Návrat domů 8. kapitola

08.04.2011 19:00

Je to neuvěřitelné, ale je to tak! Další kapitolka je tady... Je trochu pohodovější, tak snad se bude líbit. Ale řeknu Vám, takhle to vůbec nemělo pokračovat. Ale jaksi jsem se asi nechala unést. Ale hlavní díky patří yellow, že mě dokopala k tomu napsat tenhle dílek. Jinak by asi dopadl jen hádkou a prásknutí dveří, těsně před Severusovým nosem :D :D Ale osud tomu chtěl asi jinak. Rozhodla jsem se tuhle povídku opravdu udělat pohodovější. Ale každopádně nějaká ta hádka nás nemine, už kvůli tomu, že se nám do děje zamíchá Felix Felicis. Víc neprozradím... ;) :)

 

Takže ještě jednou děkuji yellow za opravu a taky děkuji za úžasné komentáře u minulé kapitolky. Díky Vám jsem v pohodě a klidečku, přesně tak jak to má být :D

 

S láskou Vaše Salazaret

 

 

8. kapitola – Peklo a Ráj

 

Jestli najdeš v životě cestu bez překážek, určitě nikam nevede.

 

 

Pořád jsem tam stál a díval se na něj. Na ně. Na svou rodinu? Může to být má rodina? Chci, aby byla!

Rozešel jsem se jejich směrem. Ostatní se už na ně taky dívali. Můj malý syn se držel Severuse a s obavami v černých očích, sledoval okolí. Každého člena Weasleyovy rodiny. Ale nakonec jeho zrak skončil na mně. Usmál se tím svým kouzelným úsměvem a během chvíle jsem ho měl na krku.

 

„Severusi,“ vydechl jsem a pořádně jej objal. Ale přesto jsem nemohl odvrátit zrak od těch černých očí, svého bývalého milence, přítele a snad i partnera.

 

Cítil jsem to napětí. Bylo všude kolem nás. Každý sledoval, co se to vlastně děje. Ty nevyřčené otázky v jejich očích. Ale oni všichni patří do rodiny. Chci je tak brát. Musí pochopit, koho miluji a brát to tak, jak to je, ne? Zvládneme to… Společně.

 

Položil jsem Seva na zem a otočil ho čelem k sobě. Usmíval se. Tak nádherný úsměv má opravdu jen on. Je tak rozdílný od Severuse a přitom tak stejný.

 

Taky jsem se na něj usmál a pak jsem ho jen chytil za rameno a otočil k Weasleyovým. Lehce jsem ho popostrčil, ale moc se mu k nim nechtělo. Je to kvůli tomu, jak se na nás dívají? Jak se dívají na něj? Na syna bývalého smrtijeda. Syna muže, kterého snad nenávidí? Neznají ho. Ne tak jako já. Ano, ublížil mi. Ale až moc pozdě jsem si uvědomil, že to dělal, kvůli tomu, že mu na mně záleží. Miluje mě. Vím to. Taky to cítím. Z každého jeho letmého dotyku. Pohledu. Slova. Gesta. Oni to nevidí. Nechtějí se dívat. Ale stačí otevřít oči a prostě člověk uvidí tolik věcí…

 

„Já…“ začal jsem, ale předběhla mě paní Weasleyová. Usmála se na mě a pak na mého syna.

 

„Ahoj, broučku! Nemáš hlad? Nebo nechceš si jít hrát s ostatními dětmi? Určitě mezi ně zapadneš,“ říkala potěšeně a už, už ho odváděla pryč. Já tam zůstal stát jako solný sloup. Co to bylo?

 

Znovu jsem se rozhlédl kolem. Zbytek rodiny se díval střídavě ze mě na Snapea a docela mi to začalo vadit. Jako na nějaký vyhynulý druh v ZOO.

 

Ale než jsem stihl něco udělat, Sev se objevil mezi dveřmi a vrátil se ke mně.

 

„Tati? Můžeš mi to pohlídat?“ zeptal se tiše a podával mi knihu, kterou celou dobu tiskl k sobě. Ani jsem si jí na první pohled nevšiml. Ale asi mu na ní hodně záleželo.

 

„Jistě,“ řekl jsem a nechal si ji položit do dlaně. Byla docela malá, ale nápis na ní mě docela zarazil. Tuhle chtěl koupit, když jsme byli o prázdninách v Evropě. Ale pak jsme na to nějakým záhadným způsobem zapomněli.

 

Zvedl jsem zrak a zadíval se na lektvaristu, který celou dobu stál na tom samém místě. Lehce jsem na něj kývnul. Bylo to děkuji? Ano, myslím, že ano. Pak malý zase odběhl pryč.

 

Ale pořád tu byli ostatní. Sledovali mě. Sledovali jeho. Pochopili. Věděli, co bylo vlastně tak patrné. Syn Harryho Pottera je i synem Severuse Snapea. Budou mě teď nenávidět? Nás? Mého syna?

 

Přešel jsem k Severusovi a postavil se vedle něj. Podíval se na ostatní.

„Vím…“ nadechl jsem se a rozhodl se jim čelit, „vím, že máte otázky. Ale to, co se stalo v minulosti, nechci řešit. Pokuste se přes to přenést a přijmout pravdu takovou, jaká je. Můj syn…“ Podíval jsem se na Severuse. V jeho očích se zračila podivná bolest. Chápu ji. Moc dobře…

 

„Náš syn si nezaslouží být odstrkovaný za hříchy svých otců,“ dokončil jsem myšlenku, která mě pálila na jazyku. Vezměte to, jak to je. Nebraňte rodině se uspořádat.

 

Otočil jsem se k nim zády a znovu se podíval na Severuse. Lehce se dotkl jeho ruky.

 

„Promluvíme si?“ zašeptal jsem. Usmál jsem se na něj. Z doteku se stalo pohlazení. Lehké jako peříčko. Chtěl jsem ho ujistit, že tu jsem. Pro něj. Teď a snad i napořád. Že mi nezáleží na názoru ostatních. Chci jeho. Jen on, já a náš syn. Rodina…

 

Jedno kývnutí a vedl jsem ho pryč od zkoumavých pohledů mých přátel. Opravdu jsem s ním potřeboval mluvit.

 

Vedl jsem ho do schodů a v prvním patře se na chvíli zastavil. Ale pak jsem vkročil do jedněch dveří. Pokoj, který nyní sloužil jako ložnice pro hosty. Snad si nebude myslet kdovíco.

 

Zavřel jsem za námi dveře. Chvíli se díval do jeho černých očí. Temné hloubky. Tak nádherné. Tak úžasné. Chci se v nich utopit…

 

„Severusi…“ ale než jsem stihl doříct větu, přirazil mě ke dveřím a lačně políbil. Zaryl jsem prsty do jeho hábitu.

 

„Seve…“ Znovu mě políbil. S větší dravostí. Hladově. Vášnivě. Můj mozek začal pomalu ale jistě stagnovat. Rozpouštěl jsem se. Pomalu, ale zato jistě.

 

Na chvíli se odtáhl. Jeho černé oči se leskly neskrývavou touhou. Znovu se přiblížil a chtěl si ukrást další polibek. Já se usmál a lehce ho od sebe odstrčil.

 

„Opravdu si potřebujeme promluvit…“ řekl jsem s úsměvem na tváři.

 

„O čem?“ zeptal se líně. Lehce nahnul hlavu na bok. Zkoumal mě.

 

„O nás…“ zašeptal jsem. Znovu se ke mně přiblížil a položil mi ruce na boky. Cítil jsem velmi známé chvění. Jeho blízkost mě zbavovala rozumu. Jeho teplé tělo… Tak zatraceně blízko! Jen povolit. Uvolnit se a vše hodit za hlavu. Ale nejde to. Ne tady!

 

„Nech mluvit naše činy, Harry. Vím, co ke mně cítíš. Vím, co po mně chceš. Já chci to samé pro tebe,“ zapředl mi jeho hluboký hlas do ucha. Všechno se mi najednou vykouřilo z hlavy. Teď tu byl jen on a já. Vášeň! Lačnící, čekající, které stačí dotek a vyjde na povrch. Nezničitelná.

 

Políbil jsem ho. S veškerou láskou a touhou, kterou jsem v sobě našel. Chci znovu cítit. Znovu žít. Jeho ruce se pohybovaly po každém kousku mého těla. Ani nevím, kdy přesně jsme se dostali do postele. Napůl svlečení ve víru touhy.

 

„Co… co když někdo přijde?“ zašeptal jsem naléhavě ve chvíli, kdy mi dovolil se nadechnout. Usmál se na mě.

 

„Nikdo se neodváží. Věř mi…“ řekl pevně a jeho rty znovu polapily ty mé. V dokonalé harmonii. Souhra tak perfektní, že mi to bralo dech. Mapoval každý kousíček odhalené kůže. Moc dobře věděl, kde jsou má nejcitlivější místa. Znal mě. Tak jako já jeho. Přitáhl jsem si ho blíž. Polibek prohloubil. Víc! Potřebují víc! A on mi to dával. Vše, o co jsem požádal. Věřil jsem…

 

„Severusi…“ vydechl jsem mírně roztřeseně. Naše těla, propletená, toužebná. Kolem nás jiskřila magie. Tak silná. Rozechvívala každý kousíček našich těl. Mohl jsem cítit jeho, stejně jako on cítil mě. Propojení. Dokonalé.

 

Unaveně jsem dopadl na polštář. Usmál se. Černé oči se na mě pořád dívaly. Tak zvláštně věrné. Opravdu mě neopustíš?

 

„Miluji tě, Severusi…“ zašeptal jsem. Tiše. Tichounce. Jako závan větříku. Chtěl jsem, aby to slyšel a přitom neslyšel. Jeho objetí zesílilo. Věděl jsem, že tahle slova se mu říkají těžko. Ale já o ně budu bojovat!

 

„Měli bychom se vrátit dolů, asi po nás bude sháňka…“ řekl jsem vesele a zvedl se na lokti. Natáhl jsem ruku a dotkl se jeho obličeje. Lehce jsem přejel přes celou délku lícních kostí, ale nakonec jsem stejně skončil na rtech. Pamatuji si všechny okamžiky, kdy vypouštěly jed. Kdy mě urazily a nenáviděly. Ale pak se to změnilo. Tak překvapivě rychle. Ten první polibek před lety. Stál jsem u něj. Nadával mi do obličeje. A já ho zastavil jen jediným způsobem, který mě v tu chvíli napadl. Přitiskl jsem své rty k jeho. Tehdy jsem byl rád, že mě nezabil. A opravdu jsem si myslel, že to udělá. Ale místo toho mi polibek vrátil. Váhavý, ale přesto dravý. Tehdy to bylo jiné. Byl jsem kluk… Ale teď. Co bude teď?

 

„Ještě chvíli počkají…“ zavrněl mi do ucha a lehce po něm přejel jazykem. Zasmál jsem se a nechal jsem se znovu vlákat do víru doteků a opojné touhy…

 

 

Diskusní téma: Návrat domů 8. kapitola

:-)

lady corten | 08.04.2011

Krásný díl, opravdu se do toho vložili :), ale nějakému vážnému zozhovoru asi stajně brzo neujdou, vypadá to však že je vše na správné cestě a z toho mám radost.

Ohóóó....

grid | 08.04.2011

tí na to ale vleteli, že? Som potešená Harryho prístupom. A je jasné, že v tom nie je iba Severus ml., ale, že Harry jednoducho stále ľúbi toho prekliatého netopiera zo žalárov. Pekná kapča, zlatko. Vďaka.

Juuu :)

Lisa | 08.04.2011

To je báječné, skvělé, super :) Moc děkuji za další kapitolku a napadá mě jediné slovo...Konečně :D Konečně jsou spolu :) Mám tuhle povídku skutečně moc ráda, Harry a jeho svět fanfiction mě též drží nad vodou a jsem na něm vyloženě zavislá :) Jsem nadšená, že jsem se dočkala dalšího dílku mé oblíbené povídky a mooc se těším na další kapču :)) Děkuju Sal :-)

Re: Juuu :)

Salazaret | 08.04.2011

Já jsem zase ráda za čtenáře, jako jste vy. Dodáváte mi elán do života! A hlavně do psaní... Další kapitolka nevím kdy bude, ale budu se snažit. Opravdu!

Tvá Salazaret

<< 1 | 2

Přidat nový příspěvek