Future visione 11. kapitola

09.05.2011 20:24

Zlatíčka, ani nevíte jakou radost mi udělaly komentíky u minulé kapitoly. Tak jsem zvědavá jak vezmete tuhle. Mám ji ráda a vlastně je tak nějak zlomová, stejně jako ta další. Takže směle do čtení!

Mao moc moc děkuji za hezká slova a opravu! yellow za výběr úžasné písničky a městečka Luss!

S láskou Vaše Salazaret

 

 

11. kapitola – Zoufalá řešení

 

Roztřesenou rukou si znovu navlékl kalhoty, plášť na zemi nechal opomenut. Bylo mu to jedno. Chvěl se a tiché vzlyky se draly na povrch.

Když vyšel ze třídy, bylo na chodbě prázdno. Ulehčilo mu to situaci. Aspoň nemusí nikomu nic vysvětlovat. Ale pravda se na něj snesla se zničující silou. Zasáhla jeho srdce a usídlila se v jeho duši. Zradil důvěru člověka, kterého miluje. Co může být ještě horšího?

Otřel si oči hřbetem ruky a vydal se do společenské místnosti. Neměl na nic a nikoho náladu. Komu bude chybět?

Když vešel do společné ložnice, tiše si povzdechl. Všichni už jsou na vyučování. Nikdo se po něm nesháněl. Opravdu nikomu nechybí? Už udělal tolik chyb… Ale taky přece zachránil život! To se nepočítá?

Vlezl do koupelny a shodil ze sebe veškeré oblečení. Měl krásné tělo. Opravdu měl, tak proč si ho tak hyzdí? Do očí se mu nahrnuly další slzy. Tohle opravdu nezvládl.

Mírně se pootočil a zadíval se na svůj odraz do zrcadla. Jizvy na nohou opravdu vypadaly hrozně a teď, když se na ně Harry dívá, doslova hrůzostrašně.

Lehce přejel prstem po té nejčerstvější a to jen stačilo k tomu, aby se malá rána mírně pootevřela. Krůpějka krve utkvěla na jeho prstu.

Ta rudá tekutina, na kterou se tak moc rád díval. Teď ji nenáviděl. Z celého srdce jí opovrhoval. Je to jen krev. Má být uvnitř těla. Neviděná, neslyšená. Tak proč po ní tak toužil? Kvůli mlze? Ale mlha tu nebude napořád. Ani být nemůže…

Rozbrečel se. Jako malý kluk. Ale jinak to ani nešlo. Uvědomění bylo hrozné. V uších mu nepříjemně hučelo. Nenáviděl se. Za svou slabost. Už tolikrát si sliboval, že to zvládne. Že už to znovu neudělá, ale v zápětí mu po nohách stékaly pramínky krve. Jeho vlastní rudé krve.

V tichosti se osprchoval a vrátil se do ložnice jen s osuškou okolo pasu. Zrovna se chtěl obléct do pyžama a nenápadně se ztratit v posteli, ale dveře do ložnice se otevřely a v nich se objevila jeho kamarádka. 

„Harry?“ šeptla. On se na ni zděšeně díval. V zelených očích opravdová hrůza. Takhle ho nesmí vidět. Nesmí zjistit tu hnusnou pravdu. Už ztratil hodně a kdyby ještě i Hermionu? Byl by to konec.

Rychle popadl jeden z plášťů, které měl v kufru a hodil ho přes sebe. Zabalil se do něj.

„Promiň,“ omlouvala se hned kamarádka a pekelně zrudla. „Nechtěla jsem…“

„To nic, Mio. Jen… není mi dobře, chtěl jsem si jít lehnout,“ usmál se na ni.

„Neměl bys raději zajít na ošetřovnu?“ zeptala se starostlivě a přistoupila o něco blíž. On o krok ustoupil.

„Ne, to neměl!“ odsekl naštvaně, ale pak se podíval do tváře svojí kamarádky a ihned se omluvil.

„Děje se něco, že ano? Co se stalo? Něco mezi tebou a… Snapem?“ usmála se na něj. Konejšivě.

Posadil se na postel a pokynul ji, ať se posadí vedle něj. Znovu se na něj usmála a usadila se. On na chvíli odvrátil zrak, ale pak se na Hermionu znovu podíval. Osamělá slza mu stekla po tváři.

„Pokazil jsem to, Mio,“ vzlyknul. Hermiona se k němu přisunula blíž a objala jeho třesoucí se tělo.

„Klid, bude to v pořádku…“ šeptala mu do ucha, ale on se ne a ne uklidnit. Celá realita na něj dopadla a ohromná bolest se usídlila v jeho nitru.

„Nebude… Právě že nebude…“ znovu zavzlykal a přitáhl si kamarádku ještě do pevnějšího objetí.

„Co se stalo?“ zeptala se opatrně.

„Já… já…“ Co teď říct? Pravdu? Bál se. Tak strašně se bál, že opravdu zůstane sám. Nenáviděl samotu. Užil si ji dost jako dítě.

Hermiona ho lehce pohladila po vlasech a snažila se je lehce uspořádat. Moc se jí to nedařilo.

„Nemusíš mi to říkat hned, hm? Ale neměl bys zůstávat sám…“ usmála se na něj. On jí úsměv opětoval.

„Mio… děkuji, že jsi tu se mnou… ale já… opravdu chci být sám. Potřebuji si… urovnat nějaké věci v hlavě… prosím…“ mírně se od ní odtáhl a podíval se jí do oříškových očí.

„A budeš v pořádku?“ zeptala se naléhavě.

„Budu, neboj, jen… potřebuji přemýšlet…“

Znovu do objala. „Dobře tedy… uvidíme se pak, ano?“ Přikývl a pak odešla. Jakmile se zabouchly dveře, znovu se rozbrečel. On si takové dobré přátele nezaslouží!

Převlékl se. Lehl si do postele, zahrnul kolem ní závěsy a jakmile položil hlavu na polštář, rozbrečel se znovu. Nedokázal pochopit sám sebe. Nedokázal pochopit, co se to vlastně děje. Asi po deseti minutách vyčerpaně usnul bez toho, aby si pročistil hlavu. Tak jak to dělal pokaždé…

 

***

Všude je tak krásný klid. Ticho, které je přerušované jen mírným větrem, jenž rozechvívá stromy okolo. Na to že je podzim, je dnes velmi krásné počasí. Nebe je skoro bez mráčků, teplý vzduch, který se s každým nádechem zaryje do každého člověka, který je tou dobou venku. A není jich moc. Obyvatelé už většinou spí nebo se jen tak dívají na televizi. Klidně odpočívají ve svých domovech. Nikdo netuší nebezpečí, které se k nim pomalu ale jistě blíží. Ale kdo by tušil, že se něco stane malému městečku jako je Luss.

Dva tucty mužů a žen stojí na jejím okraji. V černých kápích a s hůlkou připravenou k boji. Proč se rozhodli navštívit zrovna tohle město? Nikdo neví… Možná jen z nudy. Možná za nějakým speciálním úkolem. Kdo ví? Kdo poví?

Rudé oči Temného pána se vzrušeně zaleskly. Cítil tu energii. Tu prapodivnou moc, která sálala z míst, kde stojí domy. Kde žijí obyčejní mudlové. Zloději kouzelnické moci. Zrůdy! Oči se přimhouřily. Smrtijedi zaútočili. Jeden po druhém pročesávali město. Zabíjeli. Mučili. Znásilňovali. A proč? Kvůli tomu, že tihle lidé jsou jen obyčejní. Podle Voldemorta bezcenní, jen odpad kouzelnické populace. Slíbil si, že tuhle zemi vyčistí. Musí to tak být. Musí odstranit přebytečné a nahradit je svými lidmi. Pomalu a polehoučku se zmocnit nejen celé Británie, ale i celého světa. Každý  podlehne! Musí to tak být. Jen k tomu byl všemi obávaný lord Voldemort předurčený.

V tichosti se procházel ulicí. Díval se na své věrné. Jak plní jeho příkazy. Zabít. Všechny. Ať už pomalu nebo rychle. V mučivých bolestech nebo v extázi. Je mu to jedno. Jen si užívá ten křik.

Ale z úvah o smrti a nenávisti ho přerušil zvuk přemístění. Otočil svou hadí hlavu a podíval se na svého smrtijeda. Jediný, který dnes nedorazil a dorazit měl. Rudé oči se zúžily.

„Ale, ale Severusi… už jsem si myslel, že dnes nedorazíš. Bylo dost nemilé zjistit, že chybíš. Měl by jsi stát po mém boku. U každé takové akce, víš to, že?“ slova pronášel tiše, ale přesto z nich pramenilo cosi… temného a odporného. Zvrácenost a potěšení. Zloba a nenávist. Ten syčivý tón. Severus se otřásl, ale jen vnitřně. Nikdy nesmí před tímhle monstrem ukázat svou slabost. Protože on není slabý. Stojí tu, dívá se na tu příšeru, a přesto mu nikdy už věrný nebude. Možná byl… kdysi. Ale to je dávná minulost, ukrytá v zadní části jeho hlavy. Skrytá a opuštěná.

„Omlouvám se, můj pane. Ale opravdu jsem nemohl přijít… Brumbál svolal naléhavou schůzi Fénixova řádu…“

„Něco důležitého s tím malým patolízalem?“ přerušil ho Temný pán a mírně se ušklíbl. V jeho obličeji to vypadalo až hrůzostrašně. Ale Severuse tímhle pohledem nezastrašil. Už dávno se ho lektvarista nebojí.

„To jsem zatím nezjistil, můj pane. Ale měl bych se tam vrátit. Podezírají mě z úniku informací…“

„To je nemilé slyšet, Severusi,“ protáhl Voldemort. V ruce hůlku, se kterou si celou dobu hrál. Čekal, až mu Severus řekne to nejdůležitější a pak ho potrestá. Tak jako vždy, když se něco pokazí nebo nejde podle plánu.

„Můj pane, omlouvám se…“

„Já vím…“ usmál se ve svém hadovitém obličeji. Zamířil hůlkou na muže před sebou a neverbálním kouzlem ho poslal k zemi. Severus nekřičel. Už ne. Je to mnoho let, co se zařekl, že z něj už žádný podobný zvuk nevyjde. Někdo a něco ho zlomilo.

Po chvíli ho mučení vlastního stoupence začalo nudit. Ukončil zaklínadlo a jako by nic prošel kolem lektvaristy.

„Slyšel jsem, že mladý Draco je nejistý…“ zašeptal ten nebezpečný hlas.

„Můj pane?“ otázal se Severus, který už zase stál na nohou. Mírně se chvěl, ale nic na sobě nedal znát. Přetvářka vždy ovládala jeho život. Nikdy nebude moct být sám sebou.

„Vím, že víš o Dracovi, Severusi. Nedělej ze mě blbce!“ zavrčel Voldemort s výhružkou v hlase.

„Draco to zvládne, postarám se o to. Slíbil jsem to jeho matce…“

„To taky vím. Nepochybuji o tobě, Severusi. To přece víš, že? Ale budu si na tebe dávat pozor. Až moc se paktuješ s tím starým bláznem!“ výsměšný tón v jeho hlase byl víc než patrný. Severus přitakal.

„Měl by ses vrátit, ať nejsou ještě větší problémy,“ řekl po chvíli Voldemort a Severus se přemístil.

Voldemort se spokojeně usmál. Je čas se do toho rachotu okolo vložit. Natáhl ruku s hůlkou. Nepotřeboval mluvit. Síla jeho kouzel byla i tak víc než znát.

 

***

Chvěl se. Celé tělo měl jako v ohni. Věděl, že na to zapomene. Srdce mu bilo jako splašené. Všechny svaly na těle ho bolely.

Prudce se posadil a pak rychle vystartoval pryč. Věděl, co musí udělat. Vpadl do koupelny a zadíval se na svůj bílý obličej do zrcadla. Hůlku pevně v ruce. Vždy ji měl v pohotovosti. Vždy, když se cítil pod psa.

Přiložil ji k ruce. Stačilo malé zaklínadlo. Mohlo by přijít uvolnění. Zavřel oči a pak je znovu prudce otevřel. Ne! Tohle je přesně to, co nesmí udělat. Potřebuje… potřebuje pomoc. Ale může o ni požádat? Merline! Kdo mu teď pomůže? Vždyť zklamal. Už s pomocí nemůže počítat. Nebo může?

Znovu se zahleděl na svůj odraz v zrcadle. Tak bledý. Tak vystrašený. Rozechvěl se. Pevněji sevřel hůlku a pak ji oddálil od své ruky. Odhodlaný bojovat.

Otevřel dveře do ložnice. Všichni pořád spali. Nikoho neprobudil. Proplížil se ložnicí a pak zmizel na schodišti. Schody bral po třech. Bosé nohy narážely na studené kameny. Nevnímal zimu. Jen svou bolest. Jen pochopení toho, jaký je sebesředný pokrytec. Nic víc není. Proč na to nemyslel dřív. Proč s tím něco neudělal. Co když už bude pozdě?

Běžel. Plíce ho pálily. Nohy bolely. Ale nic z toho nevnímal. Musel požádat. Teď a ne jindy. Právě teď.

Jedna zatáčka. Pak ještě jedna. Stanul před dveřmi Mistra lektvarů. Velké a mohutné dveře. Zabušil na ně. Chvíli postával. Ale nic. Nikdo neotvíral. Kde je?

Znovu zabušil. Začal mírně panikařit a to nemluvil o zimě, která rozklepala celé jeho tělo. Do očí se mu nahrnuly slzy.

„No tak!“ zaúpěl a znovu zabušil. Nic. Ticho. Panika a hrůza se vkradla do jeho mladé duše. Co se děje? Proč tu není! On tady vždy je! Proč ne teď! Sesunul se na zem a v tichým vzlycích pořád mlátil pěstí do dveří.

„Prosím…“ šeptal. „Severusi… prosím…“

Somebody say when the fight is over,
my heart is all burned
and nothing can ease the pain.
I'm falling into something I'm scared,
it's all about her and I can't believe myself,
I behave like little girls – it's unfair!
When will this fairytale get easy,
and when will this doubt disappear from my head?
Please somebody help me,
somebody help me. *

 

* Somebody help me, Sunrise Avenue