Němý pláč 1. část

06.09.2015 18:42

Věřte, že pro mě bylo napsat něco takového hodně těžké. Osobní zkušenosti mísící se s pocitem, že mít přítele je vzácnost. A hlavně takového, který neodsoudí. Který zůstane a neodejde. Který nejenže chytne za ruku, ale taky za srdce. 

Dlouho mi trvalo než přišel čas tuhle povídku nechat vyjít na světlo světa. protože je až moc osobní...

Je pro tebe Katy... Protože přesto, že nevím, kde jsi... vím, že jsi. Chybíš mi...

 

Sal.

 

1. část – Démon noci

 

Tiše vkročil do koupelny. Zavřel za sebou dveře. Zamkl. Pro jistotu nadvakrát. Potřeboval trochu soukromí. Potřeboval cítit život!

Posadil se na kraj vany. Sklonil hlavu. Na chvíli ji držel ve svých dlaních. Mnul si spánky. Zoufalý. Z věčné nudy. Z pocitu neužitečnosti. Z frustrace těchto dní.

Vstal. Přešel ke skříňce, kde měl schovanou malou krabičku. Jeho dlouhé, bílé prsty ji opatrně zvedly, ze svého temného koutku. Prstem přejel po papírovém obalu. Lehce se usmál. Tady jsi, má zhoubo.

Znovu se posadil na vanu. Vytáhnul tan malý kovový nástroj. Uchopil do svých prstů. Tak malá věc. A přitom dokáže strašlivě ublížit. Ještě chvíli ji jen tak držel. Prohlížel si ji jako ten největší poklad.

Jen tohle dokáže na chvíli zaměstnat jeho myšlenky. Jen díky bolesti dokáže na chvíli zavřít oči a pak v klidu spát. V hlavě jen rudá mlha.

Už dva dny nespal. Skoro nejedl. Jen hrál na housle. Díval se z okna. John se ho snažil rozptýlit. Ale prostě nic nepomáhalo. A on věděl proč. Potřeboval… cítit!

Vyhrnul si rukáv košile. Co nejvíc to šlo. Prstem přejel po starých jizvách. Tolik týdnů zahojených. Mohl by s tím přestat. Jen kdyby chtěl. Jenže on nechce.

Žiletka ho provází cestou životem. Od útlého dětství. A nikdo o tom nikdy nevěděl. Jeho bratr mohl být, kdo ví jak chytrý. Mohl by pracovat pro samotného Boha, a přesto nikdy nevěděl, co se děje za zavřenými dveřmi.

Nuda.

Nuda.

Nekonečná. Nekončící. Nuda.

Přiložil ten kus kovu na kůži. Stačil lehký pohyb. To na tom miloval. Nemusel se snažit. A krev se vždy objevila. Tiše vyklouzla ze své skrýše a líně stékala po ruce. Sledoval její cestu. Fascinovaně. Zorničky rozšířené. Dech zvýšený. Chvěl se nedočkavostí. Touhou.

Víc. Musel mít víc!

Znovu přiložil. Ale tentokrát zatlačil. Co nejvíc mohl. Ucítil bolest. Bylo to víc než jindy. Štípalo to. Ruka mírně brněla. Bolest byla však vítaným společníkem. V hlavě měl najednou takový klid. Netížila ho žádná myšlenka. Tak prázdný. Tak nádherné ticho…

Zavřel oči. Nechal krev stékat. Pro tuhle chvíli se cítil tak naživu! Ať jdou všichni ostatní k čertu. Tenhle pocit mu nikdo a nic nemůže dát. Ta vláda nad vlastním tělem… životem! Je to tak nádherné. Fascinující. Dokonalé…

„Sherlocku?“ ozvalo se zabušení na dveře. Zmateně zamrkal. Podíval se na svou ruku. Na krev kolem něj a pak na dveře.

„Johne?“ snažil se, aby jeho hlas zněl normálně. Moc se to nepovedlo. Kousnul se do rtu.

„Já jen… jsi v pořádku? Už tam jsi víc jak hodinu…“

Idiote! Zanaříkal v duchu. Mohlo ho napadnout, že John bude vědět o každém jeho pohybu. V poslední době ho až moc často sleduje. A teď i v noci.

„Jsem v pohodě, Johne. Běž spát.“ Byl rád za nenucený a velmi unuděný tón. Jeho zrak byl upřený na dveře.

„Opravdu?“ znělo to zvláštně. V doktorově hlase zazněla stopa po strachu. Sherlock nebyl zvyklý, aby měl někdo o něj strach.

Zamračil se. Položil ruku na ránu. Zmáčkl. Bolelo to. Ale čert vem bolest. Potřeboval, aby John odešel. Nechtěl, aby ho viděl zrovna takhle. Svěsil ramena. Jako by celá tíha světa padla na jeho záda. Ve tváři měl rezignaci.

„Budu v pohodě…“ řekl jen. Díval se na tu spoušť. Krev byla i na zemi. Nějak si neuvědomoval, že jí bylo tolik. Jeho bílá košile byla nyní rudá. Cítil se slabý. Unavený.

„Sherlocku?! Něco se děje. Pusť mě dovnitř,“ naléhal John. Ale copak on mohl? Zrovna teď? Ne. Nejde to. Promiň.

Mlčel. A čekal až John prostě odejde. Až ho to přestane bavit v jedenáct v noci mlátit na koupelnové dveře. Ale nestalo se tak. John nebyl jen voják a doktor. Byl to hlavně přítel. Jeho nejlepší přítel. Někdo komu na něm záleželo. I přes to všechno kým Sherlock Holmes byl. Bezcitný sociopat. Chladný. Labilní a otravný. A přesto u něj John zůstával. A vždy stál na jeho straně. Může mu věřit?

Zabil pro tebe! Ozvalo se v jeho hlavě.

„Sherlocku! Nechtěj, abych ty dveře vyrazil!“ Vztek. Cítil přítelův hněv. A začal být zoufalý. Co teď? Kam teď?

Přešel ke dveřím. Položil zakrvácenou ruku na bílé dřevo. John Watson změnil jeho život. Tak zatraceně zásadním způsobem. Proto dostal detektivní konzultant strach. Poprvé v životě. A jen z reakce jeho přítele. Co udělá? Bude na něj řvát? Obviňovat ho? Nenávidět? A nakonec ho opustí? Tak jako mnoho lidí v minulosti? Rodiče? Bratr?

„Johne…“ zašeptal. Ruku spustil. Zanechala za sebou krvavou stopu. Sotva si jí všímal. Položil ruku na kliku a jen odemkl. Pokud chce John vědět pravdu. Nechal otevření dveří na něm…