Návrat domů 7. kapitola

23.03.2011 19:06

Tak je to tady... Já vím, že jsem slíbila kapitolku dříve. Ale opravdu mám poslední dobou nějakou blbou depku. Sedím a koukám na prázdnou stránku. V hlavě to mám. Jen to napsat... Ale donutit se u toho počítače sedět... To je už druhá věc. Ale nakonec kapitolka je tady! ;) :)

Snad se Vám všem bude líbit a zanecháte mi tady nějaký ten komentář. Jste totiž mým pilířem, který mě drží nad vodou. Dodáváte mi potřebnou inspiraci, že to, co dělám, dělám pro Vás. A tak to opravdu je. Píšu srdcem. Baví mě to. Je to pro mě nyní vším.

Má dušička je poněkud rozervaná, ničí mě samotně žití. Ne... já nežiji... Jen přežívám a to je na tom to nejhorší. Nemám pro koho žít. Ale pro Vás udělám cokoliv...

 

Z celé své duše děkuji za každého z Vás ;) :)

 

S věrnou láskou Vaše Salazaret

 

 

7. kapitola – V předpeklí...

 

Neohlížejte se smutně za minulostí, už se nevrátí.
Raději moudře využijte přítomnosti. To je správná cesta.

 

 

Pomalu jsem otevřel oči a rozhlédl se kolem. Ale pak jsem cítil něčí přítomnost v mé postely. Otočil jsem se a zadíval se na svého spícího syna.

Kdy se sem dostal?

„Seve?“ zašeptal jsem a mírně s ním zatřásl. Jrho obsidianové oči se na mě podívali a lehce se usmál.

„Dobré ráno, tati,“ řekl a protáhl se.

„Co tady děláš?“

„Zase jsi měl noční můru, vzbudilo mě to. Tak jsem přišel.“

„Promiň, broučku,“ šeptl jsem a objal ho. Příště nesmím zapomenout na tišící kouzlo.

„Měli bychom vstávat, po snídani tě vyzvedne Se... Profesor Snape,“ řekl jsem mu a už, už jsem ho hnal do koupelny. Ale nadšení v jeho očích jsem si nemohl nevšimnout. Vždy ho tam má.

Je svému druhému otci až moc podobný. Povahově i vzhledově. Jako by už samotná jeho existence nevyvolávala otázky. Ale zatím žádné nepřicházely. Noviny mlčely. Nikde žádna informace o Chlapci-který-přežil a jeho synovi až tak moc podobnému profesoru Lektvarů. Nikde nic. Ani čárka. Ne že by mi to nevadilo, ale myslel jsem si, že Weasleovi už budou z novin vědět, kdo je můj syn. Ale jak to vypadá všechno vysvětlování bude jen a jen na mě. Ale nějak se tomu postavit musím. Oni musí pochopit, že se to hold stalo a nic na tom už nezměním. Severuse miluji. Jednoho i druhého.

„Tati? Mám si vzít ten černý nebo zelený plášť?“ vyrušil mě z mého přemýšlení Sev. V jedne ruce držel jeden a v druhé druhý a frustrovaně se na ně šklebil. Přesně jako on...

„Je to na tobě, ale ten černý ti padne skvěle k té nové bílé košily,“ řekl jsem mu a pak přešel do kuchyně. Snídaně už byla nachystaná. Skřítci jako by vždy veděli, kdy přesně má být hotova a kdy vstaneme. Snad šestý smysl?

„Co si dáš? Jsou tu buď palačinky nebo slanina a míchaná vajíčka,“ zeptal jsem se, ale žádne odpovědi se mi nedostalo. Vrátil jsem se do jeho pokoje a našel ho jak sedí na postely s neurčitým výrazem.

„Co se děje?“ Sedl jsem si vedle něj a položil mu ruku na rameno.

„Já...“ zvedl hlavu a jeho černé oči se zaleskly. „Jaký je profesor? Jen... nevím proč... ale... nezmám ho a přitom znám. Divné, že?“ Ironie?

Tohle není vůbec divné. Severus je tvůj otec. Ale jak mu tuhle obyčejnou větu říct? Vždyť mu bude teprve sedm. Je to jen dítě. Malý kluk, který vyrůstal z vědomím, že jeho otec padl ve válce.Že je to hrdina, kterého jsem z celého srdce miloval. Že on, můj syn, byl jeho dar, zázrak, který mi po něm zůstal. A teď mu mám říct, že žije? Že jsem ho posledních pár měsíců obelhával? Můžu se mu pak podívat do očí? Můžu teď?

„Severusi, nemusíš mít strach. Snape možná vypadá hrozivě, ale to je na něm impozantní, ne? Přece kvůli tomu jsi souhlasil s tím, že tě doprovodí, hm?“

„Já vím, ale i tak. Co když...“ Objal jsem ho a políbil jeho vrabčí hnízdo.

„Nic neřeš, jen si užij tenhle den. Poznej Severuse...“ zašeptal jsem. Cítil jsem jak mi po tváři stékla osamělá slza. Ano, poznej ho. Pak pravda možná bude lehčí.

 

Snídaně pak probíhala v tichu. Každý zahloubán do svých úvah. Já hlavně do těch, které se týkaly mého syna a Severuse. Tak moc jsem kdysi toužil po vlastní rodině a teď když ji konečně mohu mít, tak to odmítám. Ale možná je na čase dát určitému člověku druhou šanci. Pokusím se, pro mého syna. Pro rodinu.

Chvíli po tom co se nádobí sklidilo ze stolu někdo, a já moc dobře věděl kdo, zaklepal na dveře. Tolikrát jsme se od toho dne kdy zjistil, že má syna viděli, ale až teď jsem si uvědomil tu skutečnost. Je to jeho syn. Má na něj právo. Srdce jsem měl až v krku včetně obrovského knedlíku.

Postavil jsem se a šel otevřít. Sev zatím pobíhal po svém pokoji a pořád se nemohl rozhodnout jaký, že to plášť si má vzít.

Ještě jednou jsem se nadechl a pak dveře otevřel.

„Ahoj,“ řekl jsem nesměle a připadal si jako puberťák, který si zve přítele poprvé na rande.

„Ahoj,“ odpověděl mi a moc dobře jsem si všiml lesku v jeho očích. Ten podivný oheň. Ustoupil jsem ode dveří a pustil ho dovnitř.

V tu samou chvíli vletěl do pokoje i Sev a jako uragát k nám přiběhl. Smál se na celé kolo a já nechápal, co je tady k smíchu. Ale u něj je to vždy i malá drobnost.

„Ahoj!“ usmál se na Severuse. Snape mu úsměv oplatil. Byla tohle dost zvláštní situace a vůbec se mi nelíbila. Raději jsem se otočil na svého syna a podíval se mu do očí.

„Budeš hodný, ano? Žádné lumpárny nebo nadobro s konferencemi končíš, rozumíš?“ káral jsem ho.

„Ale, tati! Minule to byla nehoda!“ začal se hned obhajovat a pak jsem viděl jak protočil oči. Ten bude jisto jistě v Nebelvíru. Ta jeho svéhlavost a dravost se tam prostě hodí.

Sev chytil Severuse na rukáv a táhl ho ke krbu. Ale než se stihly přesunout pryč zachytil jsem plášť Snapea a otočil ho k sobě. Ruku jsem na okamžik spustil. Byl tak blízko...

„Dávej na něj pozor.“ Lehce jsem přejel po hřbetu jeho ruky. Vídíš? Snažím se...

Nic neřekl, jen si přitáhl malého k sobě a vstoupili do krbu. Usmál se na mě a kývnul. Pak zmizeli a já osaměl. Ale ne na dlouho. Jen jsem na sebe hodil plášť a vydal se taky na cestu.

Když jsem vystoupil z krbu ihned jsem se ocitl v kole otázek. Ale jak mám vlastě odpovědět?

Byli tu všichni. Dívali se na mě. Aspoň, že nevypadám jako Zmijozelský princ a vzal jsem si normální černý plášt. I když lemovaný stříbrem, ale toho si snad už nikdo nevšimne. Ve stejné barvě i čelenku. Tak jako obvykle. Nesnáším svou jizvu a tímhle to dávám víc, než najevo.

„Kde máš syna?“ zeptala se Molly a usmála se na mě tím svým typickým maminkovským úsměvem. Ale můj dosavadní úsvěv zmizel. Velmi rychle. Otázky...

„Je... je na lektvarové konferenci,“ řekl jsem jen a snažil se aspoň trochu usmát.

„Sám?“ zeptala se hned pohotově Ginny. Otočil jsem se na ní. Změnila se. Za těch pár let. Za ní jsem zahlédl i Hermionu. Lehce se na mě mračila. Ale nic neřekla. Proč vlastně nic neřekla? Ale má na tohle právo. To já odešel, tak je jen na mě vše do detailů vysvětlit.

„Samozřejmě, že ne. Jeho bych nenechal samotného ani za nic. Je to raubíř, však sami poznáte. Měli by přijít nějak odpoledne. Tedy pokud zase nenastane nějaký problém,“ usmál jsem se. Tentokrát to opravdu nebyla jen křeč.

„Problém?“ zeptala se, se zájmem Molly. A já začal vyprávět. O tom, co se stalo minule. Můj syn chtěl jen ukázat, že když přidá Fialky do uspávacího lektvaru, tak tím prodlouží a prohloubí účinek. Ale stalo se to, že dobrovolníka, který lektvar zkoušel málem neprobudily zpět. Trvalo to snad další dva týdny než se z toho dostal. Ano použít fialky byl možná dobrý nápad. Ale následky byly až moc špatné. Když ještě dobré dva měsíce potom měl onen mladý muž problém vůbec usnout.

Nebo loni když jsme jeli až do Texasu. Lektvarová konference byla opravdu na úrovni, ale podle mého syna byla příliž nudně pojatá. Tak to vzal do svých vlastních rukou. A to mu bylo pouhých pět. Samozřejmě, že tam rozhádal všechny přítomné. Ale taky poznamenal, že takové patoky, co tady vaří by v životě nevzal do pusy. Takže jsme Texas opustily celkem ve spěchu.

Celé dopoledne proběhlo v relativním klidu. Nevyptávali se moc. Ani na to s kým je můj syn nyní. Ale bál jsem se. Čím blíž byl čas, kdy se má Severus vrátit, tím jsem byl nervóznější. Asi byl docela blbý nápad ho sem zvát. Asi jsem to měl celé odložit. Na někdy a vše jim říct postupně. Ale teď s tím už nic nenadělám.

„Harry?“

„Hm?“

„Vše bude v pořádku, uvidíš,“ řekla Hermiona a posadila se vedle mě. Venku bylo dnes hezky. I když byla polovina prosince. Bílé chuchvalce se líně snášely k zemi. A všude kam oko dohlédne byla krásná a neposkvrněná příroda. Tak nádherně dokonalá. Miluji zimu. Je tak zvláštní. Přináší toho tak moc. Klid. Harmonii.

„Myslíš? Mám trochu obavy. Přecejenom...“ povzdechl jsem si a podíval se do jejich oříškových očí. Usmívaly se. Najednou vše působilo úplně jinak. Ona to pochopila a tím jednim úsměvem mi dávala naději, že to pochopí i ostatní.

Objal jsem ji okolo ramen a společně jsme se dívaly na padající sníh. Bylo to jako kdysi. Když jsme byli na škole. Tehdy to bylo jiné. Tehdy jsem měl strach úplně z jichých věcí. Voldemort. Přátelé. Láska... Ale pak se to pokazilo. Ze dne na den.

„Doufám, že nemusím žárlit?“ ozvalo se za námi až jsem málem nadskočil. Ale byl to jen Ron. Zamračeně se na mě díval, ale přesto se usmíval. Pohodový kamarád. Jako kdysi...

„U mě to nehrozí, Rone...“ zašeptal jsem. Zatvářil se divně a já raději uhnul pohledem.

„Takže... Je to pravda?“ zeptal se. Trochu jsem se ošil. To chce vše probírat tady a teď?

„Co... co přesně máš na mysli?“ optal jsem se opatrně. Ale nedokázal jsem se na něj podívat. Raději jsem se otočil zpět k oknu.

„Vím, že jsi nám neřekl všechno. Celou dobu jsi nám tajil syna. Syna, kterého máš s...“ Ale jeho větu přerušily zelené plameny v krbu a dvě postavy, které z něj vyšly. Otočil jsem se a okamžitě pohlédl do těch černých očí. Dívaly se na mě. Propalovaly mě. A teprve teď jsem si uvědomil, jak moc mi na nich záleží. Jak chci, aby byly šťasné. Aby se na mě dívaly s láskou. Protože já ho miluji. Miloval a milovat nepřestanu. Budu tu pro něj. Pokaždé a napořád...

 

 

Diskusní téma: Návrat domů 7. kapitola

...

assez | 27.03.2011

Taková věrnost v takové zradě. :)
Díky za kapitolku, Sal, těším se na další...

Re: ...

Salazaret | 31.03.2011

Ani nevíš jakou mi dělá radost, že se ti povídka líbí. Od autora jako jsi ty je to opravdu pocta :)

Takže děkuji :) :)

Tvá Salazaret

:)

Lisa | 25.03.2011

Ahoj Salazaret :)
Tak jsem si přečetla tvé povídky na pár HP/SS (Protože, já obyčejně ostatní páry moc nečtu, i když někdy na ně mám chuť, takže si někdy později určitě přečtu i tvé HP/DM :D ), a musím říct...jsou skvělé :) Super nápady, dobře napsané..opravdu moc se mi líbí :) Původně jsem tedy chtěla zůstat jen jako ,tichý, čtenář :), ale řekla jsem si, proč nenapsat komentář, autorku to potěší (Tedy doufám :D ) Takže se tedy přidávám k tvým ,věrným, :D A moc se těším na další kapitolky :))
PS: Vlevo u výběru povídek HP je obrázek...smím se zeptat - Není to náhodou Hořepníček? :)

Re: :)

Salazaret | 31.03.2011

Jsem moc ráda, že se povídka líbí. A děkuji za komentář. Jsem ráda za každý, který se tu objeví. Opravdu si mi udělala velkou radost :)

A pokud jde o Hořepníček, ano máš pravdu. Je jaksi součástí mé osobnosti. Alice a její Elysejský klíč, změnil hodně životů, včetně mého :)

Ještě jednou děkuji Tvá Salazaret

nádhera

bacil | 24.03.2011

Jsem opravdu ráda, že Harry dá šanci Severusovi. Super kapča a teď jsem děsně zvědavá jak to, že je otec malého Seva přijme Molly a spol. Moc moc se těším na pokračování.
No já se musí přiznat depku si léčím čtením této bezvadné povídky :-D

Re: nádhera

Salazaret | 31.03.2011

Moc děkuji za velice krásný komentík :) A snad Weasleovi nezklamou. :)

Salazaret

Sal,...

yellow | 23.03.2011

Sal, užívej si krásného počasí a zrodu něčeho nového a depky hoď za hlavu. Nemá se s nima cenu trápit. Všechno nějak dopadne a mnohdy to nemůžeme ovlivnit, takže v klidu a vesele. Když se tím budeš zabírat, bude to jen horší.
Tak, teď k povídce. Měla bych trochu výhrady ke gramatice - shoda přísudku s podmětem "oni blablabla" je vždycky měkké i. Spostukrát to tam máš, ale hodně tam máš i ypsilon. Posteli, košili - podle vzoru růže, takže měkké i. A nějaké další, jako čárky, rozdíl mezi hold a holt, apod.
Tak teď jsem ti určitě zkazila náladu. Omlouvám se. A jdu chválit. Obsahově se mi kapitola líbila. Jsem ráda, že se Harry rozhodl dát tomu druhou šanci a neodtrhuje Severuse od Sevíka.

Re: Sal,...

Mája | 23.03.2011

Podle vzoru růže? My jsme se učili ještě nůše... Ale dnes by děcka ani nevěděla, co to vlasně nůše je... :-)

Re: Re: Sal,...

yellow | 24.03.2011

Já vím, co je to nůše :D A ať nůše, nebo růže - i zůstává pořád stejné. A to měkké.

Milá Sal

Mája | 23.03.2011

Vykašli se na depky, jaro už je skoro tady. U nás kvetou sedmikrásky a fialky přímo mezi paneláky. Vyraž ven do krásného slunečného dne a rozhlédni se okolo. Jaro je na spadnutí a příjdou nové lásky a přátelství. Melancholii zahoď a nech rozkvést lásku i ve svých příbězích; uvidíš, že to zabere a zase se budeš smát. Tvá Mája.

<< 1 | 2 | 3 >>

Přidat nový příspěvek