Návrat domů 5. kapitlola

16.02.2011 12:10

 

Jak jsem slíbila, další kapitola je zde. Snad se bude líbit...

 

Vaše Salazaret

 

 

5. kapitola - Severus

 

Nejvíc utrpení způsobil člověk člověku proto, že byl přesvědčen o věcech, které se ukázaly být nepravdivé.

 

„Mio! Co tu děláš?“ zeptal jsem se nadšeně své kamarádky a objal ji.

„Jelikož dělám pro Správní radu této školy je očividné, že se tu budeme sem tam potkávat,“ usmála se na mě a objetí mi vrátila. Celá zářila. Její těhotenství už na ni bylo víc než vidět a strašně ji to slušelo.

„Neměla by jsi být doma a odpočívat?“

„Ale prosím tě, jsem těhotná a ne nemocná a navíc, termín mám až v polovině března!“

„No jo!“ zasmál jsem se.

„Jak se vlastně máš? Dlouho jsi se zase neozval!“

„Moc práce, znáš to! Ti caparti mi dávají zabrat.“

„To věřím a to počkej až nastoupí ti naši. I když je to ještě za dlouho, ten malý je pořádný tygr!“

„Prostě Weasley,“ řekl jsem pravdu a získal si tím políček. Znovu jsem se zasmál.

„Ale od posledně vypadáš o něco šťastněji, změnilo se něco? Nebo už sis u nás zvykl?“

„Nic se nezměnilo, Mio. Jen... Ano, zvykl jsem si,“ řekl jsem nakonec a snažil se o vyrovnaný ton. Ale jak moc jsem se pletl. Změnilo se mnoho. Druhý den po tom, co jsem udělal tu pitomost se mi Severus více méně vyhábal. Věděl jsem proč. Určitě slyšel má poslední slova. Pochopil, že já mu odpustit nehodlám. Nejprve to musím udělat u sebe a pak možná u něj.

„Nechtěl by jsi se stavit o víkendu? Perci a Penelopa budou oslavovat své výročí a bude tam celá rodina. Opravdu by tě všichni rádi viděli.“ Podívala se na mě s nadějí v očích. Jak jí mám říct, že už o víkendu něco mám? Něco důležitějšího než výročí? Ale nemůžu odmítnout. Zase své plány musím odložit! Tohle nepřežiju...

„Jasně, rád je uvidím,“ usmál jsem se a nechal se zase obejmout.

Prošli jsme chotbou a chtěli se vydat do Velké síně na oběd, ale narazili jsme na skupinku lidí, kteří blokovali vchod.

„Co se děje?“

„Nevím, asi zase někdo něco provedl!“ A taky se mi to prokázalo. Ze svého místa jsem mohl vidět Filche jak křičí na někoho, kterého držel za ruku, ale neviděl jsem koho. Ke skupince mířil už i ředitel a zbytek profesorského sboru. Protlačil jsem se i s Hermionou víc dopředu a pak jsem uviděl to dítě, které bylo v pařátech toho supa.

„Pusťte ho!“ zavrčel jsem na školníka a zamířil na něj hůlkou. Celé osazenstvo se na mě podívalo včetně toho malého. Šokovaně na mě hleděli a čekali na vysvětlění.

„Tati!“ vytrhl se ze sevření toho bastarda a vrhl se mi přímo okolo krku.

„Pšš, broučku...“ konejšil jsem svého syna a nenávistě se díval na lidi před sebou. To ho musely takhle rozhodit! To si školník ještě pořádně vypije!

„Co ty slzy?“

„Tati... já...“ vzlykal mi do pláště. Přivinul jsem ho k sobě a snažil se ignorovat pohledy na mou osobu. Tohle se dozvědět neměli a když už ano, tak ne takhle!

„No tak, už jsem tady. Nikdo ti neublíží. Slyšíš?“ Jeho obsidianové oči se na mě podívali a nepatreně se pousmály. Ale slzy tu pořád byly.

Položil jsem ho na zem a klekl si k němu.

„Co tu vlastně děláš?“ zeptal jsem se tiše a otřel mu slzy, které stékaly po jeho malém obličeji.

„No, víš, tati... Já... Nudil jsem se!“ řekl rozhodně a smutně se na mě podíval.

„A co Felix? Neměl tě náhodou hlídat?“

„Felix odešel. Řekl, že je to naléhavé. Nechal semnou Minie a víš jaké je! Nechtěla mě pustit do laborky. Ale já tam musel, utekl jsem ji, ale pak jsem zjistil, že mi chybí Rakytník do léčivého lektvaru a ty jsi říkal, že tady v Bradavicích máte taky zásoby. Přenesl jsem se krbem...“

„Severusi Jamesi Pottere! Ty jsi se sám přenesl krbem z Italie do Britanie!“ zavrčel jsem na něj a tím jsem si vysloužil další příliv slz a hlavně zalapání po dechu od okolního osazenstva.

„Promiň, tati! Ale já ho opravdu potřeboval!“

„A to jsi nemohl zajít za Silasem? Víš, že ten má na starosti zásoby na škole!“

„Ale on odjel z Felixem,“ zafňukalo to moje malé dětcko a ještě víc se rozvzlykalo. Vzal jsem ho do náruší a začal ho konejšit. Tohle si ještě z někým opravdu vyřídím! Felix ví, jaký je můj syn a že potřebuje pořádný dohled a on za ním pošle náctiletou Mineu, kterou zajímají víc mladí kluci než výchova a hlídání nebezpečného dítěte!

„Promluvím si pak s Felixem a vyřídíme to doma, ano?“ šeptal jsem na něj. Zvedl uplakané oči a ublíženě se na mě podíval.

„Nemůžu zůstat tady? Slíbil jsi mi, že mi to tu ukážeš. A skoro vůbec tě nevídím! Ty už mě nemáš rád?“

„Kde jsi na takovou hloupost přišel! To víš, že tě mám rád, Seve!“ Znovu jsem ho objal a pohledem vyhledal ředitele, který se touhle situací velice bavil. Pochopil oč žádám a přikývl.

„Jak jsem řekl na začátku roku, můj chlapče. Ty i tvá rodina je tu víc než vítana,“ usmál se tím svým zářivým úsměvem.

„Nevěděli jsme, že máte syna, pane Pottere,“ promluvila Minerva a zamračeně se na mě dívala. Ale jeden černý pohled mě přitahoval víc. Jeho výraz byl nečitelný, ale i tak jsem věděl, že nastanou krušné časy.

„A ani to nikdo vědět neměl,“ odpověděl jsem ji, ale nepodíval se do její tváře.

„To vás válka tak moc změnila?“

„Válka? Ne, ta to nebyla,“ řekl jsem a podíval se na Snapea.

„Tati? Můžu tedy zůstat?“ zeptal se bázlivě a snažil se na mě usmát.

„Ale jistě, ty můžeš vždy vše.“

„Harry?“

Otočil jsem se za hlasem a díval se na svou docela dost vynervovanou kamarádku.

„Proč jsi nic neřekl?“ Zavrtěl jsem hlavou a dal jí tím znamení, že se o tom teď nehodlám bavit. Mezi tím k nám přišel ředitel blíž a usmál se na malého.

„A kde máš maminku, chlapče?“ zeptal se hned.

„Mámu? Já nemám mámu! Jen druhého tátu, ale ten umřel už dávno, víte. Taky se po něm jmenuji, táta ho měl moc rád, ale jak jsem říkal, umřel než jsem se narodil...“ Na sucho jsem polkl a přivinul malého blíž k sobě. Celý sál utichl.

„Velice zajímavý příběh, ale asi bych tuhle sešlost už měl rozpustit. Harry, chlapče, stav se pak do mé kanceláře,“ řekl ještě než opustil místnost a s ním i někteří další. Ale ten jeden tu pořád zůstával. Vím, že má teď otázky. Mnoho otázek, ale já mu na ně nehodlám odpovědět! Pokazil si to sám!

Hermiona k nám přišla a taky se usmála na malého v mém náručí.

„Ty jsi, ale krásný kluk. Máš určitě hlad, že? Nedáš si trochu kuřecí plévky? Tady ji mají velmi dobrou,“ zeptala se ho a on ihned přikývl.

Znovu jsem ho postavil na zem a on se okamžitě chytil Hermiony a následoval ji k profesorskému stolu.

„Harry...“

„Ne, Severusi! Mi nemáme o čem mluvit, nech to tak jak to je! Nedovolím, abys mu ublížil!“

„Ale...“

„Sám jsi říkal, že to byla jen hra a to ty jsi ji ukončil. Tak teď po mě nic nechtěj, protože já ti nic nedlužím!“ sykl jsem ještě na něj a pak se vydal za svým synem a Hermionou, která se ho snažila přesvědšit o tom, že mrkev je opravdu zdravá.

Posadil jsem se na židly a vzlal si ho na klín, aby se mu lépe sedělo. Ještě jednou jsem pohlédl ke dveřím, ale Snape už tam nebyl. Povzdechl jsem si. Může být můj život jednoduchý?

„Tati, že opravdu tu mrkev nemusím? Víš, že ji nemám rád.“

„Mio, ono fakt není dobrý nápad do něj cpát mrkev, neměl ji rád už jako batole.“

„Ale i tak je to zajímavé, že máš syna, myslím. Nikdy jsi se o tom ani slůvkem nezmínil a teď jistě budeš na všech titulních stranách.“

„To mi připomínej!“ povzdechl jsem si a podal Sevovi housku a jemně se na něj usmál.

„Opravdu by jsi to neřekl ani nám?“

„Já...“ Podíval jsem se na tu malou zrůdičku v mém náručí. „Nevím, Mio. Celý život jsem žil v milném přesvědšení, a když jsem zjistil pravdu. Opravdu jsem neměl chuť mu ukazovat svého syna.“

„O kom mluvíš tati?“

„Jez, broučku a nech dospělé mluvit.“ Viděl jsem jak protočil očima a raději se pustil do polévky.

„Ale jednou si s ním o tom budeš muset promluvit a nebude to lehký rozhovor.“

„Já vím, ale budu se to snažit odkládat, co nejdál to půjde.“

„Hm...“

Další hodinu jsme mluvili hlavně o mém synovy. Hermiona chtěla snad vědět i velikost jeho bot. Ale přijala to docela dobře. Hlavně to vědomí, kdo je skutečný druhý otec. Nikdy před malým neřekla jeho jméno nebo nepoukázala na to, že je tady. Ale moc dobře jsem věděl, že na tohle rozhovor jednou přijde. Jako teď s ředitelem. Vůbec se mi tam nechce, ale vím, že tohle odkládat nemůžu. A co pak Snape? Můžu mu zakázat vídat své dítě? Má na něj právo? Přece jenom jsem to byl já, kdo odešel. Ano, udělal jsem chybu a velkou. Ale on ji udělal taky.

Vyslovil jsem heslo a pak se nechal dovést až k dveřím ředitele. Povzdechl jsem si a zaklepal.

 

 

 

 

Tak po téhle kapitolce vyvstává otázka. Tedy já, co by autor mám na Vás otázku a prosbu. Víte, že Severus a Harry spolu strávili noc. Tedy půl noci, ale víte jak to myslím. A tak se Vás chci zeptat, má ta noc mít následky? Budete chtít malému Sevovi přičarovat sestřičku? Nebo to mám nechat tak jak to je? Rozhodnutí, teď je zcela jen a jen na Vás.