Návrat domů 4. kapitola

14.02.2011 00:02

 Beta: yellow :) děkuji moc

Tak předem chci z celého srdce poděkovat za překrásné komentáře! Opravdu mi děláte radost!

Já vím, že jsem v téhle kapitolce slibovala konečné vyuzlení Harryho tajemství, ale jaksi budete muset počkat na příště, ale nebojte 5. kapitola je skoro hotová...

Ještě jednou děkuji!

 

Vaše Salazaret

 

 

4. kapitola – Chybami se člověk mučí!

 

 

O tom, co je velká láska,
asi nevím vůbec nic!
Někde kousek dál je možná válka,
jenom kousek, malý kousek
nevím, proč to říkám,
vlastně nevím vůbec nic!

 

Nádech! Tma. Zima. Chlad. Temnota. Touha. Opovržení. Nenávist! Láska! Samota. Strach. Vykoupení. Bolest. Ticho. Klid. Výdech...

Nemohl jsem dál, byl jsem abnormálně vysílený. Ale proč? Proč jsem vlastně musel odejít? Nevzpomínal jsem si. Strašně mě bolela hlava. Ano, na bolest si vzpomínám. Byla ve mně ve chvíli, kdy jsem držel jeho chladnou dlaň ve své zkrvavené ruce. Krev? Kde se vzala krev na mých rukou? Čí je?

Proto jsem odešel? Ne, to nebyl ten hlavní důvod. Byl tu jiný! Mnohem důležitější. Ale jaký! Svatý Merline! Pomoc!

Pršelo a já tu stál v tom chladném počasí a snažil se najít směr. Kam mám jít? Kudy se vydat? Jak zahnat vzpomínky na to, co se stalo? Kdo mi pomůže? Udělal jsem toho hodně. Ano, můj život nebyl procházka růžovou zahradou, ale teď už může být. Můžu si vydobýt kousek té své marnivé svobody a konečně být někým jiným!

On mě zradil. Ve chvíli, kdy jsem to nejvíc potřeboval, se ke mně otočil zády, ale přesto ho nikdy nepřestanu milovat. Otevřel mi oči a já pochopil, že láska není to, co tuhle válku vyhrálo. Byla to nenávist. To ona mi dala sílu postavit se tomu parchantovi s rudými zorničkami a nakonec ho taky zabít. Ale stálo mě to mnoho.

Musím zapomenout! Jinak to nejde.

 A já zapomněl. Ale jen na nepatrnou chvíli. Jen na malý okamžik než do mého života zase vpadl chaos.

 

Seděl jsem ve svém kabinetě a opravoval zbylé eseje. Po tak náročném týdnu jsem si chtěl dnes trochu odpočinout, ale musím tuhle práci dodělat! Proč vlastně zadávám tolik prací? Potom tu trávím noci místo toho, abych byl doma! Začínám to tu opravdu nenávidět!

V tom tichu jsem začal vzpomínat. Na to, co se vlastně před šesti lety stalo. Pamatuji si to, jako by to bylo včera.

Opřel jsem se do křesla a na chvíli zavřel oči.

 

„Severusi,“ šeptl jsem jeho krásné jméno a usmál se na něj. Zamračil se.

Přešel jsem k němu blíž a položil mu ruce na hrudník. Natáhl jsem se pro polibek, ale uhnul.

„Co se děje, Severusi?“ zeptal jsem se zaraženě a díval se do jeho chladných očí. Kde se tam ta zima vzala? Proč se na mě zase dívá tak nenávistně? Proč mě zase nenávidí? Co jsem udělal? Co je špatně?

„Byl bych rád, kdybyste se mě přestal dotýkat, Pottere!“ zavrčel na mě a pevně mě chytil za obě zápěstí. Začal jsem se bránit.

„Severusi! Co se stalo!“ do mého hlasu se pomaličku vkrádala panika.

Naklonil se ke mně a já si chtěl odechnout, že ho to konečně přešlo, ale místo polibku mě čekalo jen odporné zašeptání.

„Co sis myslel, Pottere? Byla to jen hra! Opravdu jste ode mě očekával, že vás budu bezmezně milovat? Vzpamatujte se a konečně dospějte!“

Panika! To bylo to jediné, na co jsem se teď dokázal soustředit. Proč? Sakra proč!!! Rozechvěl jsem se. Ale ne zimou. Do očí se mi nahrnuly slzy.

Tak takhle bolí ztráta? Proč mi to udělal? Proč mi dal naději a pak ji zadupal do chladné země? Jen mě využil a odhodil. Byl jsem jen hračka. Ale jak je to možné? Proč jsem to neviděl dřív? Ve chvílích kdy jsme byli spolu. Kdy jsem ho líbal a on mi polibky věrně oplácel. Kdy jsem mu šeptal, že ho miluji. Že je pro mě vším! Tak sakra proč!!!

Tehdy jsem ani nevěděl, jak jsem se dostal zpět do společenské místnosti. Ale vše se ten den změnilo. Já se změnil!

Začal jsem o to usilovněji trénovat. Denně jsem trávil hodiny v sedmém patře a zdokonaloval svou nenávist. Svou touhu po smrti! Zabít a být zabit! To bylo to jediné, na co jsem od té doby myslel.

Ale pak přišla válka. A já přežil. Tehdy jsem se taky ptal proč. Opravdu jsem měl v plánu zemřít.

Ale ve chvíli, kdy jsem držel jeho zkrvavené tělo, jsem si uvědomil, co se vlastně stalo... Musel jsem utéct...

 

„Pořád tady, kolego?“ Zvedl jsme zrak a spatřil ty nejdokonalejší oči. Vždy jsem je miloval, ale taky nenáviděl. Poslední roky byly v mých snech i nočních můrách.

„Ano...“ šeptl jsem, ale nespouštěl zrak z jeho očí.

„Myslel jsem, že na noc chodíš domů,“ zeptal se se zájmem.

„To ano, ale měl jsem práci a potřeboval jsem si urovnat myšlenky.“

„Poslední dobou urovnáváš myšlenky nějak často!“ 

„Nezačínej zase, Severusi! Nechci se hádat...“

„Já se nehádám, jen konstatuji.“

„To ti jde vždy nejlépe, že?“

„Vypadáš opravdu mimo, nezajdeš na skleničku?“ Viděl jsem ten zájem v jeho očích. O co se zase snaží? Opít mě a dostat do postele? Copak mě nechápe, nebo nechce pochopit? Poslední týdny se opravdu snažil, to popřít nemůžu. Pokouší se mi dokázat, že není arogantní kretén, ale jak mu můžu zase věřit? Proč mě pořád zve na večeře a dává mi různé tretky? Ale nejhorší na tom je to, že sám nevím, co chci. Jestli mu chci věřit...

„Nevím, měl bych už opravdu jít. Doma...“ Raději jsem větu nedokončil. Nechápe mě a nikdy nepochopí můj postoj. Ne dokud...

„Jen jedna sklenička, potřebuješ to!“

„Dobře!“ zavrčel jsem a zvedl se. Tentokrát se mi zdála cesta do sklepení nějak moc dlouhá a hlavně tichá. Ale aspoň jsem si mohl v klidu popřemýšlet o tom, co se tehdy vlastě stalo. A stalo se toho pekelně hodně. Ani sám nevím, jak jsem se tehdy objevil, tam kde jsem se objevil. A Felix? Byl mou oporou a mým přítelem v těch opravdu nejtěžších chvílích a je jím do teď. Mám ho rád a nejen jeho, všechny z fakulty. Byl to můj domov v minulých šesti letech a domovem zůstane. Ale Bradavice tady byly dřív... Zaslouží si druhou šanci?

„O čem přesně přemýšlíš?“ vyrušil mě jeho sametový hlas, který se mi ozval přímo u ucha. Nadskočil jsem a pak si ho změřil naštvaným pohledem.

„O ničem důležitém!“

„Musí to být důležité, když o tom neustále přemýšlíš!“

„Od kdy je z tebe psycholog?!“

Vstoupili jsme do jeho komnat a on ihned přešel k baru a nalil dvě skleničky jantarové tekutiny. Jednu mi podal a druhou si nechal.

„Díky...“ Zvedl jsem hlavu a znovu se střetl s jeho pohledem. Díval se na mě tak zvláštně. Tak jako kdysi. Tenhle pohled jsem u něj viděl jen jednou a to bylo v době, kdy jsem si myslel, že mě miluje. Že zůstaneme spolu. Já vím, že jsem tohle zničil já! Že jsem neměl odejít, a měl o něj bojovat. Ale v té chvíli... Nemohl jsem jinak!

Ani jsem si nevšiml, kdy se přiblížil. Mohl jsem cítit jeho dech kousek ode mě. Byl tak blízko.

Položil mi svou ruku na mou, druhou mi vzal skleničku a položil ji na stolek. Sledoval jsem každý jeho pohyb. Každé zavíření jeho pláště. Polkl jsem.

Přiblížil se ještě o kousek a pak jsem ucítil jeho rty na svých. Nenaléhal, právě naopak. Jen lehce se dotýkal a čekal, dokud mu to buď nezakážu, nebo se nepodvolím. Ale co můžu dělat? Nesmím to nechat zajít daleko! Znovu už ne.

Pootevřel jsem rty a vpustil ho dovnitř. Přitáhl jsem si ho blíž a polibek prohloubil. Okusoval jsem jeho rty a byl jsem snad v sedmém nebi. Pak jsem ho odstrčil, ale už se nedal zastavit. Chyba! Má chyba!

Jeho pevné ruce mě objaly kolem pasu a postrčil mě dopředu, kde mě opřel o zeď. Díval se do mých očí a já propaloval ty jeho. Naklonil se a lehce svými rty přejel po mé šíji. Nedokázal jsem zadržet zvuk, který se mi linul z nitra. Bylo to tak opojné! Tak krásné!

„Severusi... Prosím...“

„O co přesně prosíš? Abych přestal? Nebo pokračoval?“ zapředl mi jeho hlas do ucha a mně zrosolovatěly nohy.

„Pokračuj...“ vydechl jsem, když mi nepatrně skousnul ušní lalůček.

Vím, že jsem tohle opravdu dělat neměl. Neměl jsem podlehnout potřebě těla. Ale já si opravdu nemohl pomoct. Každý jeho polibek, každičký dotek ve mně vyvolávat touhu chtít víc. A já víc dostat. Vášeň, která tu kdysi byla, se znovu rozhořela. Znovu polapila naše duše a spojila je v jednu. A jestli toho budu litovat? Ano určitě budu, ale ne teď!

Vstal jsem z rozházené postele a začal sbírat své věci. Hodiny na zdi ukazovaly dvě ráno a to jsem už dávno měl být někde jinde. Nemůžu a nechci tady zůstat a on to musí pochopit. Možná mu tím ublížím, ale on přece udělal to samé? Proč bych se měl ospravedlňovat!

Nevěděl jsem, jestli ví, že odcházím tak jsem se pro jistotu na chvíli zastavil ve dveřích.

„Byla to chyba a už se to nestane!“ řekl jsem pevně a pak opustil jeho sklepní byt a už se do něj nehodlal vrátit.

 

 * Demáček, Buty.

Vím, že ta písnička je vlastně o ničem, ale ty slova se mi tam prostě hodily :D :D