Vteřina

20.10.2013 13:25

Já vím! Já vím! Už jsou to dva měsíce, co jsem přidala poslední povídku! A navíc HP povídku...

Ale za tu dobu se změnilo hodně věcí... i můj pohled na HP svět. Našla jsem další fandomy na které chci psát. A proto přináším tuhle povídku...

Můj první Destiel. Neřeknu Vám kdy se tohle přesně odehrává... a je to vlastně jedno ne? 

Castiel je anděl páně. A já se do něj strašně zamilovala. Je tak dokonalý jak se v každé další serii mění. a přesto je to pořád náš Castiel. 

Ale i padlý anděl sizaslouží kousek svého nebe, ne?

Příjemné čtení.

S láskou Sal.

beta- zatím žádná

 

 

Vteřina

 

Z ticha kroky jdou…

                                …nejdou náhodou…

 

Stál tam u okna a díval se do malého obývacího pokoje. V poslední době tohle dělal často. Jen chodil po světě a díval se. Na lidi a jejich zvyky. Na život, který hýřil různými barvami. Od nenávisti k lásce. Od beznaděje k naději. Od touhy k vášni. Vše bylo tak zvláštní a přitom dokonalé.

Ale nebylo to nebe.

Zvedl hlavu a zadíval se na temnou oblohu. Tam někde jsou jeho bratři. A oni ví, že je tu dole. Sám a opuštěný. Ale vybral si to sám, ne? A pro co? Pro koho?

Nemohl slyšet tenhle šum andělských křídel. Nemohl ho vidět. Ale přesto tu Castiel stál. Díval se na lovce a vzpomínal. Na to jak ho vytáhl z pekla. Na to nekonečné utrpení, které viděl v jeho očích, když si pro něj přišel. On takhle dopadnout neměl! Peklo se na jeho duši podepsalo…

A přesto tu teď sedí. Docela spokojeně. Dívá se z okna a snaží se přemýšlet o novém případu. Další mrtví? Upíři? Vlkodlaci? Anděl neví… tolik informací nepotřebuje.  Ale stačilo by jen otevřít tu bránu v jeho hlavě a dozvěděl by se i to co by neměl. Zoufale se snažil k těm dveřím nepřistoupit blíž. Komu by to pak prospělo? Už lovci ublížil příliš…

„Casi?“ ozvalo se najednou. Anděl se otočil a zadíval se do zelených očí lovce. Dean ho vidět nemohl. Ale přesto tušil, že se tu Castiel někde skrývá. Jsou propojeni. A navždy už budou. Co vše se může změnit jednou cestou do pekla a zpět? Co tím anděl vlastně získal?

Chtěl odejít. Nechtěl slyšet, co po něm Dean chce. Ale mohl by se schovat kdekoliv na zemi… v nebi a přesto by ho slyšel. Andělé vyslyší každou motlitbu. Každou prosbu. Andělé jsou tu pro lidi. A lidé pro anděly? Opravdu to tak je? Nebo je to jen Castielovo zbožné přání?

„Casi, jsou to týdny. Vím, že jsme se nerozešli zrovna dobře. Ale potřebujeme tě…“ chvíli bylo ticho. Dean se díval ke stropu. V očích zvláštní třpyt. „Já tě potřebuji, Castieli.“

Nastalo ticho. Ale takové to vyčkávající. A Dean vážně čekal, že se před ním anděl objeví. Ale nestalo se tak. Castiel znovu zmizel. A trvalo dalších několik týdnu, než se znovu objevil. Z nějakého nekonkrétního důvodu se nedokázal podívat lovci do očí.

Bylo to kvůli nebi? Ne. Neobviňuje ho z toho, že byl nucen odejít z domova. Bylo to jeho rozhodnutí. Castielovo. Ale v sázce teď bylo mnohem víc. Jeho vyhasínající milost. Každým dalším dnem cítil jak mizí. Jak se ztrácí v propadlišti času.

 

Jak stopy zakrývaj…

                                   …je nám záhadou…

Je skoro půlnoc. A on tu jen tak sedí. Na kraji jeho postele a sleduje, jak lovec spí. Vlastně… tohle dělá každou noc. Poslední dva týdny. Nemůže si pomoct. Něco mu říká, že tu musí být. Cítí se zmateně. Sám neví, co si o tomhle má myslet. Pro boha! Je to anděl páně! Neměl by cítit nic. A přesto… nedokáže odtrhnout svůj pohled od spícího člověka.

Natáhne ruku a dotkne se Deanovi tváře. Je tak klidná. Bez jakékoliv známky bolesti. Strasti. Zoufalství. Těch emocí, které v poslední době u lovce viděl. Střídaly se jako jarní počasí. Ale zoufalost v něm byla snad pořád. Jen teď v noci… byla pryč.

Mírně se otočí. Na Sama. Ten se ve spánku mírně usmívá. Zdá se mu o životě mimo lov. O tom, co stejně nikdy nebude. Sam byl vždy jiný. Ze začátku plachý. Možná nevýrazný. Bral ho jen jako bratra jeho osudu. Ale po tom, co se stalo. Pochopil, že i Sam je v jistých věcech jeho budoucím osudem. Stal se andělem bratrů Winchesterových. A nikdy toho litovat nebude. Rozhodnutí padlo. A ať se stane cokoliv. Vždy bude u nich. Chránit je.

A budou někdy oni chránit jeho?

Cítil, jak se Dean pomalu probouzí. Je čas odejít. V jedné vteřině tu je. A v té další? Je daleko za hranicí. Daleko od jeho spřízněné duše.

A opravdu by stačila jen malá chvíle. Mohl by se mu podívat do očí. A uviděl by svůj osud. Tak proč utíká?

Jen dál nechcem zapomenout…

                                                       …to jak je noc dlouhá…

                                                                                                  …když zbývá vteřina pouhá…

A takhle to šlo dál. Anděl byl s nimi na každém kroku. Přesto se nikdy neukázal. Nikdy jim nepomohl. Ani když jim šlo o život. Chtěl jen vědět, že to bez něj zvládnou. Tušil, že už brzy z něj bude jen obyčejný člověk. Že zestárne a nakonec umře. To je na tom všem to nejhorší. Nechce zůstat uvězněný na zemi. Na roky? Na desetiletí? Byl… Je Anděl! Potřebuje své nebe. Potřebuje své bratry. Ale oni ho tam nechtějí. Zradil. Zradil, ale ve jménu svého otce. Zachránil svět. Nebo snad ne?

Chtěl vstát a odejít. Tentokrát už navždy. Dnes se tu přišel rozloučit. Protože brzy bude konec jeho andělské moci.

Zastavila ho však ruka na jeho předloktí. A pohled zelených očí.

„Neodcházej, Casi…“ tiše šeptaná slova. Neodpověděl. Jen tam dál seděl a díval se do toho nekonečného vesmíru Deanových očí.

„Deane…“

„Ne, Casi.“ Stisk na předloktí zesílil. Jako by nechtěl, aby anděl zmizel. „Vím, že tu každou noc jsi. Nechápal jsem proč neodpovídáš na mé volání. Ale teď vím, že jsi tu vždy byl. Nedovolím abys znovu odešel, Castieli.“ Schválně použil jeho celé jméno. Chtěl, aby si to anděl uvědomil. Už ho znovu neopustí! A udělá pro to všechno! Ztratil přeci duši pro tohoto okřídlence. A jen tak se ho nevzdá!

„Deane, já…“

Nestihl doříct, to co chtěl. To co potřeboval… Protože lovcovy rty se ocitly na těch jeho. Dotek byl něžný. Jen jako pohlazení motýlích křídel. Ale přesto v tom jednom jediném polibku bylo řečeno snad vše. Miluji tě. Chci tě. Potřebuji tě. A copak na něčem dalším záleží? Jestli máte svou milost nebo jste jen obyčejný člověk?

Dean se na chvíli odtáhl. Díval se na anděla. Jak se jemně dotkl svých rtů. Jeho mírný ruměnec na tváři. A ty oči. Byly zmatené. Ale přesto ten pohled hřál. Celé nebe se odráželo v modrých očích. A pak, že nebe nemůže být i na zemi.

„Ty jsi mě… políbil… proč?“ zeptal se tiše. Pořád se prsty dotýkal rtů. Nemohl tomu uvěřit. Nechápal to. Co se to tu děje?

„Je to snad zřejmé, ne?“ usmál se lovec. Odtáhl Castielovi ruce od úst. Vlastním prstem přejel po těch červených rtech. Cítil jeho zrychlený dech.

„Pořád nechápu…“

Dean ho chytil za ten jeho křivě uvázanou kravatu. Přitáhl si ho blíž. Znovu políbil. Dožadoval se vstupu do Castielových úst. Anděl podlehl. Bylo v tom mnohem víc než jen láska. Ale i potřeba být blíž. Cítit. Být milován. Toužit. Dávat a brát.

Už nezáleží na tom, že není anděl. S milostí nebo bez… Je to stále on. Castiel. Anděl páně. Boží bytost.

„Miluji tě…“

Z tanečních parketů…

                                          …chceme řvát, že jsme tu…

To ráno bylo překvapující. A ne jen pro Deana a Castiela. Ale pro Sama, který spal hned na posteli vedle. Když otevřel oči nestačil se divit. Nebylo nic divného na tom, že uviděl svého bratra. Ale spíš to s kým v té posteli ležel. Castiel. Měl položenou hlavu na jeho hrudníku a tiše oddechoval.

Sam párkrát zamrkal. Aby se ujistil, že nesní. Ale podle všeho bylo konečně vše, tak jak má být. Už se nedokázal dívat na svého bratra, jak se pořád dokola snažil anděla kontaktovat. Jak se k němu každý den modlil.

Poslední měsíce tu chyběl známý šum andělských křídel.

Sam se zamračil. Pochopil, že anděl ztratil svou milost. Jinak by tak spokojeně nespal. Ale když se tak na ty dva díval. Slíbil si, že udělá vše pro to, aby Case jednou do nebe vrátil. Potřebuje své nebe tak samo jako Dean potřebuje Castiela.

Usmál se. A byl šťastný. Za oba. 

 

 

*Písnička Vteřina, Od Nebe... příhodné, že?