Němý pláč 2. část

10.09.2015 10:49

Děkuji za krásné komentíky. Hodně mě posunují dopředu. A díky tomu taky přináším druhou část, kterou mám napsanou opravdu víc jak rok. A třetí část přijde později... teprve jsem na ni začala pracovat. Jde o to, že tohle je jediná má povídka, která nikdy neměla vymyšlený konec. 

Věnuji tuhle část všem bojovníkům, kteří válčí sami se sebou. A kterým se povedlo vyhrát.

 

Vaše Sal.

 

2. část – Za dveřmi

 

Dveře zůstaly ještě chvíli zavřené. Doslova slyšel Johnův splašený tep. Jak drží ruku na klice. A odhodlává se vstoupit. Co si myslí, že tu najde? O čem je přesvědčený, že tady uvidí?

Sherlock stál zády ke dveřím. Hlavu svěšenou. Díval se na své holé prsty u nohou. Cítil chlad, který pronikal do bosých nohou. Nevnímal ho.

Ruce měl spuštěné podél těla. Látka košile se přisála na řeznou ránu. A krev… tiše stékala po bledých rukou. Mísila se s potem. V tichém rytmu dopadala na zem.

Dveře se otevřely. Sherlock se nepohnul. Dech byl mělký. Oči zavřené.

John stál na prahu. A díval se. Za svůj život toho viděl víc než dost. To co se dělo v Afganistanů. Pak řešení případů pro Sherlocka. Vraždy, sebevraždy… únosy. Mrtvá těla. Rozřezaná. Rozpitvaná. Mnohokrát se díval na čerstvou krev. Jak v pramíncích stéká z těl obětí. Ten nezaměnitelný pach rzi vždy narazí do nosu. A trvá mnoho hodin na to zapomenout.

Jenže tohle je jiné. Tahle krev je jiná. Protože je Sherlockova.

Pořád tam stál. Ruku stále na klice. Mohl by se teď otočit. Odejít. Nechat ho se svou závislostí. Dělat, jako by nic neviděl. A do budoucna se dívat jak jeho jediný přítel zahazuje svůj život? Opravdu by tohle mohl udělat?

A to je přesně to, co Sherlock čeká. Že ho John opustí. Doktor tohle věděl z jeho postoje. Jak k němu stál zády. Němý pláč. Nikdy nevyřčená slova. Prosím… neodcházej! Ty ne… prosím…

Zoufalý nářek génia.

Přešel k němu. Ruku položil na jeho rameno. Opatrně. Mírně zatlačil. Otočil ho k sobě.

„Sherlocku?“ smutný úsměv. Ale znamenal mnoho. Jsem tu a neopustím tě. Jsem tu.

Váhavě vzal jeho ruku do své. Detektiv se na něj nedíval. Tvář odvrácenou od svého přítele. Bál se toho, co by v těch šíleně modrých očích viděl. Bál se vlastního pohledu. Co by na něm John viděl? On je Sherlock Holmes. V jeho očích nesmí být kapitulace. Strach. Ani bolest. Nesmí…

„Podívej se na mě,“ zašeptal John. Zvedl jeho ruku. Odrhnul zakrvácený rukáv. Vlastní ruku položil na ránu.

„Ne… nemůžu…“

John ho manévroval k nízké skříňce. Mírně na něj zatlačil, aby se posadil. Poklekl před ním. A pořád držel jeho ruku.

„Podívej se na mě.“ Proč v tom hlase neslyšel nenávist? Zlobu? Vztek? Proč byl tak… Smířený. Klidný?

Šedá se střetla s modrou. Nebe a peklo. Hluboké moře. Bouřka. Nekonečný oceán. Hluboký. Nádherný. Ale tak strašně zrádný.

„Neodejdu,“ řekl pevně John. Díval se do jeho očí. Natáhl druhou ruku a jemně se dotkl jeho obličeje. Odrhnul zpocené vlasy z čela. „Slyšíš, Sherlocku. Já nikdy neodejdu.“

„Já…“ Najednou nevěděl, co říct. Jak reagovat. V jeho celém životě nikdy nikdo nebyl. Na vše byl sám. Vše si musel vybudovat v samotě a odloučení od lidí. Proč je John ta zatraceně jiný?

„Neříkám, že to chápu. Ale jsem tu, ano?“ zašeptal jemně. Pak vstal. Usmál se na něj. Pustil jeho ruku. „Zajdu teď pro lékárničku. Vrátím se, ano?“

John nemohl vidět jeho přikývnutí. Ani jeho fascinovaný výraz. Tak tohle znamená mít… přítele? Ten pocit být pro něho důležitý. Ať už se stane cokoliv? Klidně můžete ležet v bahně. A on přijde a zvedne vás. Můžete se prodírat špínou světa. A přesto tu bude. Přítel. Kamarád. Spolubydlící. Jeho úžasný bloger. John Watson. Přítel…

John se vrátil během chvíle. Pro Sherlocka to byla věčnost. Pořád hypnotizoval dveře. Snažil se vydedukovat kde teď doktor je. Kudy se pro svou lékařskou tašku vydal. Každé zavrzání schodu. Poslouchal každý jeho krok. Opravdu neodejde?

John vešel do koupelny. Pohledem zavadil o menší kaluž krve u vany. Odvrátil pohled a znovu se podíval na svého spolubydlícího. A on se díval na něj. Vyzařovalo z něj něco… bolestného.

„Neměl jsi mě takhle vidět,“ zašeptal jen.

„Nech to být, Sherlocku,“ zasmál se. Ale v tom smíchu bylo něco tak trpkého. „Měl jsem to poznat dřív, jsem doktor.“

„To ano, bývalý vojenský doktor. Ale ne psychiatr.“ Lehce cuknul rukou, když se ho John znovu dotkl.

„Myslíš, že by se na tom něco změnilo? Kdybych byl tenhle druh doktora?“ zamračil se John. Otevřel červenou tašku a připravil si potřebné věci. Desinfekci. Pár obvazů. Krytí.

„Nemyslím. Nikdo to nevěděl,“ zašeptal. Sotva ho John zaslechl. Podíval se na něj a znovu se usmál.

Chvíli bylo ticho. John si jen prohlížel ránu. Přejížděl po ní buničinou. Zkoumal hloubku řezu. Sherlock ho sledoval. Chvílemi se mračil. Díval se, jak jeho prsty jemně pracují. S lehkostí. A hlavně tak aby víc neublížil.

„Johne?“

„Hm?“ Nezvedl zrak od rány. Sherlock viděl, jak si prohlíží i ty ostatní. Ty starší. Prstem přejel po jedné obzvlášť staré a hluboké.

„Proč…“ Zamračil se. Zněl nejistě. „Proč jsi tak klidný? Proč…“

„Po tobě neřvu? Proč nejsem znechucený? Proč tě nedokážu nenávidět, za to co děláš? Proč tu klečím a snažím se ti pomoct?“

„Ano. Tak nějak.“

John chvíli mlčel. Věnoval se obvazu v rukou. Lehce obmotával ránu. Přemýšlel. O tom všem. Mohl by mít zlost. Měl by cítit zlobu. Vztek. Možná i tu nenávist.

Podíval se na Sherlocka. Na jeho vyčkávající výraz. Usmál se na něj. Položil ruku na zakrytou ránu. Jen lehce zmáčkl. Tak, aby to nebolelo.

„Protože jsi můj přítel, Sherlocku.“

„Ale…“

„A záleží mi na tobě. Nemůžu ti bránit v tom, co děláš. Protože pokud nechceš přestat, nikdy to neskončí. Ale můžu tu pro tebe být. A chci ti říct, že pokud se rozhodneš s tím přestat, pomůžu ti. A pokud nechceš. Pochopím to. Ale pořád se tě budu snažit přesvědčit. Tohle přátelé dělají.“ Ani si nevšiml, jak blízko byl. Ruce položené na obou jeho předloktích. Drtil je v pevném sevření.

„Pro mě ne, Johne. Pro mě to nikdy nikdo neudělal. Proč ty ano?“ Nechápal. Poprvé ve svém zatraceném životě něco nedokázal pochopit. Proč je k čertu John Watson takový. Proč se o něj stará? Proč chce být jeho přítelem? Po tom, jak ho pořád ponižuje. Dobírá si ho. Někdy celé dny nevšímá. A přesto tu teď před ním klečí. A ten jeho výraz. Je to frustrující!

„Na to musíš přijít sám, Sherlocku. Ty jsi tu ten detektiv, ne?“ Postavil se. V očích zvláštní třpyt. Taky odhodlání. A pak něco zvláštního. Nepopsatelného.

„Jsem jen konzultant,“ odfrkl si. „No tak Johne… proč?“

John se k němu znovu otočil. Položil ruku na jeho rameno. „Měl bys jít spát. Ztratil si dost krve. Nechci tě tu sbírat ze země, až mi tu omdlíš. Fakt nechci tvému bratrovy vysvětlovat, co se doopravdy děje, když by ses náhodou dostal do nemocnice.“

„Neřekneš mu to?“

„Ne. Proč bych měl?“

„Nechápu to. Proč bys mu to neřekl? Proč mě nechceš nechat hospitalizovat? Necháš mě jen tak jít? Co když to udělám znovu? Nepřipoutáš mě k posteli? Přece jsem na tom špatně, ne? Co kdybych příště vykrvácel? Co kdybych umřel?“

„Moc o tom přemýšlíš. A neřeknu to nikomu z jednoho důvodu. Protože nechci. Je to tvá věc. Já tu pro tebe jen budu. A stejně… pokud to budeš chtít opravdu udělat. Uděláš to a ani já ani nemocnice ani tvůj bratr tě nezastaví, je to tak, že?“

„Nejspíš ano…“ vydechl. Díval se na Johna. A byl najednou tak zmatený. Nevěděl, co dělat. Jak se teď před ním chovat.

„Tak pojď, jdeme do postele,“ zasmál se John a poplácal ho po rameni. Sherlock mu úsměv oplatil.

Sherlock se pomalu zvedl. Mírně se s ním zatočil svět. John ho podepřel. Chytil ho okolo pasu a pomalu se společně přesunuli do jeho ložnice.

Pomohl mu posadit se na postel. Chvíli se na něj díval. Ruce položené na jeho ramenou. Lehce pohladil. Přejel prstem po odhalené kůži na krku. Zastavil se u prvního knoflíčku košile. Pomalu ho rozepnul. Pak další a další.

Sherlock ho sledoval se zvláštním výrazem. „Co to děláš, Johne?“ zeptal se tiše.

„Nemůžeš spát v té zakrvácené košili. Já jen…“ Zastavil pohyb rukou na posledním knoflíku. Prsty se omylem dotkl odhalené pokožky břicha. Sherlock zatajil dech. Ale nezastavil ho.

„Dobře. Pokračuj… Já… Děkuji.“

Zachvěl se, když mu John položil ruce na hrudník. Sunul je výš. Dotýkal se jeho kůže s posvátnou úctou. Jako by nic v budoucnu nemělo mít smysl. Jen tenhle zvláštní okamžik. Dotkl se jeho klíčních kostí. Zajel pod límec košile a shodil mu ji z ramen.

Dívali se navzájem do očí. Skoro nedýchali. Tep proudící krve bušil ve spáncích.

„Johne…“

Jako by ho vyslovení jeho jména vytrhlo z transu. Odstoupil od Sherlocka. Nervózně se usmál. Přešel ke skříni a vytáhl z ní čisté tričko. Podal ho Sherlockovi.

„Děkuji, Johne,“ zašeptal Sherlock.

John se otočil. Hlavu mírně svěšenou. „Není zač,“ zašeptl sotva slyšitelně. A opustil ložnici. Zmatený. A z šílenou touhou praštit do nejbližší zdi.