen ty náhodné letmé dotyky... Začínala jsem být žádostivá, majetnická, nechtěla jsem ji nikomu nechat. Byla moje. Moje? Ano, takhle jsem uvažovala, tolik moc jsem ji milovala. Naše známost se rozrostla v blízké přátelství a jednoho dne.... už to nebylo jen přátelství. Začaly jsme žít partnerský vztah. Dokonce jsem po pár měsících opustila svoji malou garsonku a přistěhovala se k ní do bytu. Žilo se nám jako v pohádce. Nebo alespoň v mých pohádkách to tak bývalo.

 

Pamatuju si naše první milování do nejmenší podrobnosti, každé její slastné vydechnutí, každé zrudnutí líček... Opravdu to bylo jako doteky motýla. Byla tak něžná, ale zároveň vášnivá a já se jí v rukách div nerozplynula.

Milovala jsem, když jsem se k ní mohl zezadu natisknout, zrovna když dělala snídani, a šeptat jí do ucha zamilovaná slovíčka.

 

Tohle jsou mé nejkrásnější vzpomínky, které mám. Ale kde je láska, tam jsou i ostatní strasti. A po roce společného soužití nás začínal sžírat stereotyp. Nevadilo mi to, ale Hellen ano. Když jsme šly po ulici, otáčela se k jiným ženským výstřihům a mě si přestávala všímat. Náš vztah se začínal bortit. Moje žárlivé scény snášela špatně, ale ani já nenesla dobře její nevěru, ačkoliv to byly stále jen oční kontakty. Až jednoho dne přišla ta bouře. Z čistého nebe...

 

Jednou jsem vynechala přednášku, protože jsem byla shánět dárek pro Hellen k našemu výročí. Koupila jsem puget rudých růží a promenádovala jsem se s tím po ulici, až se za mnou každý otáčel. Od kdy také nosí květiny žena, že? Kdybych tenkrát věděla…

 

Vešla jsem tiše do bytu, chtěla jsem ji překvapit. Ale už u prahu mě zarazily cizí boty. Ano, tak otřepaný případ známe všichni dobře a říkáme si, vždyť se to děje furt, je zbytečné to stále omílat. Proč nemůže být originálnější nápad? Asi proto, že je to život a v něm se tohle stává. Ale bolí to, tak strašně moc, když vstoupíte do pokoje a vidíte svou milou na posteli s jinou, jak vzdychá jako laciná coura.

 

Stejně jako nikdy nezapomenu naše první milování, nikdy nezapomenu ani ten pohled. Měla jsem pocit, že se mi srdce roztříštilo na miliony kousků, které už nikdo nikdy neslepí... Střepy se zabodly do plic a bylo těžké dýchat, bolestí mi začaly stékat slzy a já místo srdce cítila jen krvácející díru. Puget růží dopadl na podlahu a už mě nebylo. Jako poslední jsem zachytila jen zděšený pohled a uvědomění v očích.

 

Do toho bytu už jsem se nevrátila. Vybrala jsem si peníze z banky a nastěhovala se opět do garsonky, kterou jsem si vyhlídla na druhém konci města. Ale nepomohlo to. Všude jsem ji viděla. Cítila její parfém na svém oblečení. V noci mě pronásledovaly její doteky. Nešlo to vydržet. Odletěla jsem do Ameriky na přírodovědeckou fakultu a v Anglii už jsem se nikdy nechtěla ukázat.

 

Ale i toto předsevzetí jsem o pět let později porušila. Když jsem měla vystudováno, sedla jsem na letadlo a okýnkem jsem sledovala měnící se krajinu. Na letišti jsem si vzala taxi a za půl hodiny jsem stála před dveřmi své malé garsonky. Vše pokrývala vrstva prachu a mé srdce začalo znovu krvácet, jizva zahojená časem se opět otevřela.

 

Natáhla jsem se na postel a začala vzpomínat. Z očí mi tekly slzy, dokud jsem neusnula. A jako by se mi i sny vysmívaly, zdálo se mi o ní. O její kráse. Zase jsem slyšela její smích, jak jsem ho měla vrytý do paměti. Ráno jsem se probudila a zalezla pod horkou sprchu, která smývala ten nepříjemný pocit včerejší cesty. Oblékla jsem se a vydala se ven, prohlédnout si město, co se za ten čas změnilo.

 

Nohy mě zanesly do toho parčíku, ve kterém jsme se s Hellen scházely. Sedla jsem si pod rozkvetlou třešeň. Bylo opět jaro. Tak jako tenkrát. Koutky úst se mi mírně zvlnily do smutného úsměvu, když jsem si opět vzpomněla na Máj. Ano, dnes byl první květen. Ale přítelkyně nikde. Jaká to škoda. Od té doby jsem se už nedokázala tak zamilovat. Nikdy jsem nepocítila to vzplanutí jako s Hellen. Vztahy, které jsem od té doby měla, byly nijaké, studené, bez té spalující vášně. Po čase jsem se přestala snažit si někoho najít.

 

S povzdechem zavřu oči a zakloním hlavu. Užívám si mírného větříku, který cuchá mé, nyní už dlouhé, vlasy. Kdysi mi někdo řekl, že by mi dlouhé slušely. Zpod víčka mi sklouzne slza, kterou slíbnou horké rozechvělé rty.

 

Zmateně otevřu oči a koukám do tváře mé krásné Hellen. Její oči se plní slzami, stejně jako ty moje. Vidím v nich žádost o odpuštění. Nechápu, jak jsem to bez ní dokázala vydržet celých pět let. Všimnu si, že má o pár vrásek navíc, ale na kráse jí neubírají. Ano, zestárly jsme obě, ale naše láska ani o den...