Nevzdat to!

První díl, šestidílné série. Velmi krátké, ale snad pochopíte, co jsem tím chtěla říct. Celá povídka je o míjéní se, ale o následném pochopení. Někdy opravdu stačí jen otevřít oči a pravda vás praští po čumáku. Znám to...

yellow moc děkuji za krásná slova a za opravu. Jsi mé sluníčko!

Nejbolestnější je vedle někoho sedět, jen tak se ho letmo dotýkat, plakat pro něj po nocích, ale vědět, že ho nikdy nemužeme mít ...

Nikdy jsem to nechtěl udělat. Ale já musel. Válku vyhraje jen láska a já miloval. Opravdově, bezmezně, nekonečně… Ještě teď cítím mé vlastní srdce splašeně bít, jen na něj pomyslím. Jeho dokonalé oči, ve kterých pro mě bylo jen pohrdání a nenávist. Ale já ho nenávidět nedokázal. Miloval jsem ho. Z celé své existence. Z celého srdce. Daroval bych mu duši. Tělo… A on se to nikdy nedozví. Nikdy se ho nebudu moct dotknout. Políbit ta smyslná ústa. Zavrtat prsty do těch hladkých vlasů. A proč? Já jsem chlapec-který-přežil. On smrtijed. Má tohle budoucnost?

Kolik nocí jsem probrečel. Kolik jich prožil v agónii a touze po jeho těle? Pomohlo mi to? Ne, právě že naopak. Už jsem se na sebe nedokázal ani podívat do zrcadla. Rapidně jsem zhubnul. Nedokázal jsem jíst. Zoufalství si na mém těle vybralo svou daň.

Láska. Tak krásný a nádherný cit. Je tak bělostně čistý. Probouzí vás k životu. Dodává potřebnou a nikdy nekončící energii. Když milujete, jste v jiném světě. Pohybujete se jako na obláčcích. Modré nebe všude okolo vás. Vaši duši nic netrápí. Existuje pro vás jen on. Vaše druhá polovička. Vaše srdce, které darujete z lásky a pro lásku…

Je škoda, že nic z toho nezažiji.

Je leden. Přesněji devátého ledna a já tu stojím. Sám. Je těsně před rozbřeskem. Nejkrásnější den v roce. Nejnádhernější východ slunce, jaký jsem kdy viděl. A uvidím ještě nějaké další? Ne, já jsem si tohle odepřel. Už to dál nevydržím. Potřebuji lásku, vím to. Ale on mě nenávidí. Já bez něj nedokážu být! Proč mě nechce! Já vím, že by mě dokázal milovat. Je to kvůli mému otci? Opravdu jsem mu tolik podobný? Já nechci být James! Nechci být chlapcem-který-zničil Voldemorta. Chci být jen obyčejný kluk, který si vybral partnera na život. Který se jen zamiloval. Chci prožít ty sentimentálni věci jako je obyčejné flirtování. Chtěl bych vidět, jak by se u toho tvářil. Mohl by konečně shodit tu masku, kterou nosí. Pro mě. Jen pro mě, pro Harryho. Ne pro Pottera. Jen a pouze pro mě.

Ne. Nejde to. Jsem, kdo jsem. Narodil jsem se pro něco jiného. Očekávají se ode mě velké věci. Jsem někdo. Ale já tohle nikdy nechtěl!

Cítím ty hořké slzy na své tváři. Ale nechám je tiše skanout. Dopadají na zamrzlou hladinu černého jezera. Už brzy bude po všem. Těším se na konec. Nikdo mě nikdy nenajde. Budou po mě pátrat. Vím to. Ale nemají šanci najít mé tělo. Ne tak daleko od hradu. Otočil jsem se a naposled se na to velevážené dílo čtyř mágů podíval. Hrad. Tak majestátný. Můj domov. Není to krásné? Zemřít tam, kde to milujete? V klidu a pokoji. Doma…

Procházím se po zamrzlé hladině a hledám nejtenčí led. Usmívám se. Proč taky ne? Už brzy ta bolest odezní. Srdce se zastaví. Už brzy bude po všem a já budu ve vlastním nebi. Zasloužím si ho. Mě už svět nepotřebuje. Zlo je pryč. A já si přece lásku nezasloužím. Jsem jen zbraň. Nic víc, nic míň. Ale na co zbraň, když už je po válce, hm? Nakonec, tohle je opravdu dobrý nápad. A je to teprve chvíli, co jsem na něj přišel. Nemohl jsem spát. Zase. Zdál se mi sen. O něm.

Usmál jsem se. Slzy a smích? Co je to za ironii? Ne, ne ironie. Jen můj život, který brzy skončí. Ach, Merline jak já se těším!

Ještě jeden krok. Nebo ne? Udělal jsem ho. Pak další a další. Odcházím… Děkuji za vše. Ach, světe! Světe! Děkuji…

2. část