Návrat domů 1. kapitola

18.01.2011 13:47

 Beta : yellow :) Děkuji...

1. kapitola – Další zastávka v mém už tak podělaném životě!

 

Není možné zapomenout na člověka, kterého opravdu milujeme.

 

„Tak co? Připraven?“

„Ani zdaleka ne!“

„Ale no ták. Bude to príma, uvidíš.“

„To se ti řekne, Felixi!“

„Přece se budeš každý večer vracet sem, tak na co ty stresy?“ zasmál se můj kamarád. Ale já se k úsměvu moc neměl. Tohle bude jedna velká tragédie. Už vidím ty scénáře! Brumbál se zase bude usmívat jako sluníčko a McGonagallová se určitě srdceryvně rozpláče. Kde že ten její zlatý hoch celých šest let byl?

„Ach jo!“ Proč já?

„Uvolni se a nech to tak, jak to je.“ Postavil se za mě a podíval se do zrcadla na náš společný odraz. Opravdu jsem se změnil. Už nejsem ten sedmnáctiletý chlapec s vrabčím hnízdem na hlavě. Nyní mám po lopatky dlouhé vlasy a tím, jak jsou těžké, se samy narovnaly. Přes čelo nosím tmavě zelený šátek přesně v barvě mých očí, aby zakrýval tu odpornou jizvu. Černé kalhoty z dračí kůže mám těsně upnuté kolem svalnatých nohou. Přece jenom při tom lítání sem a tam jsem zůstal v kondici, a to jsem ani nemusel hrát famfrpál. Pak košile v barvě šátku. Jednou někdo řekl, že mi zelená sluší. Prý se mi hodí k očím... Ale to není ten důvod proč zrovna tahle barva, ale to je teď vedlejší. Pak mám na sobě svůj nejoblíbenější černý plášť lemovaný stříbrným saténem se sponou uprostřed. Samozřejmě ve tvaru hada. A taky malým detailem, který už nehyzdí můj perfektní vzhled, jsou brýle, které jsem před rokem odložil. Přece mi mistr lektvarů neříkají jen tak ze srandy!

A každý si určitě všimne i náušnice v mém levém uchu. A není na ní nic jiného než krásný stříbrný had s očima z onyxu.

„Vypadáš opravdu úžasně,“ zavrněl mi Felix do ucha a lehce mě na něj políbil.

„Felixi! Co když přijde Silas a uvidí tě?“

„Ale no tak! Přece by ses nečertil kvůli jednomu polibku!“

„To ne... Ale nechci, abyste se kvůli mně pohádali... Zase!“

„Neboj...“ znovu zapředl, až mi z toho vstaly chloupky na zátylku. „Ale provokovat tě nebudu, když nechceš,“ zasmál se a odstoupil.

„Večer se zase uvidíme...“

„A co...“

„Už spí, nějak ho ty odpolední lekce zmohly.“

„Řekni mu, že ho mám rád a večer za ním přijdu, ano?“

„Že jsi to ty tak ano, řeknu mu to.“ Vykouzlil jeden z těch svých kouzelných úsměvů, a pak mi podal letax.

„Příjemnou cestu,“ řekl a ještě jednou mě políbil na líčko. Cítil jsem, jak se mírně červenám a to ho donutilo začít se smát. Protočil jsem oči a raději se vydal na cestu.

„Bradavice, Brumbálova pracovna!“ vykřikl jsem a hned jsem ucítil to odporné škubnutí a jen jsem čekal, až mě to tak jako vždy vykopne ven.

A bylo to přesně, jak jsem říkal až na to, že když jsem vypadl z krbu, někoho jsem nejspíš vzal s sebou.

„Pardon,“ začal jsem se hned zvedat a omlouvat. Ale úsměv mi zmrznul na rtech. Doslova jsem zkameněl.

Ne!

Tohle není možné!

On-je-mrtvý!

Co tu dělá!

Cítil jsem, jak se ve mně hromadil vztek a hlavně jsem cítil tu bolest. Tu nesnesitelnou bolest. Proč jsem nic nevěděl? Vždyť mi umřel skoro v náručí! Viděl jsem ho tam! Tohle není možné! Jak! Jak...

„Harry!“ vytrhl mě z letargie ředitelův přesládlý hlas.

„To jsem vůbec nečekal, že ten nový přírůstek do sboru budeš zrovna ty!“ Na chvíli jsem se střetl s Brumbálovým pohledem, ale pak jsem se znovu podíval do těch nekonečných dálek. On tu není! Není tady!

„Harry?“ cítil jsem, jak se mě někdo dotkl a automaticky jsem střelil rukou po hůlce, ale pak jsem se zarazil.

„Profesore?“ otočil jsem hlavu k řediteli a podíval se do jeho modrých očí, plných radosti.

„Omlouvám se, že jsem dorazil tak pozdě, ale musel jsem ještě něco zařídit,“ řekl jsem mdle a raději se díval jen na ředitele.

„Ach, chlapče drahá! Přišel jsi tak akorát, ostatní profesoři přijdou za chvíli. Kde ses ty roky schovával?“ vřele se na mě usmál a za půlměsíčkovými brýlemi mu zajiskřilo. Jeho přecházení z tématu na téma je snad nenormální!

„Já se neschovával...“

„Ano jistě, jen jste zbaběle prchnul ve chvíli, kdy vás bylo nejvíce potřeba!“ vyštěkl Snape. Znovu jsem se na něj podíval. Cítil jsem, jak rudnu vzteky. Hůlku, kterou jsem držel v ruce, jsem silně zmáčkl a snažil se nevypálit proti němu nějakou odpornou kletbu.

„Ale no tak, pánové! Přece se hned první den nepohádáte! Jste teď kolegové a měli byste se podle toho chovat!“

„Jistě,“ odsekl jsem. On se zamračil a raději mlčel. V té chvíli se otevřely dveře a dovnitř vešlo několik lidí. Velice známých lidí. Nejprve si mě nevšimli, ale když se McGonagallová najednou zastavila, věděl jsem, že začne ten srdceryvný projev.

„Pane Pottere!“ řekla překvapeně a už mě drtila v náručí.

„Kde se tu berete?“

„Obrana proti černé magii,“ řekl jsem jen, protože se mi jaksi začalo špatně dýchat.

„To vy jste ten… jak jen to bylo napsané v tom lejstru? Velice zdatný, inteligentní a precizní žák italské školy. S ohromným talentem na výrobu lektvarů a se zvláštním zaměřením na kombinaci černé a bílé magie?“

„Jo... To budu nejspíš já,“ šeptl jsem a sklonil hlavu.

„Mistr lektvarů? To si ze mě snad utahujete? Který blázen by vám tenhle titul přiřkl?“

„Studoval jsem dost dlouho, abych toho titulu dosáhl, tak mě nech na pokoji, Snape!“ štěkl jsem po něm.

„Ale no tak. Už zase začínají!“ postěžovala si profesorka.

„Pokud vím,“ ozval se Brumbál, „lektvary a obrana nejsou tvé jediné zaměření, že?“

„Měl jsem docela dost času na studium a aspoň jsem nemusel myslet na minulost...“ řekl jsem omluvně. Brumbál se na mě smutně podíval a přikývl mi. Nechápe, proč jsem odešel a nikdy to nepochopí! Nikdo to nepochopí...

„Tak jsme tu všichni. Jen jsem chtěl rozdat seznam žáků, kteří dnes dorazí do Bradavic. Mám předběžné zařazení, ale to nikdy není jisté. Každopádně po slavnostní hostině se musíme ještě sejít a dořešit maličkosti.“ Každý hltal ředitelovu řeč, ale já nemohl. Cítil jsem tu díru ve svém hrudníku a nevěděl jsem, jestli mám řvát nebo brečet. Co se to jen stalo? Jak je to možné?

Otočil jsem hlavu a setkal se s jeho pohledem. Díval se na mě, ale v jeho pohledu nebyla vůbec žádná stopa po nenávisti. Nenávist už byla dávno pryč... O tom vím své...

„Tak měli bychom jít, studenti dorazí každou chvíli!“ řekl z ničeho nic Brumbál a postavil se. Cože? To už je tolik?

Všichni začali odcházet a já se Snape jsme šli jako poslední.

„Pottere? Můžeme si pak promluvit?“ Chytil mě za hábit a oba jsme zpomalili.

„My nemáme o čem, Snape!“ zavrčel jsem na něj.

„Myslím, že máme!“ oplatil mi stejnou mincí a jeho stisk zesílil. Strhl jsem ze sebe jeho ruku a nenávistně si ho měřil.

„Ještě jednou na mě sáhněte, Snape! A bude to poslední věc, kterou uděláte, je vám to jasné?“ Každé slovo jsem říkal hlasitěji a hlasitěji a uvědomil jsem si to, až když se na nás dívali i ostatní. Cítil jsem, jak zase rudnu, ale nehodlal k tomu nic jiného říct.

Raději jsem trochu přidal do kroku a šel vedle ředitele.

„Tak co, chlapče? Jak se ti vedlo v Itálii?“ zeptal se se zájmem, ale nemohl jsem si nevšimnou toho podtónu. Nelíbí se mu, že jsem takhle zdrhl. Ano zdrhl, Snape měl v tomhle pravdu, tak jako v mnoho dalších věcech. Ale v jedné se zásadně mýlí... Pro mě zemřel v den války. V ten den, kdy mi řekl, že mě nenávidí a snažil se ode mě odpoutat... Jako by to šlo... Nenávidím ho!

„Ze začátku to nebyl žádný med, ale nakonec sám vidíte,“ usmál jsem se a nevěnoval pozornost odfrknutí, které přišlo zezadu.

„To ano, chlapče. Hodně ses změnil, kdybych tě neznal tak dobře, asi bych tě nepoznal. A co že sis nechal narůst dlouhé vlasy?“

„To víte... Změna prostředí a image. Potřeboval jsem to...“

„Ano... to ano.“

„Snad jen... Proč ses neozval? Měli jsme o tebe obavy. A navíc tví přátelé...“

„Ne, Brumbále! Je do toho netahejte!“

„Ale stejně se dozví, že tu učíš. Myslím, že by bylo fér, kdybys jim napsat.“ Povzdechl jsem si a protřel si unavené oči. Dnes toho na mě bylo opravdu moc a pak ještě Severus... Ne Severus! Snape! Zpropadený Snape!

„Možná...“

„Ale teď pryč od takového tématu. Jen ještě jednu otázku, proč se sem nechceš přestěhovat? To se opravdu chceš každý večer vracet do Itálie?“

„Musím...“

„Co je tam tak důležitého?“ Skousl jsem si ret a přemýšlel, jak odpovědět.

„Je to osobní...“

„Jestli máš přítelkyni, můžeš ji klidně vzít s sebou. Určitě tady pro ni najdeme nějaké uplatnění...“

„Ne, to nemám... Nechci o tom mluvit!“

„Jak myslíš, Harry. Ale kdybys cokoliv potřeboval, stačí přijít a požádat.“

„Jistě. Děkuji.“

Mezi tím jsme došli do Velké síně, kde studenti už pomalu zaplňovali stoly. Ale nevšímal jsem si jejich kradmých pohledů. Byl jsem zabraný do svých vlastních myšlenek.

Dokonce i během celého zařazování. Mlčel jsem a snažil se tvářit aspoň trochu normálně, ale nešlo to. Ne, když zrovna Snape sedí vedle mě. Jeho ruka je jen kousíček od té mé. Stačil by jen okamžik. Jen se kousek pohnout a mohl bych se ho dotknout. Kolikrát jsem si tuhle situaci představoval? Kolikrát jsem toužil znovu pohladit tu bledou a přece jemnou pokožku? Ale kolikrát jsem doma usnul se slzami na krajíčku, jen kvůli tomu, že jsem si myslel, že zemřel?

Život ke mně nikdy nebyl fér, ale vím, že kdybych zůstal, mohlo být vše jinak. Tentokrát vina leží na mých bedrech...

Zařazování trvalo docela dost dlouho. Pak bylo klasické představení nových profesorů. Tudíž mě. Při vyslovení mého jména se rozhostilo ticho. Všichni se na mě dívali. Bylo to dost nepříjemné, ale nedal jsem na sobě nic znát.

Pak byla večeře. Ale já jíst nedokázal. Jen jsem se v tom přehraboval. Chtěl jsem domů...

„Copak, nechutná?“ uslyšel jsem jeho velice povědomý hlas.

„Co je ti do toho!“ odsekl jsem a úplně jsem zapomněl na vykání. Kašlal jsem na to.

„Co ti zase přelétlo přes nos, Pottere!“

„Ty se ještě ptáš?“

„Ano, ptám se!“

„Tak toho nechej, nebo...“

„Nebo co?“ Zvedl jsem hlavu a podíval se mu do očí. A pak jsem začal vzpomínat. Na všechnu tu bolest, na to utrpění. A všechny ty emoce jsem vyslal k němu. Moc dobře jsem znal umění nitrozpytu  a moc dobře jsem věděl, co dokáže udělat pouhá jedna myšlenka.

Snape zbledl, ale pohledem neuhnul. Provrtával jsem se těmito pocity a ony sílily. Pak jsem je přerušil a dál se věnoval své večeři.

Ani nevím, jak jsem se pak vlastně dostal domů. Ale ve chvíli, kdy jsem vyskočil z krbu, se kolem mě omotaly něčí ruce. Usmál jsem se a políbil tu jemnou tvář.

 

Diskusní téma: Návrat domů 1. kapitola

...

Zuzana | 08.06.2011

Je mi trochu ľúto, že Harry tak zmizol a nevedel, že Severus žije. Je zvláštne, že si s nikým z minulosti nepísal. Páčia sa mi Harryho vlasy :D a Felix :)

Nováček

Illian | 04.02.2011

Líbí se mi to. Sice si asi budu muset zvyknout na Harryho, který je pro mě novinka, ale zajímavá. Uvidím, jdu číst dál...
Ou, ale málem bych zapomněla na to jak jsem se tu vlastně octla - moc děkuji za komentář k té mé "povídce" co je na HP-pro-..., tak nějak jsem sem zavítala a...začala číst, neuědomila si proč tu jsem a snažím se tu něco smysluplného sesmolit. Omlouvám se :)

a-sisi.wgz.cz

assez | 24.01.2011

Díky za kapitolu.
Hmhm... to chápu, že píšeš podle nálady. Asi je to tak lepší, než se s nechutí vrhat na jednu a tu samou povídku. Držím pěsti.

Re: a-sisi.wgz.cz

Salazaret | 25.01.2011

Není vůbec zač :) :) jsem ráda, že tu sem tam někdo zavítá... A hlavně někdo jako jsi ty! Ještě jednou děkuji za komentík ;)

Salazaret

:-D

lady corten | 18.01.2011

Pěkný díl, je mi tak trochu líto Felixe, vypdá simpaticky, ale bude muset pryš přeci jenom je to HP/SS :) :) ,Harry napodobující Sveruse je kouzelný už vidím ja na chodbách strhává žákům body, škoda jen že si Haaryho nenechala učit lektvary a Severuse obranu pak by to byla větší sranda :D :D

Re: :-D

Salazaret | 19.01.2011

Ahojky, Felixe ti líto bít nemusí... On je taková svobodná dušička... Harryho má rád, ale opravdu jen jako kamaráda... I když s ním laškuje, ale to dělá skoro s každým... Felix je prostě Felix :D Je šťastný když jsou šťasní lidi okolo něj...
Původně jsem opravdu chtěla aby Harry učil lektvary... ale nakonec jsem nechala obranu... Potřebuji totiž mít Severuse u kotlíku :D:D

Přidat nový příspěvek