Cullet of beauty 4. kapitola

Vím, že je teprve sobota... Chtěla jsem vždy vydávat v pondělí a předtím se to nějak přesunulo na neděli a teď na sobotu. Ale zítra odjíždím na Festival Fantazie do Chotěboře. Sice si beru internet sebou, ale není jisté, že tam pojede. Proto tuhle kapitolku přináším už teď.

Mám ji zatím ze všech napsaných nejraději. Je taková... křehká a přitom zlomová. Snad se Vám bude líbit.

Všem moc děkuji za nádherné komentáře. 

yellow : děkuji za opravu a povzbuzování při psaní! 

S láskou Salazaret

4. kapitola – Děkuji, odcházím…

Moc dobře věděl, co ho čeká. Co má udělat. Nebo spíš, co musí udělat? Ale Poppy mu dala ještě pár dní volna. Z ošetřovny ho propustila po dvou dnech. Chtěl ji přemluvit na okamžitý odjezd, ale pak pochopil, že se rozloučit prostě musí. Nenápadně, ale nedokázal by odjet a vědět, že už třeba nikdy své přátele neuvidí.

Kufr měl pořád zabalený a jen si z něj vždy vzal to, co potřeboval. Nikdo se ho na nic neptal. Možná ho chápali, nebo jen věděli, že je toho na něj moc. Nesnažili se vyzvídat, co se mu ten první den stalo. Ale dobrou lež pro Hermionu a Rona si vymyslel. Byl jen nemocný. Nic víc, nic míň.

Automaticky položil ruku na bříško a lehce ho pohladil. Dítě. Jeho dítě. Malé a nevinné, které brzy přijde na svět. Přímo uprostřed války. Tohle se stát nemělo. Ale stalo se a už s tím nikdo nic neudělá. A Harry ani nechce. Tohle dítě je zázrak, který se nestává každý den. Bude toho malého drobečka milovat, jak nejlépe umí.

Otočil hlavou a podíval se ke stolu, kde seděli profesoři a hlavně on. Otec jeho dítěte. Tohle na tom bylo to nejtěžší. To uvědomění… Severus Snape. Vždy tak chladný a odměřený. Jednou jedinkrát se ukázal jako člověk… A jak to dopadlo?

Možná se Harry tehdy neměl nechat zatáhnout do toho pokoje. Mohl vzdorovat, ale nechtěl. Byl na dně a jen on, Severus Snape ho z toho na chvíli vytáhl ven. Z té apatie a šílené touhy následovat kmotra. Odejít a nevrátit se. Nyní zemřít nesmí a už nechce. Ten malý drobeček potřebuje tátu.

„Harry? Jdeme?“ ozvala se kamarádka a usmála se na něj. Jen jí úsměv oplatil a zvedl se. Následoval své přátele na dnešní výlet do Prasinek. Možná poslední a chtěl si ho užít. Vždyť tam vlastně všechno začalo.

„Stejně je dobře, že přijali zpět Remuse. Je to nejlepší profesor, jakého kdy Bradavice měly,“ ozval se Ron. Objal Hermionu kolem ramen a usmíval se přitom jak sluníčko.

„To jo no…“ odpověděl neurčitě Harry a v duchu si posteskl. Vlkodlak si v jeho srdci našel místo, ale teď… když Sirius zemřel, je vše jinak. Harry se ho snaží stranit a nelézt mu příliš na oči. Ví, že mu Remus Siriusovu smrt vyčítá. A Harry se mu nediví, opravdu za to může. To on se nechtěl učit nitroobranu. To on se nechal vyrazit ze Snapeova kabinetu a pak toho hořce litoval. Je to jeho vina.

Ale v posledních dnech na tohle sotva myslel. Snažil se ten pocit ztráty schovat do nejvzdálenějších koutů jeho mysli. Teď měl na práci důležitější věci. Dítě. Jeho dítě. To malé, které v něm rostlo.

„Co tak zajít k madam Malkinové? Prý tu otevřela nový obchod s oblečením! Rodiče mi nechali nějaké peníze, abych si koupila něco hezkého na sebe,“ začala Hermiona a mírně zrudla. Ron se zasmál a pak ji lehce políbil do vlasů. Harry se odvrátil. Jak dlouho jsou spolu? A jak dlouho jim bude trvat, než budou chtít být sami?

Mladík se otřásl a vložil zkřehlé ruce do kapes hábitu. Pohladil bříško a lehce se usmál, jen tak pro sebe. Ochráním tě, broučku.

„Tak Harry! Co ty na to?“

Zvedl zrak a zjistil, že krapet zaostává. Jeho kamarádi stáli kousek od něj a zvláštně si ho prohlíželi.

„Je všechno v pohodě?“

„Ale jo, proč by nemělo být?“

„Chováš se… zvláštně.“

Harry se zamračil. Opravdu se chová jinak? Možná mají pravdu a on se změnil. Určitě se změnil. Už kvůli tomu drobečkovi, kterého nosí pod srdcem. Ještě před týdnem z toho byl v šoku. Proklínal vše okolo sebe. Utápěl se v podivném žalu. Brečel po nocích. Ale teď je vše jinak. Obrnil se. Hlavně kvůli dítěti. Musí tohle vše zvládnout. Nechce o něj přijít. Vždyť je to jediné dobré v téhle válce. Jediné světlo v nekonečné tmě.

„Možná jo… Změnilo se toho hodně, Rone,“ usmál se na svého kamaráda, a následoval je do velkého obchodu hned na okraji vesničky.

„Já vím, kámo! Taky mi chybí, ale život jde dál,“ řekl Ron a poplácal Harryho po rameni. Bylo hodně nocí, kdy Ron tiše sledoval svého kamaráda, jak pláče pro svého kmotra. Ron byl Harrymu vždy oporou. Pravý bratr a přesto před ním musí Harry vše tajit. Jak moc rád by mu řekl úplně vše. Ale bojí se. Bojí se toho, že ho Ron a ostatní začnou nenávidět. Hlavně kvůli tomu, kdo je druhý otec jeho dítěte.

Harry jen kývnul na své přátele a pak se od nich oddělil. Díval se na různé hábity a oblečení a jen sem tam se něčeho dotkl. Nechtěl si tu nic kupovat. Ale taky odtud nechtěl odejít sám.

Vzdálil se na druhý konec obchodu a rozhlížel se kolem. Zrak mu okamžitě padl na regál po jeho pravé ruce. Chtěl se vydat k němu, ale nejprve se porozhlédl kolem, jestli ho někdo nesleduje. Ale nikde nikdo.

Přešel k nejbližší poličce a položil ruku na hedvábnou látku malých dětských dupaček. Usmál se a pak je lehce vzal do ruky. Byly dokonalé. Tak maličké, ale opravdu nádherné. Zaujatě si je prohlížel a nevšiml si postavy, která se k němu přiblížila.

„Copak hledáš, chlapče?“ ozvalo se za ním, až nadskočil. Okamžitě položil oblečení zpět a něco nesrozumitelného zamumlal.

Naštěstí ho prodavačka nepoznala. Aspoň, že si nechal přes prázdniny dorůst vlasy, které nyní překrývaly jeho jizvu.

„Nemusíš se stydět. Budete mít v rodině miminko?“

Harry cítil, jak mírně zrudnul a jen přikývl.

„Holčička nebo chlapeček?“ řekla sladce žena a pokynula mu k druhému regálu naproti.

„Ještě nevím…“ zašeptal chlapec a jednu ruku položil na své břicho. Mohla by to madam Pomfreyová zjistit? Co se má narodit? Jde to vůbec?

„To nevadí, drahoušku. Máme tady plno neutrálních barev. Stačí si jen vybrat,“ usmála se na něj vesele a ukázala mu na poličku před sebou. Harry jí poděkoval, ale nepohnul se z místa.

„Nechám tě tu, a jak budeš něco chtít, stačí zavolat, ihned budu u tebe. Ano, drahoušku?“ Harry znovu přikývl a pak se schoval za regál, kdyby se ho náhodou snažil někdo hledat. Hlavně tedy Ron a Hermiona.

Dotýkal se všech malých věciček a až teď mu došlo všechno, co se děje. Bude tátou. On bude mít dítě. V šestnácti, kdy normální kluci řeší jen malé muchlovačky na chodbách. Musí odejít! Merline, vždyť on tak moc nechce! Nechce opustit přátele. Bude sám. Na všechno. Při bozích… jak z toho ven? Je vůbec jiná cesta, než odejít? Ne! Není! A nikdy už nebude. Za chyby se platí, ale on tu noc za chybu nepovažuje. Bylo to jen spontální a úžasné milování. Pro Harryho to nebyl jen sex. Nemohl být… Tohle dítě je toho důkazem…

Vzal do ruky jedny světle zelené dupačky a prstem pohladil vymalovaného medvídka na jejich středu. Tyhle vypadaly opravdu krásně. Rozhodl se, že si je vezme.

Další zastávky v Prasinkách už byly obyčejné. Byl s přáteli a užíval si každou společnou vteřinu. Nevěděl, kdy přesně odejde. Může to být za týden, ale i zítra.

„Dojdu si na ošetřovnu pro další lektvary…“ zašeptal, když došli do vstupní síně.

„Je ti špatně?“ zeptala se pohotově Hermiona a ustaraně se na něj dívala.

„Ne… to ne, jen… mám to na ty noční můry…“ mírně se začervenal a sklopil zrak. Tak nerad jim lhal. Ale musel. Musí chránit své nenarozené dítě.

„Máme jít s tebou?“

„To je v pohodě, jen běžte napřed. Já pak dorazím… Opravdu to nic není, Mio!“ usmál se na ni Harry a pak kamarádku objal. Jen lehce. „Opravdu to bude v pořádku,“ zašeptal jí do ucha.

„Dobře…“ řekla mírně rozpačitě. Ron se jen zamračil a pak oba odešli. Harry se otočil a s lehkým úsměvem vstoupil na ošetřovnu.

„Harry!“ přivítala ho hned ošetřovatelka a hnala se k němu. „Jak se daří, chlapče?“

„Skvěle, děkuji,“ usmál se a pak se posadil na nejbližší postel. „Něco jsem koupil…“ řekl a pak vytáhl z kapsy malý balíček. Poppy se na něj docela pátravě podívala, ale pak si ho vzala do ruky a rozbalila. Když uviděla malé dětské oblečení, rozzářily se jí oči.

„Jsou nádherné!“ řekla a pak mu balíček vrátila zpět. Harry dupačky držel v ruce a prohlížel si je, jako by byly snad posvátné.

„Mám strach…“ zašeptal tichounce.

„Já vím…“ odpověděla Poppy a chlapce objala. Ten se okamžitě rozbrečel. Držel malé oblečeníčko a tiskl ho k hrudi.

„To nic, chlapče. Bude to dobré, uvidíš!“

„Jo… já… já vím… jen… je to těžké!“ zaúpěl a pak zabořil hlavu do ošetřovatelčiny bílé vesty. Jak mu jen pomoct? Co mu říct? On sám ví, že to těžké je a bude. A nebude to lehčí. Ne teď, když okolo zuří válka s Voldemortem v čele. Možná kdyby se to stalo za jiných okolností. Ale takhle?

„Poppy?“ ozvalo se za nimi zavrčení. Harry ten hlas okamžitě poznal a zalkl se. Rozklepal se jako malé dítě, ale přitom se snažil přestat brečet. Jenže efekt to mělo opačný. Čím víc chtěl nebrečet, tím víc slz teklo po jeho bledém obličeji.

„Severusi?“ zeptala se madam Pomfreyová a pak odstoupila od chvějícího se chlapce. Harry zůstal sedět zády k lektvaristovi. Dupačky, které držel, měl pořád přitisknuté k sobě tak, aby nebyl vidět ani kousek. Nesmí se to dozvědět! Ne takhle! Prosím, ať jde pryč! Honilo se mu hlavou. Pořád vzlykal a ne a ne se uklidnit!

„Co se stalo naší hvězdě?“ zeptal se a nezapomněl nešetřit sarkasmem. Poppy ho sežehla jedním ze svých speciálních pohledů. Dál Severus nepokračoval. Jen stál a čekal na ošetřovatelku, než se vypořádá s Potterem.

„Chceš tu zůstat na noc?“ zeptala se ho tiše, ale přesto ji i Snape slyšel a dost hlasitě si odfrkl. Harry se zatřásl a pak zatřepal hlavou.

„Musím… zpět… čekají na mě…“ šeptl skoro neslyšně. Poppy mu podala kapesník a dvě lahvičky, které stály na stolku.

„Víš, co s nimi?“

„Jo… děkuji,“ řekl, ještě než opustil ošetřovnu. Na Snapea se po cestě ani nepodíval.

Ani přesně nevěděl, jak přečkal další týden. Ale den, co den si chodil pro čerstvé lektvary proti nevolnosti a ta začala pomalu, ale jistě mizet. Bylo mu… lépe? Taky se to tak dá říct.

Zrovna seděl na hodině lektvarů. Vedle něj Hermiona a Ron za ním. I když mu ranní nevolnosti přestaly, smrad, který se linul z kotlíků, mu nedělal vůbec dobře. Co chvíli si musel dát dlaň před ústa a tím zarazit ten divný pocit. Chtělo se mu zvracet a přitom nechtělo. Nejhorší pak byla Hermiona. Pořád se na něj dívala a šeptavě se ho ptala, co s ním je.

V poslední fázi jejich lektvaru to nevydržel a vyskočil na nohy. Musel pryč nebo to dopadne katastrofálně.

„Pottere! Kam si myslíte, že jdete!“ zavrčel na něj lektvarista.

„Já… musím…“

„Ne! Nikam nepůjdete! Hezky se posadíte a doděláte svůj lektvar!“

Harry se nadechl a znovu se mu udělalo špatně. Dal si dlaň před pusu a snažil se nezvracet. Tady opravdu nemůže být! Ať to pochopí! Jednou jedinkrát by mohl udělat výjimku! Musí odejít! Teď!

Prostě se otočil a vydal se ke dveřím. Když měl ruku položenou na klice, uslyšel za sebou jednu jedinou větu.

„Pokud odejdete, nevracejte se!“

Harry zůstal chvíli stát a jen se díval na dřevěné dveře před sebou. Do očí se mu nahrnuly slzy. Tohle je otec jeho dítěte? Ani si to nepamatuje! Nenávidí ho! Slzy si našly cestu ven.

„Dobře… Sbohem…“ Severusi…

Odešel. Opustil sklepení. Ten den zmizel z kouzelnického světa. Hledali ho. Dlouho. A nikdy se nevzdali naděje, že se jednoho dne objeví. Že se Harry Potter vrátí. Čekali marně…