In nomine Amoris 1. kapitola

01.02.2011 17:54

 

1. kapitola – Dva není dva

 

„Myslím, že tohle by jste měl vysvětlit!“ vytrhl mě ze zírání přísný ředitelův hlas.

„Já... já...“

„Výmluvný jako vždy!“ ozval se Snape. Tak jako vždy hlas plný sarkasmu. Ale já vím, co jsi zač! Na mě ty tvé kecy neplatí.

Zuřivě jsem se na něj zamračil a dal mu tím najevo, že se ho nebojím. Ani trošku!

„Tak? Co-tu-děláte?“ ozval se znovu Brumbál.

Zkousl jsem si ret. Asi jsem se přepočítal a jestli se nepletu asi hodně, přepočítal. Sakra!

„Pane řediteli... Hm... Jaký, že to je rok?“ vykoktal jsem ze sebe a nadal si do blbců. To nedokážu říct normální větu?

Ředitel se zamračil pak mě chytil za límec a táhl pryč. Neprotestoval jsem. Raději! Cesta probíhala mlčky, ale přesto jsem viděl vyděšené pohledy všude okolo. Ale jeden mě naprosto odzbrojil. A to byl můj vlastní. Mé vlastní já, jen o pár let mladší!

„Pottere! Vy jdete taky!“ slyšel jsem Snapea za sebou a mé druhé já se pomalu zvedlo od stolu a následovalo nás.

Celá cesta až do ředitelny proběhla jaksi v mlze. Možná na mě někdo mluvil, možná ne. Ale urputně jsem přemýšlel. Co jsem udělal špatně? Měl jsem se objevit ve společenské místnosti, ale jen dva měsíce dozadu. Měl být červenec a tudíž tam neměl nikdo být! Ale ne! To já se vždy objevím úplně někde jinde! A zrovna když je tam celá škola! Naprosto perfektní!

„Pane Pottere?“

„Ano?“ řekli jsme unisimo. Otočil jsem hlavu a střetl se pohledem sám ze sebou.

„Ten starší!“ řekl docela pochmurně ředitel a posadil se za stůl.

„Ano?“ zopakoval jsem a trochu jsem znervózněl. Tenhle jeho pohled se mi opravdu, ale opravdu nelíbil.

„Můžete mi, prosím, vysvětlit, co se vlastně stalo? Jak jste se sem dostal! Tohle je snad další noční můra? Kdo vás poslal? Voldemort?“ mluvil rychle a brzy jsem se v otázkách začal ztrácet. Ale myslet si, že Voldemort! Proboha! Zavrčel jsem.

„Neposlal mě Voldemort! Asi jsem udělal jen chybu!“ Slyšel jsem odfrknutí a od koho jiného než našeho ctěného profesora lektvarů! Šlehl jsem po něm nakvašeným pohledem.

„Měl... měl jsem se vrátit jen o dva měsíce.“

„Co vás k tomu vedlo?“

„Do toho vám nic není!“ vyštěkl jsem a na důkaz vzdoru jsem založil ruce na prsou a díval se do jeho pomněnkových očí s odhodláním. S odhodláním se bránit!

„Takhle s ním nemluv!“ ozval jsem se já. Tedy ten druhý já.

„Ty se do toho taky nepleť!“ řekl jsem a propálil ho jedním ze svých vražedných pohledů. Ale on se nezalekl a celý zrudl vzteky. To jsem byl opravdu takový?

„Ty mi nemáš, co rozkazovat!“

„Říkám, nepleť se do toto!“ zavrčel jsem a vytáhl jsem hůlku. On udělal to samé. Tohle je bezvýchodná situace! Sakra! Sakra! A ještě jednou sakra!

Vyslal proti mně kouzlo, ale mé dokonalé Protego ho pohltilo. Další kouzlo a po něm další. Zuřivě se snažil. Marně. Každý jeho pokus byl pohlcen.

„Tak dost!!!“ Oba jsme se zarazili.

„To on si začal,“ řekl jsem prostě. Ale hůlku jsem pořád držel v pohotovostní poloze.

„Je mi jedno, kdo si začal! Jen chci vědět, co tu chcete a jaký šlechetný důvod jste měl k použití Obraceče času!“

Šlechetný důvod? Šlechetný důvod!!! Něco se mi hnulo v hrudi. Cítil jsem, jak pomalu ztrácím kontrolu, ale nakonec jsem vše uložil bezpečně do zadní částí své mysli. Nesmím se nechat vyprovokovat. Když už jsem tady, proč toho nezměnit víc? Ale to nemůžu, nesmím... Přišel jsem jen a jen kvůli záchraně někoho, kdo je pro mě vším.

„Brumbále...“ začal jsem mírnějším tónem, „pochopte, že toho nesmím moc prozradit. Nepřišel jsem nic změnit, tedy aspoň ne tu podstatnou část.“ Podíval jsem se znovu do jeho modrých očí. Viděl jsem v nich pochyby. To zajisté, proč by mi měl věřit? Opravdu si myslí, že jsem Voldemortův poskok? Copak je tak moc nedůvěřivý? Copak mě nepoznal? To jsem já, jen já, Harry...

Sklopil jsem zrak a snažil jsem se v tom nepatrném gestu ukázat, že říkám pravdu. Že tu mám jisté poslání... Poslání ochránit...

„Nezměnit podstatnou část? Proboha Pottere! Už to, že jste tady změnilo víc, než dost!“ zavrčel Snape. Zvedl jsem hlavu a zadíval se do jeho černých očí.

„Ano, možná to byla chyba... Ale každý dělá chyby, menší nebo větší. Co na tom záleží. Efekt to má, musím udělat, to proč jsem tu! Jinak by tahle chyba neměla cenu. A když mluvíme o chybách ani vy nejste pan dokonalý, Severusi!“ Schválně jsem použil jeho jméno, aby pochopil, že to já jsem tu ten, co toho ví víc. Že znám velmi mnoho z jeho života. O jeho mladických ideálech a chybách, které způsobili mnoho problému. Ale taky vím, že vykoupení z těchto hříchů se neobešlo bez krve. Krve na jeho rukou.

„To stačí, nechceme se tu všichni pohádat a nakonec nic nevyřešit!“ ozval se Brumbál a utnul mé myšlenky.

„Já se nehádám,“ začal hned Snape, ale rázně zvednutá ruka ho zastavila.

Zamračil jsem se. Ach ano, Severusi! Ty vždy poslechneš, ať chceš nebo ne! Má tě v hrsti, tak jako každého, kdo se Brumbálovi postavil do cesty.

„Tak pane Pottere, můžete nám aspoň naznačit, co je vaším úkolem?“ zeptal se ředitel a probodl mě pohledem. Takovým tím 'Bez námitek!'

Ale já měl námitky. Na mnoho věcí. Ale copak jim můžu říct, kvůli čemu jsem tu? Uvědomují si, v jakém pak budou riziku? Už tak, že celá škola ví, že jsem tady. Druhý Potter! Co až se to dozví Voldemort, který v téhle době zbrojí a chystá se na válku, která bude! Nejsem v nebezpečí jen já, ale i mé druhé já! Co když se teď dozví pravdu a rozhodne se neudělat nic z toho, co jsem udělal já? Já se prostě vypařím a nedokážu s tím udělat nic. Protože když se on rozhodne nevrátit se do minulosti, je pravdou, že zmizím. Ale jaká pak bude budoucnost? Bez lásky...

Jen díky mé lásce jsme zvládli toho hadího bastarda zničit! Doslova a do písmene zlikvidovat. Ale společně. Jen spolu to zvládneme!

Ani nevím, jak jsem se dostal k oknu a s tichým povzdechem jsem se zadíval na černočerné jezero.

„Nemůžu to říct...“ řekl jsem slabě a do mého srdce se znovu vlila ta podivná vlna neklidu a bolesti... Ano, odporná bolest, která mě zaplavovala ode dne, kdy jeho rty naposledy vydechly. Kdy jsem ho naposledy políbil. Cítil jsem, jak mi po tváři stekla zbloudilá slza.

Naštvaně jsem ji setřel.

„Ale přseto, tady zůstat nemůžete. Ne pokud neprokážete jen dobré úmysly. Co když změníte něco, co je v budoucnosti důležité? Třeba ten, kdo zemřel měl zemřít,“ řekl Brumbál podivně temným hlasem.

Cože?! Jak měl zemřít! To přece nemůže myslet vážně!!!

„Budu dělat, že jsem to neslyšel!“ zavrčel jsem a podíval se na ředitele. V tváři naštvaný výraz. A pořádně naštvaný!

„On-neměl-zemřít!!!“ procedil jsem skrz zuby.

„Kdo zemřel?“ vyhrklo hned mé druhé já. Stočil jsem k němu pohled. Jeho zvídavé oči mě pohltily. V tuhle chvíli je tak nevinný. Pamatuji si na tenhle školní rok. Měl jsem deprese. Hermiona i Ron mi v nich nijak moc neulehčovali, hlavně tím, že se dali dohromady. Ale pořád tu byly pro mě. Ale i tak jsem byl pořád sám. Ale nejen já...

„Co je komu po jméně?“ řekl jsem a pořád se díval do svých vlastních očí.

„Jen jsem se ptal!“ řekl mírně zděšeně.

Usmál jsem se a znovu pohlédl na ředitele.

„Opravdu nic nevyvedu, jen... Chci ho zachránit. Možná pomůže, když řeknu In Nomine Amoris...“ Reakce na tohle slovo byla okamžitá. Brumbál prudce vstal a nevěřícně na mě shlížel.

„Opravdu INA? To se mi nechce věřit! Který blázen ti tohle dovolil?“ Nadzvedl jsem jedno obočí a velmi mile se na něj usmál.

„Myslím, že se zrovna na něj dívám,“ řekl jsem a na tváři se mi vykouzlil nepatrný úsměv.

„Já? Jak jsi mě k tomuhle bláznovství donutil?“ zeptal se hned a všiml jsem si nepatné nové vrásky na jeho obličeji.

„Já? To nebyl můj nápad... Byl...“ Znovu jsem odvrátil tvář a snažil se nebrečet. Nemůžu, ne tady a teď!

„Moc lidí o tom nevědělo, jen vy a tady Severus. On byl náš svědek,“ řekl jsem a znovu se podíval do obličeje lektvaristy.

„Co je to In Nomine Amoris?“ zeptal se druhý Harry. Chvíli bylo napjaté ticho.

„Myslím... Myslím, že teď odvedu pana Pottera do jeho společenské místnosti, a pak se vrátím... Hm, prodiskutovat jak dál,“ řekl z ničeho nic Snape, popadl mé druhé já a odváděl ho pryč. Samozřejmě jeho odchod neobešel bez protestů, strhnutých bodů a vyhrůžkou trestu.

Kdybych nebyl v tomhle postavení začal bych se i smát. Ale připadalo mi to neslušné. A možná bych tím sám sebe ještě víc naštval. Jaká to ironie osudu...

„Nechcete se posadit? Co čaj? Nebo citronový drobs?“ usmál se na mě mile Brumbál a ukázal na pohodlné křeslo.

„Nemám zrovna na nic chuť. Myslím, že mě přešla ve chvíli, kdy jsem se objevil uprostřed hlavního sálu,“ zasmál jsem se ironicky. Ale do křesla jsem se posadil.

„Proč zrovna INA?“ zeptal se mě Brumbál po dlouhém mlčení. Severus ještě nedorazil a to bylo možná dobře.

„Ani nevím profesore... Byl... Byl to jeho nápad. Ale zdálo se mi to jako ideální řešení. Museli jsme se zbavit jeho otce. Pořád nám zasahoval do života... Ale jak sám víte, nesmím prozradit víc. Nechci změnit budoucnost víc, než jsem to udělal nyní.“ Podíval jsem se do jeho pomněnkových očí.

„Jistě, ale chlapče drahá, víš co ten obřad doopravdy znamená?“ Nejprve jsem váhal, ale pak jsem pomalu přikývl.

„A to opravdu, Pottere?!“ ozvalo se ode dvěří. Moc dobře jsem znal tenhle hlas. Projelo mnou mrazení, ale nebál jsem se. Už ne.

„Asi bych se měl vrátit tam, kam patřím,“ řekl jsem jen a vytáhl dlouhý zlatý řetízek. Pomalu jsem ho obracel v rukou, ale najednou jsem se zarazil. Podíval jsem se do svých rukou. Sakra!

„Děje se něco, Harry? Nějak jsi zbledl!“

„No... Asi se jen tak nevrátím! Obraceč času je prasklý!“ řekl jsem suše a vrátil předmět do kapsy. Tohle se opravdu může stát jen mě...