Temné stíny 17. část

20.07.2013 10:48

Víte, než jsem začala psát Temné stíny... vymyslela jsem epilog. Byl vlastě dřív než celá povídka. Poslouchala jsem písničku Schody z nebe a vymyslela tohle. 

Severus se chová... prostě je to Severus. Ten jen tak neodpouští i když miluje z celého srdce. 

Všem mým čtenářům děkuji za přízeň a komentáře u téhle povídky. Díky Vám jsme u konce. 

Ale nebojte... jakmile dokončím Cullet of beauty a Future visione, mám pro Vás připravené další tři povídky. A snad se budou líbit stejně jako tyhle. Ale už se nemusíte bát. Harryho už takhle týrat nebudu. Temné stíny byly takové kvůli mé vlastní duši. Když jsem je začala psát... nebyla jsem psychicky na tom dobře. Stejně jako Harry. Vypisovala jsem vlastní trýzeň... vlastní bolest a strach. Prožila jsem toho za život hodně. 

Ale teď je to konečně zase dobrý a nás čekají jen (snad) pozitivní povídky. Pár mpregů, pár jednorázovek se šťastným koncem. Dokonce jedna humorná povídka. Ale to vše až po dokončení těch nedopsaných.

Děkuji všem! 

S věrnou láskou Salazaret

beta - yellow

 

 

 

17. část – Nebe

Smrt není zlá, jen ta cesta k ní… Tohle jsem kdysi někde četl. A musím říct. Něco na tom bude. Umřel jsem. A měl bych být šťastný? Ne, to zdaleka ne. Žádné nebe, ani peklo není. Jen… nebytí. Stanete se ničím. A já přece žít chtěl! Tak proč tohle? Proč tahle budoucnost? Čeká mě někdy něco lepšího? Setkám se ještě někdy se Severusem? Tak moc toužím žít s ním po boku. Chci být milován. A chci lásku dávat. Dostanu ještě někdy šanci?

 

Jak kámen tíží andělský střílny,
a na nás dva teď čekají, hledají cíl,
hned na první moment zaměří, střílí
hroty svý střílí.

A Bůh už ví, že jdou šílený blázni,
co na cestě svý prsten si daj, neváží, nesčítaj,chtěj se jen sblížit
a on je vyslyší.

 

Leží. Nevnímá čas. A jeho myšlenky jsou stále stejné. Kde to jsem! Kdo jsem!

Slyší povědomé hlasy a snaží se odpovědět, ale proč to nejde? Jeho oči jsou zavřené. Spí a přitom vnímá každou bytost v místnosti.

„Jak je na tom, Poppy?“ slyší ředitelův ustaraný hlas.

„Ne moc dobře. Má polámaná žebra. Zlomenou holenní kost. Silný otřes mozku. A ty řezné rány po celém těle… A to nemluvím o jeho imunitě. Nemůžu mu dát skoro žádné lektvary. Má v těle příliš mnoho jedu. Řediteli… je tu možnost, že už se nikdy nevzbudí!“

Ale já jsem tu! Žiju! Že ano?

„Nemáme zavolat léčitele od svatého Munga?“

„To myslím není zapotřebí. Vše, co potřebuje, mu můžu dát i tady. Není moc věcí, co můžeme dělat. Je jen na něm, jestli se probudí, nebo ne. Můžu spravit kosti. Můžu zachránit jeho tělo. Ale ne jeho duši. Kdo ví, co všechno musel zažít!“

„Severus pracuje na lektvarech. Bude ti nápomocný.“

„To si nemyslím. Věřím, že jeho lektvary budou bezkonkurenční. Ale on sám sem nepřijde… Příliš ho zasáhlo to, co se stalo… Myslím, že Harrymu vyčítá, že utekl.“ Severus nepřijde? Proč?

„Ach, Poppy. Co mám dělat? Jsem tak bezmocný…“

„To já taky, Albusi, a přesto udělám vše, abych ho zachránila!“

Jeho mysl si vybavila tvář profesora lektvarů. Jeho poslední úsměv… jeho poslední polibek. A pak se propadal. Hloub do nicoty. Tam, kde viděl světlo…

„Harry! Ne! Nevzdávej to, chlapče!“ Poslední slova, která slyšel, než odešel do prázdna…

***

„Už jsou to skoro dva měsíce… Za chvíli bude konec školního roku. Proč se nevzbudí?“ ptala se Hermiona. Stála nad postelí. Dívala se na svého kamaráda. Říkala mu něžná slova. Ale věděla, že ji v tomhle stavu nemůže slyšet! Tak zatraceně moc to bolí. Vidět kamaráda, jak tam jen leží a nevnímá. Už tak moc dlouho.

„Madam Pomfreyová říkala, že je to v jeho hlavě. Nikdo neví proč…“ odpověděl Ron. Držel Harryho ruku. Pomalu ji položil na přikrývku. Tiše si povzdechl. Má tohle vůbec cenu? Jsou tu každou volnou chvíli. A za celou tu dobu žádná změna. Ale už vypadá lépe, než když ho sem přinesli. Sice zhubnul… ale přesto může vidět mírnou červeň v jeho tváři.

A Severus? Za celou tu dobu ani jednou nepřišel. Byl příliš… hrdý. Příliš svůj. Často stál ve dveřích ošetřovny a jen se díval na vzdálenou postel. Ale nikdy dovnitř nepřišel. V čem by mu mohl pomoct? Má taky bláhově věřit, že se jednou probudí? Má mu šeptat nesmysly a věřit, že láska je silnější než smrt?

Pro něj Harry zemřel. Tehdy, když utekl. Možná ho jeho zahořklé srdce miluje. Ale odpustit mu? Tak zásadní chybu? Proč za ním prostě nepřišel? Promluvit si. Proč utekl a nedal o sobě vědět? Severus by mu v tom nebránil. Ale zajistil by mu bezpečí. Tak, aby ho ve velkém světě nikdo nenašel. Dal by mu rady. Pomohl mu… Ale teď?

Co je budoucnost pro Harryho?

Co je budoucnost pro Severuse?

Znovu stál ve dveřích. Jen se díval. Vnímal každý pohyb za okny. Nechtěl se podívat a postel v rohu místnosti. Ale přesto jeho zrak spočinul na polomrtvém těle jeho manžela.

„Severusi?“ To vešla do místnosti lékouzelnice. Usmála se na něj. Tak mateřsky. Vždy ho měla ráda. Od dob jeho studia.

„Proč nejdeš dál?“ Proč vlastně? Má udělat ten zásadní krok?

Trochu couvl. Jako by se rozmýšlel. Má taky zbaběle utéct? Jako utíkal poslední dva měsíce?

Ale pak práh překročil. Pomalým krokem se vydal k lůžku.

„Jak je na tom?“ zeptal se jen.

„Je zcela v pořádku. Jen spí…“

„Už dost dlouho.“

„Nikdo neví, co se v jeho duši děje. Ale společnost mu vždy udělá dobře.“

„Jak to můžeš vědět?!“ zavrčel Severus. Otočil se a zadíval se do zelených smaragdů. Cože?!

„Se-Severusi?“ tiché zašeptání. Severus stál u čela postele a nevěděl, co říct. Harry se okamžitě posadi a pomalu se po posteli přesouval k němu. Pak ho objal. „Věděl jsem, že si pro mě přijdeš!“

Severus mu objetí oplatil. Držel ho v náručí a cítil se… šťastný. Stejně jako jeho partner. Říká se, že láska je silnější než smrt. Něco na tom bude, ne?

A z očí, co čtou, nevyčtou z knížky
a v dlouhý frontě museli stát
řada vyšla na ně dva, zůstanou svými 
a on je vyslyší

Bůh ví, že chci umřít vedle tebe
stráží jsme odhaleni
Bůh ví, že ty schody co jdou z nebe 
scházím v tvým opojení.*

 

*Tereza Kerndlová, Schody z nebe