Sorry

26.02.2012 20:48

Nahlédnutí do mé duše... do mého života... do mého každodenního boje...

                                                                                                          Sal.

 

 

Sedíš tu a díváš se, jak rudá tekutina opouští tvé tělo. Ty kapičky… tak dokonalé. Tak nádherné! Je zvláštní, že záleží jen na nich, jestli budeš žít, nebo ne. Je to kouzelné. Stejně kouzelné jako tvůj život…

 

Držíš tu malou kovovou věc v ruce a píšeš s ní jedno jediné slovo. Sorry. Už tak zjizvená ruka se zalévá tvou krví a ty s tím nic neděláš. Jen se díváš na to osamělé slovíčko. Tolik pro tebe znamená. Není to jen „promiň“. Znamená to mnohem víc.

Omlouvám se za to, že jsem tě nedokázal zachránit. Omlouvám se za to, že jsem ti nestačil říct „miluji tě“. Promiň! Za to, že jsem neviděl… že jsem netušil… že jsem necítil… že jsem nebyl!

 

Ale nešlo to jinak! A ty to víš. Víš, že žít mohl jen jeden. A on padl. Za tebe. Pro tebe. Abys mohl žít. Abys světu dokázal, že TY jsi hrdina. Ale opak je pravdou. On byl tvůj hrdina, který padl pro někoho, koho z celého srdce miloval. Jak romantické! Jak odporné…

Proč musel být tak pošetilý a udělat to, co se po něm chtělo? Vždy si vše dělal podle sebe a teď najednou bylo vše jinak? Proč? Ach osude! Proč?! Ty nevíš a nikdy vědět nebudeš!

 

Tehdy to bylo jiné. Byla válka. Nebyl čas na lásku, ani na touhu nebo dokonce pobláznění? Tak jsi tomu říkal? Nechtěl sis připustit, že miluješ. A nakonec jsi udělal tu největší chybu. Lhal jsi a podváděl. Ničil. Likvidoval. Zabíjel! Jinak se to ani popsat nedá, můj milý mučedníku. Pamatuješ si na tu bolest v jeho očích? Ty černé obsidiány. Vždy tak… hluboké. Temné. Tajemné. Pamatuješ si? Ano. Pamatuješ a moc dobře. Proto teď držíš tu hnusnou věc v ruce a píšeš omluvu do své kůže. Promiň? Ty blázne! Copak si myslíš, že tím to všechno odčiníš?

 

V tvých zelených očích je podivná prázdnota. Vidím ji a to tě celou dobu sleduji ze stínů. Kde je ta jiskra? Kde je ta touha žít? Už dlouho tam není. Vím to! Sleduji tě už dlouho. Ale až dnes jsem dostal odvahu přijít blíž. A víš proč? Víš, co tě teď čeká? Víš to, můj malý příteli?

 

Vstaneš a jdeš k otevřeným dveřím. Sněží. Vyjdeš ven a chvíli čekáš. Posadíš se na lavičku a vzhlédneš k zamračenému nebi. Ty malé vločky se líně snášejí… Chladí. Zavřeš oči a necháš ten pocit mrazu projet celým tvým tělem. Cítíš to, že ano? To přicházím já. Vždy to tak je.

 

Viděl jsem už mnoho takových jako ty, ale jen pro tebe jsem si přišel osobně, můj Vyvolený. Přistoupil jsem blíž a svou rukou se dotkl té tvé. Dotek smrti. Už nevnímáš kapky krve dopadající do bílého sněhu. Ale já to vnímám až moc dobře. Každý tvůj nádech. Každičký výdech… Tlukot srdce. Tak splašený! Je to krásný zvuk! Mohl bych ho poslouchat pořád! Ale proto tu nejsem. Do konce zbývají už jen minuty… netrpělivě odpočítávám každou vteřinu. Už budeš můj! Jen můj!

Buch… Buch, buch… Buch…