Undone 3. kapitola

16.02.2014 14:55

Andělé,

Přináším Vám dnes třetí kapitolu. Vím, že mi to trvalo hodně dlouho. Ale poprvé v životě jsem přesáhla šest stran u jedné kapitoly. Tahle má skoro devět!

To je víc, než jsem od sebe čekala. A to na konci kapitoly měl být jistý rozhovor… který jsem nakonec nechala na začátek té čtvrté. Víc se to tam hodí. Věřte mi.

Celou tuhle kapitolu. I celou povídku věnuji Katy. Ona do ní vnesla kousek svého světla a pomohla mi vytvořit něco… jedinečného! Bez ní by byl příběh příliš nudný a fádní. Děkuji, Sunshine.

Děkuji za přízeň k tomuhle mému příběhu. Ani nevíte jak moc pro mě znamenají vaše otisky na těchto stránkách!

A ještě něco… pro někoho, kdo si to nejspíš nepřečte. - Dala jsi mi šanci. Já ji zahodila. Omlouvám se. Nechtěla jsem ti ublížit.

S láskou Vaše Sal.

Beta - Katy

 

 

3. kapitola – E jako Equilibrium

My whole life waiting for the right time.
To tell you how I feel.
Know I try to tell you that I need you.
Here I am without you.
I feel so lost but what can I do?
'Cause I know this love seems real.
But I don't know how to feel.

Chvíli tam jen tak stál. A přemýšlel o posledních dnech. Nebo spíš o posledních hodinách. Něco velmi zásadního se změnilo. John se změnil. A k tomu stačil jeden polibek z jeho strany.

Proč jsem to byl já, kdo začal? Měl jsem ho snad nechat… jít?

Sherlock ho jen nechtěl ztratit. Nemyslel tím nic… Otočil se za mizejícími zády svého přítele a jeho mozek pracoval víc jak na dvě stě procent. Ale jako by mu tam někdo naprogramoval nějaký virus! Nedokázal se na nic soustředit! Virus jménem John Watson! 

Kdy se to vlastně stalo?

Včera… Když ho tam John zanechal s prvním tělem. Stál nad ním celé dlouhé minuty a snažil se vidět, to co mu John naznačoval. Nikdy nešlo o nenávist. Bylo v tom něco jiného. Složitějšího. Nebo naopak jeden prostý a nefalšovaný cit.

Trvalo mu přesně dvě stě třicet tři vteřin, než na to přišel. Nakonec to bylo to nejjednodušší. Jen obyčejná láska. Jak je možné, že na to nepřišel dřív? Že si nevšiml, jak se na něj John dívá?

Nebo to jen nechtěl vidět? Bylo jednodušší se čemukoliv podobnému vyhnout. Do jejich vztahu zasáhly city. A teď Sherlock nevěděl, co s  nimi!

Nikdy předtím nemiloval. A možná toho ani není schopen.

Ale co se s ním teď děje?

To jak se ho John dotýkal. Ten vnitřní boj. A ta nehorázná touha! Vše přišlo tak nenadále a nečekaně. Ještě včera bylo vše… normální!

Zatřepal hlavou a vydal se zpět k tělu. John stál kousek od něj a něco vysvětloval Lestradeovi.

Znovu se zahleděl na tělo na zemi. První oběti zlomil vaz. A tenhle… všiml si malého vpichu na krku. Jed? Mohlo to být cokoliv. A nezemřel hned. Několik minut to trvalo. Čekal vrah, až naposledy vydechne? Nebo ho tu nechal umírat samotného? Jak se dostat do hlavy zločince? Jak pochopit to, co dělá?

Miloval sériové vrahy. Ukazovali mu zvláštnost lidské povahy. Touhu ublížit. Utíkat před zákonem. Ale zároveň vědět, že  je jednoho dne někdo chytí. Je jen otázkou času kdy se tomuhle zlosynovi dostane zadostiučinění. Ale mohlo to trvat ještě hodně dlouho. To věděl Sherlock s jistotou. Vrah zatím neudělal žádnou chybu. To se brzy změní. Každý dělá chyby! Ze zákona k tomu prostě dojít musí.

Zvedl hlavu a podíval se na Johna. Ten se díval na něj. V té modré by se mohl utopit. Odkdy se na něj dívá… takhle! Cítí, jak jeho tělem vibruje něco… neznámého! Cítí se zmateně. Tohle nikdy předtím nezažil. S nikým… Nikdy. Nikdy!

Odvrátil pohled. Nedokázal se na něj tak dlouho dívat. Teď když je vše… jiné. Mezi nimi.

A nedokáže si představit, jak to bude do budoucnosti. Nechtěl by Johnovi ublížit. Tak… proč v téhle hře dál pokračovat? Zamračil se. Na chvíli zavřel oči. Ihned si vybavil jeho tvář. Dychtící. Oči ďábla v těle anděla. Modrá tak intenzivní. Miloval barvu jeho očí. Někdy mírná jak říčka. Jindy rozbouřené moře. Krása tichého oceánu. Otevřel oči. Znovu se na něj podíval. Jen koutkem oka.

A je to vůbec hra? Co k Johnovi vlastně cítí? Není to láska. A může si dovolit, aby to tak v budoucnu bylo? Milovat? On? Někoho tak křehkého jako je John? Zadíval se na zčernalou oblohu. Co bude dál?

„Nepřemýšlej o tom, Sherlocku. Víš, že přemýšlení bolí,“ uslyšel Johnův tichý hlas. Byl tak blízko a přitom si udržoval odstup.

„Jak víš…“

„O čem přemýšlíš? Znám tě už dlouho, Sherly. Vím, že se tvé myšlenky nezabývají případem. Jsi tu příliš dlouho. Všechny informace už máš. Víš, jak zemřel. Víš i kdy. Jen nevíš kdo. Zneklidňuje tě to. Ale přitom cítíš vzrušení. Protože víš, že další těla budou. A snažíš se přijít na způsob, jak tohle zastavit. Ale… dokážeš zastavit rozjetý vlak? Věřím ti a vždy jsem ti věřil. Tenhle případ je jiný. Tenhle…“ usmál se na něj. „…vrah, je někdo kdo tě obdivuje. Nebude lehké zjistit kdo to je. Proč to dělá. Třeba chce jen tvou pozornost. Nebo je v tom něco jiného. To nezjistíš do doby, než ho dostaneš. Než zjistíš pravdu.“

John se podíval na mrtvolu u svých nohou. Zamračil se. Pak se usmál. A Sherlock v tu chvíli věděl, proč si vybral zrovna jeho. Proč je to John, kterého dokáže milovat. Proč je to John, kterého pustil tak blízko. Nejen ke svému tělu. Ale k srdci. Duši. Jen on ho zná dokonale. A bere ho takového jaký je. Sociopat s chladným srdcem. Nemilosrdný. Bez špetky vroucnosti. A přes to všechno ho John miluje. Nebo… právě proto?

SHJW

Zpět na Baker Street dorazili až k šesté ráno. Sherlock nakonec trval na tom, že si tělo musí víc prostudovat. Tak dvě hodiny strávili na pitevně. Kde čekali na výsledek. Nejvíc ho zajímalo, čím byl zabit. A jak předpokládal. Jed.

A ne jen tak ledajaký. Kurare. Dal se získat jen velmi těžko. A zvlášť tady v Anglii. Ale náš vrah musí mít zřejmě dobré kontakty. Sehnat na černém trhu třeba jen malé množství stojí majlant. Takže je to někdo kdo nemá k velkým obnosům peněz daleko.

Ale kdo by v téhle době použil šípový jed? Něco tak… prostého! Člověk není lovné zvíře, aby se na něj používaly tyhle metody!

Sherlock frustrovaně odhodil své tělo na gauč. Díval se na strop. A hlava se nezapomínala toulat po všech možných místech.

John vyšel z kuchyně a v rukou nesl dva kouřící šálky kávy. Ponocování na něm zanechalo pár stop. Spát jít nemohl. Čekala ho další směna v nemocnici. A odmítnout jí nemůže. Už takhle chyběl minulý týden. A ten týden předtím… Od doby, co se Sherlock vrátil, se vše vrátilo do starých kolejí. Práce. Případy. Frustrace! A hlavně nedostatek spánku. Už si za tu dobu mohl zvyknout.

Ale za tohle vše byl neskonale vděčný. Osud mu vrátil to nejdůležitější. A to jeho smysl pro život. Sherlocka.

„Neměl bys tam dnes chodit…“ ozvalo se z pohovky. John položil hrníčky na stůl a dal ruce v bok. Mračil se na ležícího muže.

„Víš, že tam musím,“ řekl vážně.

„Nemusíš.“ Znělo to lhostejně. Ale John ho už dávno prokoukl.

„Sherlocku, o tom jsme už mluvili. Nehodlám se toho místa vzdát.“

„Ani pro mě ne?“

Citové vydírání? Od něj? John čekal cokoliv. Ale že by mu takhle vzal vítr z plachet... Tohle je na něm nové. A líbí se mu to!

Modrá vyzařovala údiv. Šedá něco mnohem silnějšího.

Sherlock vstal. Nepřestával sledovat emoce v Johnových očích. Přibližoval se pomalu a nebezpečně. Jako predátor za svou obětí.

Neutečeš mi.

Postavil se před něj. Položil ruce na jeho boky. Usmíval se. Lehce se naklonil a políbil ušní lalůček. Lehce po něm přejel jazykem. Rozvibroval tělo před sebou.

„Přece bys mě tu teď nenechal samotného…“ zavrněl mu do ucha. Znovu ho políbil. John zprudka vydechl.

„Tohle je vydírání!“ zavrčel naoko naštvaně John. Zaklonil hlavu a nechal Sherlocka, aby pokračoval v polibcích. A ten se nenechal vybízet dvakrát. On pozná příležitost! A nehodlá ji jen tak promarnit.

„Mám zavolat Lestradeovi o pouta?“ zašeptal tajemně. „Mohl bys mě zatknout…“

Tuhle větu vážně neměl říkat. John ho od sebe odstrčil, až dopadl do koženého křesla. Podíval se vzhůru. Modré oči jako by ztmavly. John se naklonil nad něj. Ruce na obou opěrkách.

„Provokuješ mě,“ zašeptal. Usmál se. Laškovně a přesto v tom bylo něco temného. Přitažlivého. Naklonil se ještě blíž. Políbil ho. Jednou rukou mu vjel do vlasů. Přitáhl si ho. Bral si jeho ústa, jako by mu patřila. A taky to tak bylo, ne?

Ani jeden z nich nevěděl, kdo zasténal první. Jen ten pouhý dotek rtů vzrušoval na nejvyšší možnou úroveň. John se pohnul. Posadil se Sherlockovi na klín. Jednu ruku měl pořád v jeho vlasech. Zatínal do nich prsty. Přitahoval si ho pořád blíž a blíž. Druhou měl položenou na hrudníku. Zatím s ní jen lehce pohyboval nahoru a dolů.

Na chvíli ruku zastavil. Odtrhnul se od těch hříšných rtů. Musel se Sherlockovi podívat do očí. Na tom pohledu záleželo nejvíc. Chceš to? Chceš mě? Opravdu?

Ruka se zastavila na vrchním knoflíčku fialové košile. Tuhle na něm miloval. Seděla k tomu stříbrnému pohledu. K jeho tělu. Co je větší dokonalost než Sherlock v téhle košili?! A co je ještě krásnější? Sherlock bez ní!

Nechtěl té košili nijak ublížit. Ale cítit holou kůži na svých dlaních byl momentálně naléhavější pocit. Roztrhl ji. Dlaně položil na nahý hrudník a celou tu dobu nespustil oči z jeho pohledu. Nebyl to jen údiv z nové situace. Zkoumal ho. O to víc ho přitahoval.

Možná si to sám Sherlock nemyslí. Ale jeho oči jsou víc než jen propustka k jeho duši. Vidíte v nich jeho podstatu. Jeho touhu. Výjimečnost. Lásku i nenávist k životu. A dokážou tyhle oči milovat i jeho? Nebo to je jen jeho další hra?

John si za to přece může sám. Chtěl, aby Sherlock pochopil. A on to udělal. Tak co je na tomhle všem špatně? Vůbec nic? Opravdu? Chtěl tomu věřit. Užívat si jeho přítomnost. Než ho to zničí a spálí jeho duši na popel. S tím počítal. Už ve chvíli kdy ho poprvé políbil.

Usmál se na něj. A bylo v tom mnohem víc než ve slovech, které chtěl říct. Pomalu se naklonil. Přejel rty po těch jeho. Vystrčil špičku jazyka a dotkl se. Lehoulince. Krátce. Jeho tělo vibrovalo touhou. Znovu a znovu přejížděl rukou po Sherlockově hrudníku. Zastavil se na bradavce a stiskl ji. Nepřestával oždibovat ty smyslné rty. V doteku je síla. V polibcích láska. A John miluje! Pro tuto chvíli a navždy. A všechno ostatní může táhnout do pekel. Pro ně je  tenhle okamžik zamrzlý v čase.

Sherlock tiše zavrčel. John si hrál s jeho bradavkou až moc dlouho. A on nemohl! Zvedl ruce a zaryl je do boků jeho milence. A pak se šikovně dostal pod ten ohavný svetr. John se zachvěl. Mírně se odtáhl a dovolil svému milenci mu ten přebytečný kus oblečení sundat.

Ani si neuvědomovali svůj zrychlený dech. Tiché a nevyslovené prosby. Když vás ovládne žár okamžiku, nevnímáte nic okolo sebe. Touha se usadí na vašich bedrech a nechce vás pustit.

Přitiskli se k sobě. Tělo na tělo. Rty na rty. Jazyky bojovaly o nadvládu. Zuby kousaly. Ruce zapletené ve vlasech. Touha! Všudypřítomná! Nekončící!

Jsem tu pro tebe, Johne.

Jsem tu navždy, Sherlocku.

„Neruším?“ ozvalo se najednou. Oba dva zamrzli na místě. Dívali se navzájem do očí. Šok. John zmateně zamrkal. Ale neopustil Sherlockovu tvář.

Opravdu za námi někdo stojí?

Ano.

A je to…

Ano.

Sakra!

Neřekl bych to lépe.

John se zhluboka nadechl. Pomalu se postavil. Neotočil se. Moc dobře věděl, kdo je za jeho zády Vzrušení bylo to tam. John sebral svůj svetr a oblékl si ho. Pomalu. Nespěchal.

Proč taky? Sherlock ho celou dobu pozoroval. Nasadil svou obvyklou masku, kterou měl jen před jedním člověkem. John poodstoupil a otočil se.

„Máš konkrétní důvod tu být tak brzy ráno, Mycrofte?“ zeptal se ležérně Sherlock. Nepostavil se a ani se nesnažil zakrýt svůj polonahý hrudník. Knoflíky se stejně válely po celé místnosti. 

Starší bratr se nejprve podíval na Johna a pak se zaměřil na Sherlocka. Zamračil se.

Sice jen na nepatrný okamžik, ale i tak si toho oba všimli. Tohle nebude dobrý…

Chtěl jsi peklo?

Tady ho máš!

„Slyšel jsem o těch vraždách. A dal jsem si dvě a dvě dohromady…“

„Nejsi detektiv. A ani se tě to netýká. Proč tu jsi?!“ zavrčel Sherlock. Ruce měl položené na opěrkách. V očích něco neidentifikovatelného. Ten zvláštní žár. Byla to snad… zloba?

John pořád stál bokem. Zamračeně si Mycrofta prohlížel. Tahle návštěva není o případu. Věděl, že se teprve před chvíli vrátili. Věděl o tělech a o znamení. A věděl o tom, co se mezi ním a Sherlockem děje. Proto tu je.

A pochopil to i Sherlock. Vlastně to věděl, už když Mycroft promluvil. Bylo to patrné z jeho hlasu. Z tónu toho jediného slova. Z absurdnosti těch dalších vět.

„Myslím, že se mě to týká, Sherly…“

„Ne. To tedy ne! Proč se najednou staráš? Co je ti sakra do toho?“

„Jsi můj bratr!“

„A to ti dává právo? Starej laskavě o sebe, Mycrofte!“ Nech. Nás. Být!

Nastalo ticho. Vyčkávající. Ani jeden už nehodlal promluvit. A John? Chtěl něco říct. Přece jenom to bylo taky o něm, ne? Ale než stihl otevřít pusu, starší Holmes opouštěl 221B.

„Jdu do práce,“ řekl John nakonec a během vteřiny byl taky pryč. Když se za ním zavřely dveře, ještě uslyšel rozbíjející se hrníček, který narazil do stěny. Neotočil se. Pochopil, co se tam teď stalo. A musí o tom přemýšlet. Je rozdíl mít vztah se Sherlockem. Ale mít za zády Mycrofta, který by věděl o všem. Vážně o všem. Musí s tím něco udělat. A moc dobře ví co.

Nehodlá se vzdát.

Cesta do pekel je dlážděna jen dobrými úmysly. Ničím jiným.

A pro lásku se musí bojovat. Klidně prodat duši ďáblovi. Udělat cokoliv. Jen. Se. Nevzdat!

SHJW

Déšť už nebubnoval. Už nesmýval špínu tohohle místa.

Nacházel se dál od města. Skoro nikdo tu nebyl. Skoro.

Byl tu on. Díval se do okna malého panelového domu. Závěsy byly zastřené. A on věděl, proč. Nenáviděl tuhle část své osobnosti. Ale jednou s tím začal… a musí to dokončit. Ať už ho to bude stát jeho duši nebo ne. Podepsal smlouvu s ďáblem. A momentálně mu to bylo jedno. Ví, proč to dělá…

Odlepil se od stěny, u které už půl hodiny stál. Jen sledoval. Kdo jde dovnitř a kdo ven. Musí mít plán! Jasný. Krok za krokem. Sekundu za sekundou. Bez toho by to nešlo. Nechce riskovat, že ho odhalí příliš brzy. Vše by pak přišlo vniveč.

Celý jeho pokus by neměl ten efekt, který původně zamýšlel.

A stejně… jestli vše půjde tak jak má. Sherlock nikdy nezjistí, kdo mu tohle překvapení vymyslel. Na to byl až příliš opatrný.

Jednu ruku měl v kapse. Držel v ní malý ale za to velmi ostrý nůž. Tentokrát to bude bolet. Jen škoda, že ne jeho. Na bolest býval zvyklý. Chybí mu.

Vydal se k hlavnímu vchodu. Vešel tiše a nepozorovaně. Byla tma. Nikdo ho sem nesledoval. A pokud si ho třeba jen někdo všiml, nedokázal by ho popsat. Na to tu žilo až moc alkoholiků a feťáků. Ti nepoznají ani vlastní matku. Natož jeho.

Vystoupil do třetího patra. Dveře byly zamčené. Vraha to neodradilo. Byla to spíš výzva. Jak moc dobře se tenhle trik naučil. A povedlo se mu to během pár vteřin. Musel se usmát.

Vešel dovnitř.

A zpečetil osud další oběti.

Nenávidí násilníky. Ty, co zabijí pro radost a nikdo je neodsoudí. Alkoholiky, kteří ubližují. Feťáky, kteří ničí lidskost.

Ale co nenáviděl ještě víc?

Tohoto muže.

Kdysi to byl bankéř. Na dost vysokém postu. Měl rodinu. A malou dceru. Holčičku, krásnou jako rozvíjející se poupátko. S pohledem slunce. S úsměvem Mony Lisy. S duší anděla. Nezkrotnou jako vítr.

Ublížil jí. Tím nejhorším možným způsobem. Zničit dětskou dušičku je ohavnost. Vzít si nevinnost své dcery… Nepochopitelné! Kruté! Bestiální!

Nelidské!

To proto zavrtává čepel nože do zad tohohle zmrda. Proto bodá dál. Krev stéká po jeho rukou. Zavírá oči a snaží se nedívat na tu spoušť.

Pokládá tělo na zem. Ničí důkazy. Dezinfikuje. Uklízí.

Nedívá se!

Nakonec se skloní. Vyhrne zakrvácené tričko. A vyryje další písmeno. Ruka se nezachvěje. Očima neprostoupí žádná emoce. Teď jsem nikdo. Tady jsem nic.

A pak odchází. V duši další temný zářez.

Dělám to pro tebe, víš?

SHJW

Dnešní den byl dlouhý. Někdy si říká že, až příliš. V posledních dnech se se Sherlockem moc neviděl. On trávil většinu času na Scotland Yardu. A John v nemocnici. Nebo v jejím širokém okolí. Už to byly tři dny, co se nic nedělo. Žádná vražda. A přitom věděl, že je to jen otázkou času…

John vystoupal po schodech do jejich bytu a zastavil se s rukou na klice. Zevnitř se ozývaly zvýšené hlasy. Sherlockuv nezaměnitelný sametový baryton, který by poznal všude, a ještě jeden...  Lestradeův? Zamrazilo ho v zádech. Věděl, že tohle může znamenat jen jediné. Koneckonců, už dlouho nenašli žádné tělo. Tolik k dnešním plánům na večer. John se zhluboka nadechl a vešel.

„Ach, Johne,“ usmál se Sherlock. „Čekáme na tebe.“

„Na mě? Proč?“ John se zamračil, ale nespouštěl oči z těch šedých tůní.

„Našlo se další tělo.“ Seděl tam tak klidně. Jeho pověstná stříška. Lehce opřený rty o prsty. Sledoval ho. Se zájmem. A jen John poznal, že je v tom i něco víc. Vzrušení, které tentokrát nemělo nic společného s případem.

 „Nemuseli jste čekat…“

„Ale ano, museli. Víš, že bez tebe to není ono…“ řekl tiše. John by přísahal, že v tom bylo něco svůdného. To, jak si Sherlock nepatrně olízl rty. Zachvěl se.

Mohl by ho teď popadnout a přirazit k nejbližší zdi. Vysát z něj duši. A ukázat mu, že s ním si nikdo hrát nebude. Ani on. Všechny tyhle myšlenky přetnulo jen zakašlání dalšího muže v místnosti.

John se otočil, aby zakryl narůstající vzrušení a mírnou červeň v obličeji. Bundu, kterou už měl v ruce, si znovu obléknul a bez ohlédnutí se vydal ke dveřím. Sherlock ho velmi spokojeně pozoroval. Líbilo se mu Johna provokovat. Dráždit k nepříčetnosti. Už jen kvůli tomu, že je to několik dní, co se naposledy dotýkali. Jakoby od Mycroftovy návštěvy viselo něco ve vzduchu. A ani jeden neví co.

SHJW

Tentokrát cesta trvala o něco déle než minule. Dokonce zjistili, že ten muž zemřel už před dvěma dny. V té čtvrti žijí jen pobudové. A než si někdo začal stěžovat na zápach, nebylo možné zjistit, že jeden z nájemníků je mrtvý.

„Každá vražda je jiná. A přesto naprosto stejná. Možná, že každou oběť zabije jinak ale je to stejná touha, co ho pohání. A je v tom i něco…“ Sherlock se podíval z okna jedoucího taxíku. Byl zamračený. Něco se mu na tom nezdálo. Něco bylo sakra špatně!

Teď mu nejde o to zjistit, kdo zabíjí ty zmetky. Ale proč. A to první jméno. Sherly Watsonová. Bylo to vodítko. K čemu? A teď? Dcera toho násilníka se jmenovala Molly Johnsonová. Nevybírá si oběti náhodně. Přemýšlí. Víc než je u takových lidí zdrávo. Všemu se vymykal jen Moriarty. Ten je mrtvý. Nemůže to být on. A navíc... Moriarty by to udělal jinak. On by hrál na city. Vyhrůžky. Mučení a bolest.

Tohle je jiné. Je to víc osobní. Jde tu jen o něj a o Johna. Musí jít i o Johna. Ty jména… to vše okolo.

Najednou ucítil jemné pohlazení po ruce. Otočil hlavu. Podíval se na Johna. Na jiskry v těch jeho modrých očích. Věděl, co mu tímto gestem předává. Cítil teplo, které se mu usadilo na duši. Je to zvláštní pocit. S nikým se takhle necítil. Ale John… Změnil mu pohled na svět. Tak zatraceně zásadním způsobem. Skoro ho to až děsilo. A podle všeho nejen jeho. Na mysl mu přišla vzpomínka na Mycrofta a jeho nenadálý příchod. Od té doby je John odtažitější. A přitom… vše je teprve na začátku. A najednou by to mělo skončit? Jen kvůli… bratrovi?

„Sherly…“ tiché zašeptání.

Usmál se na Johna. Je štěstí, že Lestrade jel svým policejním autem. Možná ještě nechce, aby tohle věděl. Možná… že má strach?

„Je to v pořádku?“ zeptal se najednou Sherlock. John neodpověděl. Jen se vzájemně dívali do očí. John zvedl ruku a přejel prsty po jeho lícních kostech. Fascinován každým záhybem. Každým výčnělkem. Miloval ho.

Naklonil se a lehce přejel rty po místech, kterých se před chvíli dotýkal. Až nakonec skončil na rtech. Líbali se pomalu. Skoro až líně. Po chvíli se John odtáhl.

„Ano. Vše je v naprostém pořádku.“ Prozatím.

Když dorazili na místo činu, vše už probíhalo normálně. Sherlock dedukoval. Prohlížel si mrtvého muže. Vysvětloval, co tu je a není špatně. Urazil, koho mohl. Donnovanová si vyslechla další kritiku ohledně svého výběru sexuálních partnerů. A taky to, že by si měla pořídit měkčí koberec před krb.

A John ho celou dobu pozoroval. Na tváři zvláštní výraz. Fascinován každým jeho pohybem. Každým slovem. I urážky mu připadaly… sexy! Jen sledovat jak je Sherlock šťastný, ho hřálo na duši.

Oči se mu zaleskly, když se zadíval na mrtvého muže a Sherlocka sklánějícího se nad ním.

Štěstí je pomíjivé.

Snad je  neopustí…

 

Alright, everything is alright.
Since you came along.
And before you.
I had nowhere to run to.
Nothing to hold on to.
I came so close to giving it up.
And I wonder if you know.
How it feels to let you go?*

 

*Hurts, Stay