Němý pláč 3. část

09.02.2016 20:25

Tak mám pro Vás třetí a poslední část téhle povídky. Snad se Vám konec bude líbit. 

Beta je úžasná Miamam

 

3. část – Za maskou lhostejnosti

 

„Neškrábej si to!“ ozvalo se odnikud. Ani nevnímal, že John vešel do místnosti a sleduje ho tím svým modrým pohledem.

„Nech mě být! Nejsi moje matka…“ tiché zavrčení. Otočil se zády k Johnovi.

„Ale jsem tvůj přítel,“ tiše pronesená slova. Neměla by mít tak velký význam. Tak proč to tolik bolí? Sherlock na sobě nedal znát, že je slyšel. A přesto mu hučela v hlavě. Jako včelí úl, který se mu usadil na duši.

Neslyšel Johna odejít, ale věděl, že je pryč. Nechal ho tu samotného… Odešel, a Sherlock měl divný pocit, že tentokrát něco pokazil. Může jedna pouhá věta zničit úplně vše?

Díval se na místo, kudy John odešel. Možná tím směrem zíral několik hodin. Než slunce dalo dnešnímu dni sbohem a celá místnost se pohroužila do tmy.

Sherlock prudce vstal. Automaticky se zastavil před dveřmi do koupelny. Moc dobře ví, co ho tam čeká. Krása v podobě žiletky. Bolest. Tak nádherná a opojná.

Vešel do koupelny. Zavřel za sebou bílé dveře. Opřel se o ně. Temenem hlavy se opíral o dřevo. V hlavě tisíc a jedna myšlenka. A on moc dobře věděl, co by mu teď pomohlo.

Vyhrnul si rukávy županu. Hladká látka přejela po obvazu, který mu tam tak pracně John dal. Sherlockovy oči hypnotizovaly bílou gázu. Díval se na ni jako na něco nového. Neznámého. Pocit tak zvláštní.

John mu včera pomohl. A neopustil ho. Zůstal tu při něm, celou noc... celý den, než ho detektiv vyhnal. Tím, že se chová jako malé dítě.

Ale kde je skryta skutečná pravda? V geniově duši. Neumí  přijmout fakt, že je tu někdo, kdo se mu snaží pomoct. Kdo ho neodsoudil. I přes to, kým skutečně Sherlock je, ho má John rád.

Má ho rád přesně takového.

"Johne..." Tichoulince šeptaná slova. Teď měl v hlavě jen tohle. Tvář vojáka. Doktora a věrného přítele.

Zatnul ruce do pěstí. Zoufalý. Připadal si, jako by stál na kraji útesu. Jako by ho John držel za ruku, ale stačilo by málo a on spadne. Do propasti zapomnění. Tam, odkud není návratu. Tam, kde svět zešedne.

Udělal krok dopředu. Pootevřel dvířka skříňky a vytáhl z ní malou krabičku; a tam, na jejím dně byla ona. Ještě zabalená v ochranném obalu. Nová. Nepoužitá. Ostrá!

Vzal ji do svých dlouhých prstů. Jen tak ji převracel. Díval se. A rozjímal.

Najednou se otevřely dveře a v nich stál John. Ten jeho výraz byl tak bolavý. Sherlockovi se roztřásly ruce. Žiletka spadla na zem.

John se otočil a odcházel.

Ne! Proboha, jen tohle ne!

Dohnal ho na schodišti. Chytil ho za rukáv košile. "Johne," vydechl prudce. "Já... nechtěl! Nechtěl jsem to udělat..." Držel ho pevně. "Prosím... věř mi!" Zoufalství.

Doktor se na něj díval tak... zvláštně. Smutně. "Za co přesně se mi omlouváš?" řekl napjatě.

Sherlockovi klesla ruka. V jeho tváři bylo něco nepopsatelného. Ale Johnovi věřil. Dokonce bezmezně.

"Za všechno... Johne, já tohle neumím..."

"Co přesně, Sherlocku?"

"Nejsem ten perfektní člověk, za kterého mě považuješ. Jsem sociopat... A..."

"A co na tom záleží, jaký si myslíš, že jsi? Myslíš, že mi na tobě nezáleží? Záleží, a sakra moc. Chci, abys to věděl."

John se usmál. Zvedl ruku a prohrábl druhému muži jeho nezbedné kudrlinky. "Víc, než si možná myslíš..."

"Johne, já..."

"Sherlocku. Prosím,  teď mlč, ano?" znovu se usmál. Jeho ruka klesla trochu níž. Dotkl se jeho tváře. Přejel po polozavřených víčkách a zastavil se na těch svůdných rtech. "Copak to nevidíš? Celé ty roky..." šeptaná slova, která se nesla až k duši. Která zasáhla víc, než cokoliv jiného.

Ani jeden neví, kdo začal první. Rty se dotkly. Jen něžně. Otřely se o sebe. Polibek, který pro oba znamenal něco nového. Něco, co se nezapomíná. Něco, co změní všechno.

Jazyky se dotkly. Polibek se prohloubil. A vše špatné se rozplynulo v lásce. V touze po tom druhém.

Já jsem tvé teď.

Já jsem tvé tady.

SHJW

Ležel vedle něj. A díval se, jak tenhle génius v poklidu spí. Díval se a viděl. Ten klid. Sledoval jeho nahé tělo. Viděl jizvy, které ukrývalo. Ty nejhorší vždy schovával na místech, kde je nikdo neměl vidět. Ale Johnovi to dovolil. O to víc tohoto člověka doktor miluje.

Dotkl se pomalu jedné jizvy na jeho podbřišku. Kdo ti ublížil, že si musíš ubližovat? Ptal se sám sebe.

Pomalu se ohnul a to místo políbil. Něžně. Jen lehce přejel rty po tom malém hrbolku. Miloval ho. I takového, jaký je. Se svými nedostatky. A John udělá vše pro to, aby Sherlock na svou závislost nakonec zapomněl.

Detektiv se mírně zavrtěl. John vzhlédl a podíval se  do jeho šedých očí. A Sherlock sledoval jeho.

"Já..." snažil se něco říct, ale měl v sobě tolik emocí, že mu slova došla.

John se usmál. Pohladil další jizvy na jeho břiše. Postupoval výš, až se zastavil na další hluboké na jeho boku.

"Možná to nikdy nepochopím. Ale jsem tady pro tebe, Sherlocku. A vždy budu. Vím, že nejde přestat hned, ale... společně to zvládneme..." Položil se mu na hrudník. Sherlock mu vtiskl polibek do vlasů. A to znamenalo víc, než tisíc slov.

John se nadzvedl a s úsměvem lehce políbil místo pod sebou. Pak další a další. Slíbával všechny myšlenky. Sherlock pod ním tál. Každý polibek byl jako zásach elektřinou.

Doktor se zastavil u jeho bradavky. Přejel po ni jazykem a pak mírně skousl. Sherlock zavzdychal. Lehce se prohnul v zádech.

John se přesunul mezi něj. Ale lehce vnikl do jeho uvolněného těla. Byl něžný. Jen jemně se pohupoval dovnitř a ven. Bral si jeho duši. Pomalými pohyby udával směr myšlenkám. Sherlock se držel jeho rukou. A společně dospěli k vrcholu.

Miluji tě.

Jsi pro mě vším.

Spolu zvládneme vše.

A svět se přestal na chvíli točit. Zastavil se v přítomném okamžiku. A změnil úplně všechno.

Nikdo neříká, že to bude ideální. Nemůžeme tvrdit, že svět sem tam nezešedne, ale společná cesta se teprve otevírá. Půjdou po pěšině přátelství, lásky a tolerance. Budou žít jeden pro druhého. Budou cítit to, co ten druhý. A nakonec se z mysli génia vyplaví poslední střípky bolesti.

Jsem tady.

Pro tebe.

Navždy.