Pod hladinou

15.01.2016 13:36

Malá povídečka ode mě. 

Beta - Úžasný mia mam, která tomu dodala lesk 

 

Pod hladinou

Na jaře se vrací od podzima listí,
mraky místo ptáků krouží nad Závistí,
kdyby jsi se někdy ke mně chtěla vrátit,
nesměla bys, lásko, moje srdce ztratit.

 

„Je čas se vrátit, bratříčku…“

Tahle slova znamenala jen jedno. Je čas. Dva roky skrývání jsou u konce. A slavný Sherlock Holmes vstane z popela jako bájný fénix. Svět se brzy dozví pravdu: žije! A mělo by to být to nejdůležitější, jenže jsou lidé, kteří si toho nevšimnou. Protože už dávno přestali věřit. Už neexistuje slovní spojení – Věřím v Sherlocka Holmese.

Postava stojí v koutě místnosti. Vlasy ještě vlhké z teplé koupele. Jeho známý Belstaff přehazuje přes ramena. Nechybí ani známý úsměv. Ani pokynutí hlavou. Jako by ty dva roky ani neuplynuly. Je zpět.

„A co on?“

„Kdo?“ zeptá se jako by nic Mycroft. Pravdou je, že tuhle otázku čekal dřív. A neví, jestli je připravený říct Sherlockovi pravdu. Další věc, která mu měsíce nedala spát. On se s tím smířil, ale co jeho malý bratříček? Tak moc mu na tom doktůrkovi záleželo. A nikdy ani nechápal proč.

„Nedělej hloupého, Mycrofte!“ vyštěkl Sherlock a natáhl ruku. Myslel si, že mu bratr podá složku ze sledování Johna. Ale Mycroft se k ničemu neměl. Zamračil se a ruku stáhl.

„Sherlocku…“ mírné odmlčení. Chtěl mu dát čas. „John už není.“

„Jak to myslíš, že není?“ Nevěřícná slova. Proč to tak bolí? Proč se mu srdce málem zastavilo, jen při tom, co slyšel? Proč ten tlak na hrudi?

„Dva dny po tvém pohřbu prostě zmizel. Snažil jsem se po něm pátrat, ale bezvýsledně. Prostě je pryč, a já nevím kde.“

„Ty nevíš kde?! Ty, Mycrofte?!“

„Promiň, bratříčku, ale pokud doktor Watson nechce, nemáme šanci ho najít.“

Proč by nechtěl? Co se stalo tak závažného, že odešel? Co ho donutilo zmizet z povrchu zemského, že ho ani Mycroftovi posluhovači nenašli? A snažili se vůbec?

Sherlock se otočil k oknu. Díval se na západ slunce. Jak se mi tiše vysmívá. Vše dělal pro něj a on…

Zabil jsem v lese jelena,
bez nenávisti, bez jména,
když přišel dolů k řece pít,
krev teče do vody, v srdci klid.

Ticho. To jediné ho obklopovalo. Ticho a zvláštní klid, který se mu usadil na duši. Mírně se posunul, ale tak, aby nevyplašil majestátného jelena, který stál kousek opodál. Snad největší, kterého kdy viděl. Paroží ukazovalo, jak moc velkým pánem tohohle lesa je. Přes hledáček pistole mu viděl až do očí. Černé jako ta nejtemnější půlnoc tohohle místa. Sledoval ho už týdny, ale až teď se dostal tak blízko.

Stačilo by tak málo, aby jelenovo srdce dotlouklo. John se usmál. Znovu zaměřil, ale nevystřelil. Zvedl se ze svého místa. Přehodil zbraň na záda a tiše odešel.

Ještě nepřišel čas na smrt.

I když šel tiše, jelen si ho všiml. Zvedl svou velkou hlavu a zavětřil. Chvíli poté po něm nebylo ani stopy.

John se usmál. Přijde den, kdy paroží bude viset nad jeho krbem. Ale ne dnes. Možná zítra… možná za týden. Tady čas neplyne. Tady stojí strnule na místě. Nikam se nepohybuje.

Je tu klid. V duši osamělého vlka, který zastřel minulost. Protože ona pro něj důležitá není. Žije tady. Žije teď. Jako by zítřek neměl být. Jako by dnes měl přijít konec světa.

Já jsem dnešek. Já jsem tady. Já jsem teď!

SHJW

„Jak to myslíte, že nevíte?!“ vrčel Sherlock vztekle. Přecházel po pokoji u svých rodičů a pořád se snažil najít Johna. Celé dny! Celé týdny, a žádný výsledek. Jako by v jednu chvíli byl, a den ze dne prostě zmizel. Celá jeho existence. Celý jeho život. Až moc se toho od Sherlocka naučil.

Praštil složkami na stůl. Frustrovaně hodil své tělo na pohovku. Mnul si spánky. Není šance, že by ho našel. Ne pokud se John učil od něj, jak zmizet. Jak nebýt, a přesto existovat.

Měl jsem naplánovanou naši budoucnost… Proč jsi odešel?

SHJW

Znovu se na něj díval. Do jeho korálkových očí. Ale tentokrát zaměřoval. Sledoval. Tiše. Byl jako stín tohohle místa.

Prostorem se ozval výstřel. Jelen padl k zemi. Mrtvý ještě dřív, než se jeho tělo dotklo země. John nebyl tyran. Nechtěl, aby jeho oběti trpěly. Vždy to bylo rychlé a bezbolestné.

Pomalu vstal. Došel na místo, kde ležel mrtvý jelen. Čerstvá krev tiše kanula do malého jezírka. A tam… Tam v hloubce ho uviděl. Zamlženou vzpomínku na někoho, koho miloval. Tvář tak jasnou, jako by ho viděl naposledy včera. Kudrnaté vlasy, které ovíval vítr. Křivý úsměv. Zářivě ledové oči.

Jenže je mrtvý. A John s tím nemůže nic dělat. Jeho chorá mysl mu tohle dělá naschvál. Pořád mu ukazuje lásku k mrtvému. Jako by na tom mohl něco změnit! Ale to nejde! Copak to nechápeš?!

Zatarasí cestu do svého srdce. Je najednou chladné jako kus ledovce. Nemůže si dovolit milovat. Ne na tomhle Bohem zapomenutém místě.

Dívá se do mrtvých očí jelena a vidí jeho. V černých očí nekonečna.

SHJW

„Sherlocku, potřebuji tě v Londýně, nemůžeš…“

„Neříkej mi, co mám nebo nemám dělat, Mycrofte! Musím ho najít!“

„Pokud doktor Watson nechce…“

„Mycrofte! Já se nevrátím. Ne dřív, než ho najdu…“

Starší bratr si povzdechl. Podíval se na svého bratra a viděl na něm tu zoufalost. To, jak moc se snaží najít člověka, kterého… miluje? Proč by to jinak dělal? Proč by se namáhal najít jednu jehlu v kupce sena, kdyby mu na něm nezáleželo?

„Pomůžu ti. Ale neslibuji, že ho najdeme.“

„Díky, bratře.“

SHJW

Zima přišla tenhle rok moc brzy. John stál na prahu svého domu a díval se na zasněženou krajinu. V jedné chvíli mu to připadalo až kouzelné. Nikde ani živáčka. Možná sem tam zahlédl uši zajíce, který zabloudil daleko od své nory.

Vrátil se zpět do domu a oblékl si těžký kabát. Do ruky vzal svou loveckou pušku a vydal se na lov. Je třeba doplnit zásoby. Možná se odpoledne rozhodně zajít do města, pro ostatní potřeby. Pro další náboje.

Znovu se rozhlédl kolem. V modrých očích zvláštní třpyt. Dnes… Dnes je to dva a půl roku, Sherlocku.

Bodlo ho u srdce. Jako by mu tam někdo zaryl ledovou ocel nože. Pálilo to a v hlavě mu vyvstala vzpomínka na někoho, kdo to na tomhle světě vzdal. A může on taky? Vzdát se a prostě zmizet do neexistence? Do hlubin temnoty. Daleko od všech.

Možná už to udělal. Už dávno je mrtvý. Tam uvnitř. Duše rozsápána na kusy. Srdce, které jen udržuje rytmus. Jen aby mohl přežívat na tomhle pustém místě.

Vykročil do zimy. Prošel uličkou mezi stromy a zamířil k jezeru. Tam se často choulí laně a jejich odrostlá mláďata.

Ale najednou se zastavil… Zaslechl zvuk kroků. Jak se někdo prodírá zasněženou plání. Otočil se a tam… Tam v dálce uviděl muže v dlouhém černém kabátě. On ho zatím nezahlédl. A jen dobře pro Johna. Otočil se a vrátil se zpět domů.

SHJW

Sherlock se prodíral mezi stromy. Těžce oddechoval. Byla mu zima. Ruce mu mrzly. A vůbec netušil, co pohledává zrovna tady! Byl naštvaný. Zima se mu dostala pod dlouhý kabát, zalézala za zvednutý límec, ledově se přivinula ke krku pod šálou.

Byl naštvaný. Vztek na muže, který se rozhodl přestěhovat se do takové pustiny! Kde člověk jiného nepotká! A vůbec není jisté, jestli je to John, který tohle místo koupil.

Zastavil se a podíval se na zem. Bylo tu pár čerstvých stop ve sněhu. Pak vzhlédl a uviděl dřevěný srub. Docela malý, a přesto v tomhle místě úchvatný. Byl jako z pohádek, které mu máma četla, když byl ještě hodně malý.

Nezatěžoval se klepáním. Něco mu říkalo, že je tady správně. Že sem patří. Že tohle je místo, které pro ně John vybral. Byl tak pln očekávání a zvláštního pocitu, které cítil u srdce.

Vstoupil dovnitř. Všiml si krbu, ve kterém plápolal oheň. A pak... tam v rohu místnosti viděl obrys postavy. Držela v prstech cigaretu, která tiše dohořívala. Byla jako vytesaná z kamene.

„Proč ses vrátil?“ zeptal se tiše John. Bez emocí. Jako by ho to vlastně ani nezajímalo. Ale opak byl pravdou. Srdce mu splašeně bilo v hrudním koši.

„Johne?“

„Proč? Proč, Sherlocku? Co jsem ti udělal, že jsi mě nechal žít v představě, že jsi mrtvý?!“ Prudce se postavil. V očích blesky. Hlas nabýval na sílee. „Co jsem ti udělal, že jsi mi musel tak ublížit!!!“

„Johne… promiň.“

V těch dvou slovech bylo všechno. Promiň, že jsem opustil. Promiň, že jsem tě nemiloval víc. Promiň mi tu bolest, kterou jsem způsobil. Promiň, že jsem se pro tebe nevrátil. Promiň!

A v tenhle den... V ten zasněžený den se stalo mnoho dobrých i špatných věcí. Tam daleko ve světě. Lumpové řádili v Londýně. Ale i v jiných městech. A Sherlock Holmes zůstával dál mrtvý a John Watson nezvěstný. A přesto… Vše bylo, jak má být. Protože John se nejdřív zarazil a zíral na Sherlocka s nevěřícným výrazem.

„Promiň,“ řekl znovu Sherlock. Stáli ve srubu uprostřed tichého lesa, a stejně byl jeho hlas sotva slyšet.

John sklopil hlavu. Dlouze vydechl nosem, trochu se zachvěl. A pak velmi pomalým krokem přistoupil až k Sherlockovi. Podíval se na něj. Natáhl ruce, objal ho, přitiskl pevně k sobě. A Sherlock úlevně vydechl, zabořil nos do Johnových vlasů a držel ho ze všech sil.

Ano. Všechno bylo tak, jak to má být.Pod hladinou

Na jaře se vrací od podzima listí,
mraky místo ptáků krouží nad Závistí,
kdyby jsi se někdy ke mně chtěla vrátit,
nesměla bys, lásko, moje srdce ztratit.

 

„Je čas se vrátit, bratříčku…“

Tahle slova znamenala jen jedno. Je čas. Dva roky skrývání jsou u konce. A slavný Sherlock Holmes vstane z popela jako bájný fénix. Svět se brzy dozví pravdu: žije! A mělo by to být to nejdůležitější, jenže jsou lidé, kteří si toho nevšimnou. Protože už dávno přestali věřit. Už neexistuje slovní spojení – Věřím v Sherlocka Holmese.

Postava stojí v koutě místnosti. Vlasy ještě vlhké z teplé koupele. Jeho známý Belstaff přehazuje přes ramena. Nechybí ani známý úsměv. Ani pokynutí hlavou. Jako by ty dva roky ani neuplynuly. Je zpět.

„A co on?“

„Kdo?“ zeptá se jako by nic Mycroft. Pravdou je, že tuhle otázku čekal dřív. A neví, jestli je připravený říct Sherlockovi pravdu. Další věc, která mu měsíce nedala spát. On se s tím smířil, ale co jeho malý bratříček? Tak moc mu na tom doktůrkovi záleželo. A nikdy ani nechápal proč.

„Nedělej hloupého, Mycrofte!“ vyštěkl Sherlock a natáhl ruku. Myslel si, že mu bratr podá složku ze sledování Johna. Ale Mycroft se k ničemu neměl. Zamračil se a ruku stáhl.

„Sherlocku…“ mírné odmlčení. Chtěl mu dát čas. „John už není.“

„Jak to myslíš, že není?“ Nevěřícná slova. Proč to tak bolí? Proč se mu srdce málem zastavilo, jen při tom, co slyšel? Proč ten tlak na hrudi?

„Dva dny po tvém pohřbu prostě zmizel. Snažil jsem se po něm pátrat, ale bezvýsledně. Prostě je pryč, a já nevím kde.“

„Ty nevíš kde?! Ty, Mycrofte?!“

„Promiň, bratříčku, ale pokud doktor Watson nechce, nemáme šanci ho najít.“

Proč by nechtěl? Co se stalo tak závažného, že odešel? Co ho donutilo zmizet z povrchu zemského, že ho ani Mycroftovi posluhovači nenašli? A snažili se vůbec?

Sherlock se otočil k oknu. Díval se na západ slunce. Jak se mi tiše vysmívá. Vše dělal pro něj a on…

Zabil jsem v lese jelena,
bez nenávisti, bez jména,
když přišel dolů k řece pít,
krev teče do vody, v srdci klid.

Ticho. To jediné ho obklopovalo. Ticho a zvláštní klid, který se mu usadil na duši. Mírně se posunul, ale tak, aby nevyplašil majestátného jelena, který stál kousek opodál. Snad největší, kterého kdy viděl. Paroží ukazovalo, jak moc velkým pánem tohohle lesa je. Přes hledáček pistole mu viděl až do očí. Černé jako ta nejtemnější půlnoc tohohle místa. Sledoval ho už týdny, ale až teď se dostal tak blízko.

Stačilo by tak málo, aby jelenovo srdce dotlouklo. John se usmál. Znovu zaměřil, ale nevystřelil. Zvedl se ze svého místa. Přehodil zbraň na záda a tiše odešel.

Ještě nepřišel čas na smrt.

I když šel tiše, jelen si ho všiml. Zvedl svou velkou hlavu a zavětřil. Chvíli poté po něm nebylo ani stopy.

John se usmál. Přijde den, kdy paroží bude viset nad jeho krbem. Ale ne dnes. Možná zítra… možná za týden. Tady čas neplyne. Tady stojí strnule na místě. Nikam se nepohybuje.

Je tu klid. V duši osamělého vlka, který zastřel minulost. Protože ona pro něj důležitá není. Žije tady. Žije teď. Jako by zítřek neměl být. Jako by dnes měl přijít konec světa.

Já jsem dnešek. Já jsem tady. Já jsem teď!

SHJW

„Jak to myslíte, že nevíte?!“ vrčel Sherlock vztekle. Přecházel po pokoji u svých rodičů a pořád se snažil najít Johna. Celé dny! Celé týdny, a žádný výsledek. Jako by v jednu chvíli byl, a den ze dne prostě zmizel. Celá jeho existence. Celý jeho život. Až moc se toho od Sherlocka naučil.

Praštil složkami na stůl. Frustrovaně hodil své tělo na pohovku. Mnul si spánky. Není šance, že by ho našel. Ne pokud se John učil od něj, jak zmizet. Jak nebýt, a přesto existovat.

Měl jsem naplánovanou naši budoucnost… Proč jsi odešel?

SHJW

Znovu se na něj díval. Do jeho korálkových očí. Ale tentokrát zaměřoval. Sledoval. Tiše. Byl jako stín tohohle místa.

Prostorem se ozval výstřel. Jelen padl k zemi. Mrtvý ještě dřív, než se jeho tělo dotklo země. John nebyl tyran. Nechtěl, aby jeho oběti trpěly. Vždy to bylo rychlé a bezbolestné.

Pomalu vstal. Došel na místo, kde ležel mrtvý jelen. Čerstvá krev tiše kanula do malého jezírka. A tam… Tam v hloubce ho uviděl. Zamlženou vzpomínku na někoho, koho miloval. Tvář tak jasnou, jako by ho viděl naposledy včera. Kudrnaté vlasy, které ovíval vítr. Křivý úsměv. Zářivě ledové oči.

Jenže je mrtvý. A John s tím nemůže nic dělat. Jeho chorá mysl mu tohle dělá naschvál. Pořád mu ukazuje lásku k mrtvému. Jako by na tom mohl něco změnit! Ale to nejde! Copak to nechápeš?!

Zatarasí cestu do svého srdce. Je najednou chladné jako kus ledovce. Nemůže si dovolit milovat. Ne na tomhle Bohem zapomenutém místě.

Dívá se do mrtvých očí jelena a vidí jeho. V černých očí nekonečna.

SHJW

„Sherlocku, potřebuji tě v Londýně, nemůžeš…“

„Neříkej mi, co mám nebo nemám dělat, Mycrofte! Musím ho najít!“

„Pokud doktor Watson nechce…“

„Mycrofte! Já se nevrátím. Ne dřív, než ho najdu…“

Starší bratr si povzdechl. Podíval se na svého bratra a viděl na něm tu zoufalost. To, jak moc se snaží najít člověka, kterého… miluje? Proč by to jinak dělal? Proč by se namáhal najít jednu jehlu v kupce sena, kdyby mu na něm nezáleželo?

„Pomůžu ti. Ale neslibuji, že ho najdeme.“

„Díky, bratře.“

SHJW

Zima přišla tenhle rok moc brzy. John stál na prahu svého domu a díval se na zasněženou krajinu. V jedné chvíli mu to připadalo až kouzelné. Nikde ani živáčka. Možná sem tam zahlédl uši zajíce, který zabloudil daleko od své nory.

Vrátil se zpět do domu a oblékl si těžký kabát. Do ruky vzal svou loveckou pušku a vydal se na lov. Je třeba doplnit zásoby. Možná se odpoledne rozhodně zajít do města, pro ostatní potřeby. Pro další náboje.

Znovu se rozhlédl kolem. V modrých očích zvláštní třpyt. Dnes… Dnes je to dva a půl roku, Sherlocku.

Bodlo ho u srdce. Jako by mu tam někdo zaryl ledovou ocel nože. Pálilo to a v hlavě mu vyvstala vzpomínka na někoho, kdo to na tomhle světě vzdal. A může on taky? Vzdát se a prostě zmizet do neexistence? Do hlubin temnoty. Daleko od všech.

Možná už to udělal. Už dávno je mrtvý. Tam uvnitř. Duše rozsápána na kusy. Srdce, které jen udržuje rytmus. Jen aby mohl přežívat na tomhle pustém místě.

Vykročil do zimy. Prošel uličkou mezi stromy a zamířil k jezeru. Tam se často choulí laně a jejich odrostlá mláďata.

Ale najednou se zastavil… Zaslechl zvuk kroků. Jak se někdo prodírá zasněženou plání. Otočil se a tam… Tam v dálce uviděl muže v dlouhém černém kabátě. On ho zatím nezahlédl. A jen dobře pro Johna. Otočil se a vrátil se zpět domů.

SHJW

Sherlock se prodíral mezi stromy. Těžce oddechoval. Byla mu zima. Ruce mu mrzly. A vůbec netušil, co pohledává zrovna tady! Byl naštvaný. Zima se mu dostala pod dlouhý kabát, zalézala za zvednutý límec, ledově se přivinula ke krku pod šálou.

Byl naštvaný. Vztek na muže, který se rozhodl přestěhovat se do takové pustiny! Kde člověk jiného nepotká! A vůbec není jisté, jestli je to John, který tohle místo koupil.

Zastavil se a podíval se na zem. Bylo tu pár čerstvých stop ve sněhu. Pak vzhlédl a uviděl dřevěný srub. Docela malý, a přesto v tomhle místě úchvatný. Byl jako z pohádek, které mu máma četla, když byl ještě hodně malý.

Nezatěžoval se klepáním. Něco mu říkalo, že je tady správně. Že sem patří. Že tohle je místo, které pro ně John vybral. Byl tak pln očekávání a zvláštního pocitu, které cítil u srdce.

Vstoupil dovnitř. Všiml si krbu, ve kterém plápolal oheň. A pak... tam v rohu místnosti viděl obrys postavy. Držela v prstech cigaretu, která tiše dohořívala. Byla jako vytesaná z kamene.

„Proč ses vrátil?“ zeptal se tiše John. Bez emocí. Jako by ho to vlastně ani nezajímalo. Ale opak byl pravdou. Srdce mu splašeně bilo v hrudním koši.

„Johne?“

„Proč? Proč, Sherlocku? Co jsem ti udělal, že jsi mě nechal žít v představě, že jsi mrtvý?!“ Prudce se postavil. V očích blesky. Hlas nabýval na sílee. „Co jsem ti udělal, že jsi mi musel tak ublížit!!!“

„Johne… promiň.“

V těch dvou slovech bylo všechno. Promiň, že jsem opustil. Promiň, že jsem tě nemiloval víc. Promiň mi tu bolest, kterou jsem způsobil. Promiň, že jsem se pro tebe nevrátil. Promiň!

A v tenhle den... V ten zasněžený den se stalo mnoho dobrých i špatných věcí. Tam daleko ve světě. Lumpové řádili v Londýně. Ale i v jiných městech. A Sherlock Holmes zůstával dál mrtvý a John Watson nezvěstný. A přesto… Vše bylo, jak má být. Protože John se nejdřív zarazil a zíral na Sherlocka s nevěřícným výrazem.

„Promiň,“ řekl znovu Sherlock. Stáli ve srubu uprostřed tichého lesa, a stejně byl jeho hlas sotva slyšet.

John sklopil hlavu. Dlouze vydechl nosem, trochu se zachvěl. A pak velmi pomalým krokem přistoupil až k Sherlockovi. Podíval se na něj. Natáhl ruce, objal ho, přitiskl pevně k sobě. A Sherlock úlevně vydechl, zabořil nos do Johnových vlasů a držel ho ze všech sil.

Ano. Všechno bylo tak, jak to má být.