Not Alone

21.08.2012 19:44

Komu se nelíbila scéna s Brumbálem a vlakem? Mě tedy ne. Tak jsem si s textem trochu pohrála a napsala tuhle velmi krátkou povídku. Přišel na mě splín a nějaká moc romantická nálada - díky za ni!

Takže víc k tomu asi nemám, co napsat. Jen... užijte si ji!

 

Vaše Salazaret

 

Beta : Alice O´Really

 

 

Not Alone

 

Slowly fading away
Your lost and so afraid
Where is the hope in a world so cold
Looking for a distant light
Someone who could save a life
Living in fear that no one will hear your cries
Can you save me now

 

Je tu tma. Zima. Takhle přece nevypadá ráj. Tohle jsem si zasloužil? Já umřel pro svět a dopadnu takhle?

 

Světe, co jsem ti udělal? Copak jsi opravdu takhle nespravedlivý? Jsem tu sám. Bolí to, víš! Možná…

 

„Synu? Proč takovéhle slova?“

 

Zmateně jsem zamrkal. Ten hlas bych poznal kdykoliv, i když jsem ho slyšel už hodně dávno. Otočil jsem se a tam stála ona. Máma. Ta, co mi dala život a ta, které mi ho zachránila.

 

„Mami?“ do očí se mi vhrnuly slzy. Přišla ke mně blíž. Vzala mou tvář do svých dlaní. Cítil jsem to teplo. Zavřel jsem oči. Užíval si tuhle chvíli.

 

„Nejsi tu sám…“ další známý hlas. Známé místo! Mé mrtvé srdce tlouklo jak o život. A na mé rameno dopadla velká dlaň.

 

„Tati!“ Objali jsme je. Oba najednou. To je to po čem jsem tolik let toužil! Tohle je můj vyplněný sen. Rodina. Jen… on chybí… Ale možná, kdybych zůstal, našel bych ho; musí tu někde být. Padl kvůli mně – a já mu nestihl říct tolik věcí!

 

„Harry, vím o čem přemýšlíš, ale tady zůstat nemůžeš.“

 

„Proč ne? Jsem mrtvý… stejně jako vy… copak… Nechci zůstat sám!“ Políbila mě do vlasů. Znovu objala.

 

„Ty nikdy nebudeš sám. Máš nás,“ usmála se. Položila mi ruku na srdce. A já je uviděl. Stáli tu všichni. Do jednoho. Po tvářích se mi kutálely slzy a trochu ten krásný obraz kazily.

 

„Ale kde je…“ Otočil jsem se a uviděl ho. Kráčel ke mně tak pomalu. Rozběhl jsem se. Tolik jsem ho chtěl obejmout; tak strašně moc. Ale těsně před ním jsem se zastavil.

 

„Severusi…“ vydechl jsem. Neusmál se. Jen se na mě dívaly jeho černočerné oči. Ale v nich bylo vše, co jsem chtěl. Tolik citů. Tolik lásky!

 

„Seve…“ nestihl jsem ani doříct jeho jméno. Políbil mě. Jako by to mělo být naposledy. Jenže… to je naposledy. Mé srdce vynechalo jeden úder.

 

Tak strašně moc ho miluji. Tak moc po něm toužím a nikdy jsme nedostali šanci! Pořád jsme chodili okolo sebe. Nadávali si, a přesto… Milovali se.

 

„Nemůžeš tu zůstat dlouho,“ řekl jeho nádherný hlas. Podíval jsem se na něj a snažil se usmát, ale nešlo to. Zármutek byl příliš velký.

 

„Proč musím odejít? Proč?“ zanaříkal jsem jako malé dítě, kterému seberou lízátko. Mně ale vzali něco mnohem důležitějšího. Lásku! Někoho, komu na mně záleželo. Kdo mě miloval. Takové věci se přece dělat nesmí…!

 

„Není tvůj čas.“

 

„Nikdy nebyl. Ale jsem tu a chci tu zůstat… S tebou,“ můj hlas zněl tak zoufale. Ale podle toho, jak nás ostatní sledovali, zřejmě mi nikdo nedává na výběr. Opět za mě budou rozhodovat druzí. Kdy to skončí?

 

„Chci zůstat,“ ještě jednou jsem to musel zkusit.

 

„Já vím, Harry. Moc dobře to vím!“ objal mě. Tiskl mě tak silně. Ani on nechtěl, abych odešel; cítil jsem to z něj! Proč mě tedy posílá pryč?

 

„Miluji tě, Severusi. Miluji tě. Miluji…“ Zabořil jsem hlavu do jeho černého hábitu.

 

„Já tebe víc.“

 

Samozřejmě; vždy musel být ve všem lepší… Samovolné, bezděčné trpké pousmání, sladkobolné, trýznivé a svět se už rozplýval. Viděl jsem zase jen temnotu. Pach trávy a čerstvě napadaného deště.

 

Prudce jsem otevřel oči.

 

„Malfoyi?“ zašeptal jsem tiše.

 

„Pšt… Mlč…“

 

„Draco… co se…“

 

„Mlč sakra!“

 

Nechápal jsem to. Co se tu stalo? Co se děje!

 

Ale vzpomínky přišly ve chvíli, kdy Draco Malfoy vstal, rozhlédl se kolem po kruhu Smrtijedů a zůstal viset přímým pohledem na Voldemortovi. A řekl tu jednu jedinou větu.

 

 

„Je mrtvý.“

 

I am with you
I will carry you through it all
I won't leave you I will catch you
When you feel like letting go
Cause your not, your not alone*

 

 

*Red, Not Alone