Nebe...

Jen momentální nápad... jen malé vzplanutí, pro Vás a díky Vám.

Snad... se aspoň někomu bude líbit...

S láskou Vaše Salazaret

Nebe

Odlítaj za jiným světem,

odlítaj za lepším stínem,

nezůstane ani jediný…

Krásný, krásný nejsou stejný,

krásná tvář,

vypálená svatozář…

Je to týden od porážky Temného pána, který se pokusit zotročit a ovládnou celou Anglii. Je to týden, co byli jeho věrní smrtijedi pochytáni a předáni do Azkabanu. Je to týden, co se Vyvolený… Zlatý chlapec… Ten-jenž-přežil… stal snad nejoslavovanější osobou na celém světě.

Dnes… je to týden, co začala oslava konce války. Týden bujarého veselí. Týden, co se připíjí na počest ‚Miláčka‘ kouzelnického světa. Ale otázkou zůstává, kde je Zlatý chlapec?

S oblohou se znali ze starejch časů…

S oblohou je spojil déšť do vlasů…

Postava v černém plášti vešla nepozorovaně do Velké síně. Na místo, kde v posledních dnech byla jen málokdy. Už jen kvůli tomu, co se tady už tolik dní děje. Černý plášť lemovaný stříbrem vypadal elegantně. Ale jeho osobě to ani tak neubralo na temnosti. Jeho vážný obličej si prohlídl celý sál. Díval se na skupinky lidí… dětí… dospělých, jak se producírují po celém sále. Jak dva tucty kouzelníků se svými partnerkami tančí po parketu na velmi hlučnou hudbu. Tančí? Jemu to připadalo jako vypuštění tlupy paviánů z mudlovské zoo, ale nijak se k tomu nevyjadřoval. Jen nahodil svůj typický úšklebek.

Znovu pohledem přejel po lidech a párkrát se zastavil na skupinkách a hloučcích kouzelníků, tlachajících pořád o tom jednom a samém. O hrdinovi téhle války. Hrdinovi, kterého ani jednou neviděl slavit. Kde je mu konec?

A tak nám vzali nebe, vzali nebe, nám vzali nebe,

vzali nebe…

Seděl tam ve stínu a díval se na pohybující se stíny kolem sebe. Neviděl lidi. Ne, to už dávno ne. Ptali se ho, proč neoslavuje. Otázka však byla jiná. Proč nejsi šťastný? Zlo je pryč! Zastavil jsi ho, tak zahoď svou zdrcenou masku a pojď s námi slavit!

Ale on nemohl! Nešlo to… ne, když ztratil víc, než získal. Mladík si povzdechl a znovu upil z poloprázdné sklenice. Ani nevěděl, co v ní má. Ale příjemně to hřálo a zahánělo to ty noční můry, které měl, i když nespal.

Pořád a stále dokola viděl umírat své přátele, rodinu… Hermiona, tak věrná a úžasná kamarádka. Se srdcem na pravém místě. Zemřela rukou Bellatrix.

A co Ron? Jeho první kamarád, kterého měl rád jako vlastního bratra? Proč musel taky zemřít? Jeho tělo se nikdy nenašlo…

Neville? Trpí doposud v péči lékouzelníků u svatého Munga. 

Lenka, které zabili otce, a která zůstala na vše úplně sama, a navíc přišla o ruku.

Denis, který umřel chvíli po tom, co Harry zabil Voldemorta. Byla to pomsta jednoho ze smrtijedů.

Brumbál… Hagrid… Remus… Tonksová… Sirius… Cedrik… jeho rodiče…

Ne! On nemá důvod oslavovat. Položil skleničku zpět na stůl a dál se díval před sebe. Jako v poslední době pořád. Nikdo si ho nevšímá. Nikdo ho nevidí… nebo ho nechce vidět? Oslavují jeho jméno, ale přesto o něj nezavadí pohledem. Nechápou ho. Nikdo ho nepochopí…

Znovu přiložil skleničku k ústům, ale nakonec se nenapil. Jen se zadíval na její jantarovou barvu. Propaloval nápoj svým zeleným pohledem a byl myslí velmi daleko… S nimi. S těmi, co zemřeli a jeho tu nechali…

Zůstali jsme sami prázdný,

nevlídný a příliš vážný,

spoutaný a v půlce zlomený...

Chtěl se otočit a prostě odejít. Ale zrak mu padl na chlapce… už ne chlapce, mladého muže v rohu místnosti. Z části skrytého ve stínech. Moc dobře ho poznal. Proč si ho nevšiml dřív?

Co tam dělá tak sám? Proč… Severus se chvíli jen díval na zlomenou duši před sebou. Má právo ho znovu zachránit? I teď, když už válka skončila? Tak to Lily myslela, když mu jednou říkala, aby jejího syna ochránil? Když jí slíbil, že pro to udělá cokoliv? Miloval ji jako svou vlastní krev. Byla pro něj vším, ale také kvůli němu zemřela. Kvůli jeho mladické nerozvážnosti. Jednou zrádce, pořád zrádce. Ale… Harry mu odpustil. Aspoň mu to říkal, když málem umřel v chroptící chýši.

Chvíli tam jen stál a díval se. Přemýšlel, co teď udělat. Tolikrát se zmýlil, tolik chyb, které udělal. Už za ně za všechny zaplatil? Nebo… má ještě šanci zachránit aspoň kousek své duše? Jeho duše?

Otočil se. Odcházel?

Krásný,

krásný nejsou stejný,

krásná tvář,

vypálená svatozář...

Povzdechl si a odložil skleničku na stůl a jen se díval před sebe. Vzpomínal na všechny okamžiky, které s přáteli prožil. Na jejich úsměvy. A hlavně na válku. Na to, jak viděl své přátele bojovat do posledního dechu. Za něj. Ale… má tahle oběť vůbec smysl? Měla?

Co je to za pocit, který mu užírá snad vše v těle? Co je to za bolest, kterou cítí při každém nádechu?

Najednou ucítil, jak na jeho rameno dopadla něčí ruka. Vzhlédl. Zmateně zamrkal.

„Zatančíme si?“ obyčejná otázka, na kterou Harry nedokázal pořádně odpovědět. Proč by měl vlastně souhlasit? Proč by se měl odtud hnout? Díval se na druhou ruku, která byla natažena směrem k němu. Vstal.

Menší snědá ruka vklouzla do té větší bledé. Severus ruku stisknul a vedl mladíka přes celý sál. Hrála jiná písnička než doposud. Ani rychlá, ani pomalá. Přesně taková, která se k tomuto okamžiku hodila. Hudba o nich a pro ně.

Otočil mladíka a volnou ruku mu položil na bok. Přitáhl si ho blíž. Tělo na tělo. Zelené oči byly zaseknuté v těch černých. Zkoumaly. Ptaly se.

Chtěli jsme mít všechno stejný,

srovnaný a samozřejmý,

zůstali jsme sami šedivý a zlomený…

Pomalu se pohybovali v rytmu hudby. Nevšímali si pohledů, které na ně vrhali ostatní oslavující. Nevšímali si světa okolo.

Severus se mírně nahnul a mladíkovo ucho ovanul jeho dech. Zachvěl se. Takovým tím zvláštním způsobem. Nechápal, co se s ním děje. Stisk ruky na jeho boku zesílil, jako by si jeho partner všiml jeho rozpoložení a chtěl mu tímhle něco říct. Něco ukázat. Možná dodat odvahu. Harry prudce vydechl a ještě víc se natiskl na tělo před sebou. Ta vůně… To teplo…

Severus ho mírně od sebe odstrčil. Na chvíli se zahleděl do těch zelených očí. Malá otočka, aby se vyhnuli dalším tančícím párům. Pak se znovu naklonil. Tiše zašeptal. „Vzali vám vaše nebe, pane Pottere?“

To je ono? To je, to co mu udělali? Nebe! Vzali mu jeho… nebe! Jeho nebe?! Proto to tak pálí? Proto ta bolest?!

A tak nám vzali nebe, vzali nebe, nám vzali nebe,

vzali nebe…

„Mé nebe?“ tichý šepot, sotva slyšitelný. Do očí se mu nahrnuly slzy. Ale ani jedna nevyklouzla ven. Zvedl hlavu a jen se díval do těch nekonečných dálek černočerných očí a zjistil, že v nich nevidí, co kdysi. Žádné pohrdání. Nic takového. Jako by se po podobných pocitech slehla zem. Jako by navždy opustily tohoto muže. Ale co se změnilo?

Pomalá hudba skončila a nahradila ji jedna z těch tanečních. Ale tenhle pár si hudby nevšímal. Tančili na svou vlastní melodii.

„Nechceš kráčet po tom mém?“ další věta, která Harrymu doslova vyrazila dech. Tvém? Tentokrát se jedna slza neudržela a líně stékala po mladém obličeji.

„Se mnou?“ dodal jako by nic Severus.

„S tebou?“ další šeptaná slova. V jeho hlase byl úžas, ale i stopa po nevíře. Jak s ním? Proč si vybral zrovna jeho?

Tak takhle to je? Takhle to vzniká? Láska. V jednu chvíli nenávidíte celý svět a během jednoho pohledu do očí víte, že láska existuje. Že milujete?

Oba tanečníci se stáhli k okraji pódia. Pohybovali se pomalu. Skoro až líně, ale přesto úplně mimo rytmus hudby.

Harry nepřestával sledovat tu bouři, která se odehrávala v černých očích. Nevěděl, co říct. Co na tohle odpovědět. Tak moc by chtěl někoho milovat. Tak moc toužil po někom, kdo by ho miloval. Tahle nabídka přišla tak nenadále jako blesk z čistého nebe. Chci ti věřit.

„Já…“ mírná červeň pokryla jeho mladou tvář. „Chci být… s tebou,“ usmál se. Lehce, ale přesto nenuceně. První úsměv po několika měsících. První a už nikdy ne poslední.

Stisk na mladíkově boku povolil a ruka se přesunula na kříž. Znovu si rozechvělé tělo přitisknul víc k sobě. Nebylo to objetí, ale přitom to bylo něco mnohem víc. Pak Harry ucítil na svém čele lehký dotyk. Polibek. A v něm bylo řečeno tak strašně moc. Chci tě mít rád a možná i Miluji tě. A copak pak záleží na něčem jiném?

Další studená slza opustila své místo, ale než stihla doplout na konec tváře, byla setřena. Další polibek. Na tvář. Harry přestal dýchat. Mírně zaklonil hlavu, aby se Severus mohl dostat tam, kde ho potřeboval cítit nejvíc. Jejich rty se setkaly na půl cesty.

Už nikdy nic nebude stejné. Láska, která byla zrozena z bolesti a nenávisti nemůže být ničím a nikým zlomena. Našli si své nebe, po kterém budou kráčet. Ano. Bude dlouho trvat, než si společnost zvykne, ale nenajde se nikdo, kdo by tomu chtěl zabránit. Protože láska je osud. A kdo by do něj chtěl zasahovat?

A tak nám vzali nebe?*

* Nebe, Anna K