Návrat domů 11. kapitola

14.05.2011 21:02

Konec... Je to tady. Konečný konec.

Vůbec nevím, jak Vám všem poděkovat... Sedím tady a koukám na monitor a nevím, co napsat. Tohle se mi opravdu ještě nestalo... Bude Vám stačit obyčejné děkuji? Protože ve mně je teď tolik emocí, že prostě toho víc napsat nedokážu...

Takže děkuji všem. Opravdu každé osůbce, která tu zanechala kousek sebe. Děkuji, S láskou Vaše Salazaret... :) ;)

 

 

11. kapitola – Odpustit sám sobě…

 

 

Zastavil jsem se hned pár kroků za dveřmi. Co jsem to udělal? Proč jsem to udělal?

Ale než jsem se stihl otočit, zezadu mě obejmuly malé paže mého syna.

„Tati, neodcházej…“ šeptal plačtivě. Do očí se mi nahrnuly slzy. Otočil jsem se a pohlédl na dítě před sebou. Můj syn. Můj dokonalý syn, pro kterého bych udělal cokoliv na světě. A já ho tak zradil. Všechny okolo sebe jen zrazuji. Nemůžeme tady zůstat. Už jsem toho zničil víc než dost. Bylo mi zle samo ze sebe…

Objal jsem ho. Tak pevně, jako by to mělo být naposledy. Jeho malé tělíčko se otřásalo tichými vzlyky. A za vše můžu já! Moje hloupost! Proč nikdy nepřemýšlím, než plácnu něco, čeho vždy a se zásady lituji?

„Bez tebe bych nikdy nešel, broučku. Nikdy bych tě neopustil. Jsi mé všechno,“ šeptal jsem naléhavě. Jeho krokodýlí slzy mi promáčely hábit, ale tohle jsem nevnímal. Jen jeho. Jeho smutek, za který můžu jen a pouze já.

„Tatínku, půjdeme domů?“ zeptal se mě tichounce. Pohladil jsem ho po rozčepýřených vlasech a smutně se usmál.

„Ano, ano… půjdeme domů…“ zašeptal jsem a pak ho zvedl do náruče. Neotočil jsem se ani jednou. Možná kdybych to udělal, mé nynější rozhodnutí by bylo jiné. Ale já si za ním musel stát. Kvůli synovi… kvůli mně…

 

Když se za námi zavřely dveře od bytu, postavil jsem Seva na zem. Podíval se na mě. Jeho černé oči mě propalovaly. Jeho oči, tak černé. Tak krásné, ale smutné… Pohladil jsem ho po mladé tvářičce a usmál se na něj.

„Jsi v pořádku, Seve?“ zeptal jsem se tiše. Položil jsem mu ruku na čelo a pak prohrábnul jeho vlasy.

„Je mi fajn, tatínku. Jen mě trochu bolí hlava z toho, jak jsem upadl,“ usmál se.

„Je mi to líto, broučku…“ Znovu jsem ho objal. Povzdechl jsem si. Ano, teď vím, že jsem všechno pokazil. Nikdy jsem se neměl vracet. Měl jsem žít a umřít ve sladkém nevědomí. Možná by to tak bylo v pro všechny nejlepší.

„Měl by sis jít lehnout. Dám ti nějaký lektvar proti bolesti, ano?“

„Já… nejsem unavený. Opravdu, chci být s tebou…“ znovu se ke mně přitiskl. Jeho malé pěstičky se držely mého pláště dost pevně. A já se tomu nebránil. Proč taky?

Znovu se rozplakal a já málem s ním. Nevím, jak dlouho jsme tam jen tak stáli a objímali se. Nakonec vyčerpáním usnul. Přenesl jsem ho do jeho pokoje, položil na postel a zakryl přikrývkou. Políbil jsem jeho bledé čelíčko a pak ho nechal v klidu spát. Ale než jsem odešel z pokoje, zastavil jsem se ve dveřích a chvíli se na svého spícího syna díval. Je tak krásný. Potichu jsem přivřel dveře. Posadil jsem se do křesla a přemýšlel. O všem. O tom, co jsem si za ty roky zažil. O válce a věcech, které se během ní staly. O přátelích a mé zradě vůči nim.

Přešel jsem ke krbu a hodil tam hrst letaxu. Řekl jeden velmi známý název a chvíli na to má hlava koukala do Felixova obýváku.

„Harry!“ řekl se překvapeně ve chvíli, kdy jsem se objevil. „Stalo se něco?“

„Mohl bys přijít?“ zeptal jsem se jen a snažil se usmát, ale moc mi to nešlo.

„Jo, jasně. Je to vážné?“ jeho hlas zněl ustaraně. Vždy byl tak pozorný. Jen jsem mírně zavrtěl hlavou a pak z krbu vylezl. Chvíli na to znovu zazářily zelené plameny a v obývacím pokoji se objevil ustaraný Felix.

„Stalo se něco malému?“ ptal se hned a rozhlížel se okolo.

„Jen nehoda v lektvarech…“

„Je v pořádku?“

„Jo… spí… Nebylo to nic vážného, Felixi… Jen…“ Do očí se mi nahrnuly slzy a pomalu mi začaly stékat po obličeji. Naštvaně jsem je setřel. „Udělal jsem něco hloupého… Já… řekl něco, co jsem neměl a teď… myslím, že je konec…“

Během chvíle jsem byl zase v něčí náruči a tentokrát jsem to byl já, kdo proléval slzy.

„Jsem hrozný! Chovám se jako malý…“ vzlykal jsem a ne a ne to zastavit. Nechápal jsem, co se to se mnou poslední dobou děje.

„To nic… to bude v pořádku,“ jeho konejšivý hlas mě donutil ještě k většímu pláči.

„Nebude… já… řekl, že se vracíme domů a on… on nepřijde, aby mi to vymluvil. Až moc jsem mu ublížil…“

„Severus?“ zeptal se tiše.

„Hm…“ Jeho stisk na chvíli zesílil. Pak mě vmanévroval na pohovku a společně jsme se posadili.

„Co se tedy stalo? Opravdu to už nejde napravit? Miluje tě, ne?“

„Já… nevím. Asi ano… Určitě ano. Vždyť já miluji jeho, ale to, co jsem udělal, je neodpustitelné…“ Vytáhl jsem si kapesník z hábitu a osušil si slzy. Marně. Další a další se kutálely ven. Pitomá přecitlivělost!

„Jedna hádka přece nepálí mosty, nebo ano?“ usmál se na mě. Lehce mě objal okolo ramen.

„Proč mám ten pocit, že u všech mých emočních vypětí, jsi ty?“ zeptal jsem se s hranou veselostí v hlase. Už jsem nebrečel. Přešlo mě to nějak moc rychle. Tyhle výkyvy nálad mě fakt děsí!

„Od toho jsou přátelé, Harry,“ usmál se a jeho černé oči se zaleskly. „Takže, co s tím hodláš udělat?“

„Já? Už nemám, co bych s tím udělal, Felixi. Po tom, co jsem řekl, pochybuji, že se kdy zase dáme dohromady. Odejdu. Tak, jak jsem to měl udělat ve chvíli, kdy jsem se dozvěděl, že je naživu.“

„Takže to vzdáš? Neříkal jsi, že jsi Nebelvír? Ti se přece nevzdávají!“

„Ale já měl být ve Zmijozelu, to jsem ti přece říkal, takže ti vždy zbaběle prchnout…“

„Opravdu to chceš vzdát? Teď, když Sev může poznat svého druhého otce?“ zeptal se smutně.

„Vždyť ani neví, že je to jeho otec. Neřekl jsem mu to…“

„Proč? Proč bys mu to nemohl říct? Zaslouží si tátu…“

Z nějakého divného důvodu se ve mně zvedla vlna vzteku. Ještě před chvílí jsme tu bulel jako malé dítě a teď bych vraždil. Takhle emoční jsem nebyl už dlouho!

Snažil jsem se uklidnit. Ale moc mi to nešlo. Ruce se mi mírně třásly. Prudce jsem se nadechl a následně vydechl, abych se uklidnil. Felix mi vzal ruce do svých a lehce je zmáčkl. Podíval jsem se do jeho černých očí.

„Musíme odjet, Felixi. Jinak to prostě nejde… Alespoň na čas…“

„Je to tvoje rozhodnutí a sám víš, že jsi u nás vždy vítaný. Ale pamatuj, že by to mohla být chyba. Miluje tě a ty jeho a hádky do vztahu prostě patří.“ Vstal a přešel ke krbu. Nabral si hrstku letaxu s malé misky. Usmál jsem se na něj. Vstoupil do krbu a najednou byl pryč.

Možná má pravdu a já bych si měl jít se Severusem promluvit. Ale bude se mnou chtít mít něco společného? Po tom, co jsem o něm řekl?

„Tati? To byl Felix?“ ozvalo se rozespale ode dveří.

„Ano… Stavil se tu na chvíli,“ řekl jsem jen a pak natáhl ruce. Sev se na mě usmál a pak mi skočil do náruče. Přitulil se ke mně a já ho o to víc objal.

„Musím zajít za ředitelem a vše s ním vyřídit. Počkáš tady?“ řekl jsem a políbil ho do vlasů. Tázavě se na mě podíval.

„Chci jít s tebou,“ zašeptal a pak svou tvář zabořil do mého ramene. Mírně se zachvěl. „Chci být s tebou, tatínku,“ šeptal naléhavě. Jako bych ho chtěl opustit napořád. To jsem mu tak moc ublížil? Tak strašně zasáhl jeho mladou duši? Ale já nechtěl! Já opravdu nechtěl!!!

„Nikdy tě neopustím, broučku. Omlouvám se za to, co jsem řekl… Odpustíš mi někdy?“ Přitáhl jsem si ho ještě blíž. Znovu jsem ho držel v náruči a odmítal pustit. Kvůli tomuhle drobečku jsem si už tolik protrpěl. Tolik zažil a prožil. Nikdy bych mu vědomě neublížil, a přesto jsem to udělal. Bez rozmyslu… Jednal jsem hloupě a teď za to ponesu následky…

Chytil jsem ho za drobnou ručku a vedl ke dveřím. Celou dobu byl na mě přitisknutý. Opravdu se bál, abych mu neodešel. Tohle si budu vyčítat ještě hodně dlouho.

Šli jsme až k ředitelně, ale byl tu podivný klid a navíc, ředitel tu nebyl. Určitě je na večeři s ostatními. Ale teď hlavní otázkou zůstávalo, jestli tam chci jít. Ale měl bych, abychom to měli co nejdřív za sebou.

„Můžu si pak večer uvařit nějaký lektvar?“ Jeho černé oči svítily jako dva krásné obsidiány, plné naděje.

„Seve, víš, že tady nemám soukromou laboratoř, to by ses musel zeptat…“ Severuse. Na chvíli jsem zavřel oči. Snažil se zahnat obraz dokonalého muže, kterého miluji. Ale nedařilo se. Pořád jsem ho měl před sebou. Stále se mi zjevoval před očima. Jeho bolestný výraz v obličeji, když jsem ho tak odporně nařkl. Ublížil jsem. A ne jen synovi, ale všem okolo…

Velká síň byla poloprázdná. Někteří už asi byli na kolejích nebo ještě porušovali pravidla na školních pozemcích.

Nahlédl jsem dovnitř. Seděli tam všichni až na Hermionu, která určitě odcestovala domů. Povzdechl jsem si. Přejel jsem pohledem po všech profesorech u stolu a střetl se s jedním, ale jen na chvíli. Musel jsem se odvrátit. Nedokázal jsem se mu ani podívat do očí.

Obrátil jsem svou pozornost na svého syna. Na našeho syna. Je Severusovi až moc podobný. Po mně má snad jen tvar očí a příliš rozvernou povahu.

„Seve?“ Otočil se na mě a usmál se.

„Co kdybych ti řekl, že tvůj druhý táta žije?“ zeptal jsem se tiše. Odmítl jsem se podívat ke stolu. Místo toho jsem podřepl a podíval se dítěti do očí. Byli jsme ve stejné úrovni a mohl jsem vidět to střídání emocí. Je tak malý a přitom toho tak moc chápe.

„Žije? Jak?“ zeptal se zmateně. Znovu jsem si povzdechl a chytil ho za malá ramena.

„Vím, že jsem ti to měl říct hned. Ale… byl jsem zbabělec… Možná jsem si to jen nechtěl připustit. Ale má tě rád, vím to… Zasloužíš si znát pravdu. Odpustíš mi? Odpustíš mi, že jsem ti lhal? Ale já nechtěl, Severusi. Opravdu ne…“ Cítil jsem, jak mi jediná slza sklouzla po obličeji. Malé prstíky ji setřely. Usmál se na mě.

„Tatínku, proč pláčeš? Prosím nebuď smutný,“ znovu se na mě usmál. Tak zářivě. Jako by všechny problémy světa hodil za hlavu.

„Můžu ho vidět?“ zeptal se s úsměvem na své malé tváři.

„Znáš ho, Seve. Víš, co jsem ti vyprávěl? O tvém tátovi?“ Zamračil se. Chvíli se na mě jen tak díval a pak vytřeštil oči. Otočil hlavou a zadíval se na stůl. Já se tam pořád nedokázal podívat.

„On…“

„Chci být rodina a udělám pro to vše. Co ty na to?“

Vypískl a pak se mi pověsil okolo krku. Jen na chvíli. Následně vystartoval přes celou síň. Běžel a smál se. Postavil jsem se a konečně se zase podíval na muže, který mi tak změnil život. Teď tam stál a v náručí držel našeho syna. Ten mu něco horečně vyprávěl a přitom se k němu tiskl jako před chvíli ke mně. Dovedu si představit, co mu říká.

Možná vše nikdy nebude růžové. Ale teď jsem věděl, že mít rodinu je to nejdůležitější. Musí se překonávat překážky. Proto nám je osud skládá pod nohy. Testuje nás. Jak moc jsme odolní.

A já? Prošel jsem? Touhle zvláštní zkouškou?

 

Diskusní téma: Návrat domů 11. kapitola

....

ZJTrane | 08.06.2011

Som rada, že Harry bol tentokrát rozumný. Nemyslím si, že Severusovi nejako ublížil tým, že objal Felixa. Severus to prehnal, nuž pototm tá hádka nebola pekná, ale všetko sa dobre skončilo. Bola by som radšej keby si to vysvetlili Harry so Severusom osobne, ale aj cez malého to funguje :) Veľmi pokný koniec peknej poviedky.

...

Miya | 16.05.2011

Skvělý konec, tahle povídka byla krásná, bude mi chybět. Už se těším na epilog :-)

Fajné a pekné

grid | 15.05.2011

Vážne to bol skvelý koniec skvelej poviedky. Veď to tomu rozkošnému clápätku ani nemohli urobiť! Sú rodina a rodina drží spolu v dobrom aj zlom.

krása

bacil | 15.05.2011

Teda jsem ráda, že Harry neutekl. A řekl malému kdo je jeho druhý otec. To chtělo hodně odvahy. Teď už jenom vydržet a zůstat. Krásná kapča.

;-)

Blesk | 15.05.2011

Je dobře, že to tak dopadlo. Říkala jsem si, že kdyby syna opusatil, tak to by byl pěkný pako. Ale nevím, nevím, jestli to teď bude mít jednoduchý, ani s tím druhým prtětem to nebude snadné, že? :-P Teď jen vytlouct trochu emocí i ze Severuse, ale myslím, že to se ti povede ;-)

:))

Saskya | 15.05.2011

krásne :-) dúfam, že budú konečne šťastní, zaslúžia si to :)

:-)

Sirina | 15.05.2011

Achjo...skoro jsem u toho brečela. bože, to bylo úplně dokonalé...škoda jen, že už přijde jen epilog, mám tuhle povídku moc ráda a mrzí mě, že je u konce. fnuk

Krása

Mája | 15.05.2011

Že by se konečně Harrymu rozsvítilo? Ty výkyvy nálad ledacos napovídají, tak doufám, že to v epilogu uzavřeš velkou šťastnou rodinou. Severus by si to už konečně zasloužil. Moc hezky jsi popsala ten Harryho vnitřní duševní boj, až jsi mi nahnala slzy do očí.
Díky Sal
Tvá Mája

Fakt úžasná kapitolka

Lafix | 15.05.2011

Sem ráda, že neopustil syna. Chci vidět, jak to skončí. :D Není náhodou těhotný??? To střídání nálad k tomu patří, ne?:D Kapitolka se mi moooooc líbila a už se těším na epilog.

:)

lady corten | 15.05.2011

jsem ráda že si Harry konečně uvědomil co je důležité a začal pro to něco dělat, nemohu se dočkat epilogu a zakončení tat této krásne povídky :)

1 | 2 >>

Přidat nový příspěvek