Špatné rozhodnutí

28.10.2016 10:35

Ahojky, tak je to tady. Děkuji za možnost něco takového napsat. Myslela jsem si že to za ten týden nezvládnu. V práci to bylo šílené a měli jsme samé přesčasy a já chodila domů totálně k.o a z postele jsem se vždy vyhrabala půl hodiny před tím, než jsem šla do práce :-D

Snad se bude povídka líbit. Poprvé jsem psala něco tak dlouhého. Ale u tohohl témanu to kratší být prostě nemohlo...

Tak směle do čtení!

Beta - Úžasná TruTru

Sal.

PS: Včera jsem v rádiu slyšela tuhle písničku... ten text je boží! A nevím proč... prostě se mi nějak k tomuhle příběhu hodila...

 

 

Špatné rozhodnutí

 

Stál na pokraji zásadního rozhodnutí. Držel zbraň v ruce a mířil ji na neznámého.

Sám přesně nevěděl, jak se do téhle situace dostal. Ne. Právě naopak. Věděl to moc dobře, ale snažil se všechny vtíravé myšlenky ignorovat.

On mu do tváře nemohl vidět. Ruka se mu mírně zachvěla. Musí to udělat. Prostě musí. Teď už není cesta ven. Není tu východisko, které by mu mohlo pomoct.

"Myslím, že to udělat nechceš." Ozval se sametový hlas. Jako by ho vlastně nezajímalo, že mu někdo míří zbraň do obličeje.

"Co ty o mě můžeš vědět!" řekl to vztekle. Ale byl v tom i strach. Protože věděl, že muž před ním má pravdu.

Světlé oči se na něj podívaly. Tak zvláštně. Jako by ho viděl celého. Se všemi jeho chybami. Chytil se té myšlenky jako lana, které ho mělo zachránit.

Celou jeho myslí  mu proletělo posledních pár měsíců. I ten první den, kdy potkal svého šéfa.  Tehdy stál na mostě a díval se na řeku. Přemýšlel o svém životě. Najednou se objevil vedle něj. Začal na něj mluvit. Jemný, přátelský hlas. Mluvil na něj, jako by ho znal. Jako by znal Johna Watsona.

Neví jak dlouho tam stáli. Ale asi dost dlouho aby padlo rozhodnutí. Nabídl mu práci. Nabídl mu nový pohled na svět. Vždyť Londýn je tak nebezpečný. Možná si to tehdy měl uvědomit. Možná měl tehdy prostě odejít a na muže v slušivém saku zapomenout.

Ale jeho nabídka byla tak lákavá! Pro někoho jako je John to bylo něco co mu z války scházelo. Londýn se pro něj stal bojištěm. Najednou se na to míso díval jinak.

Tehdy s ním odešel. Zahodil to kým skutečně je a začal si hrát na někoho kým se nikdy nechtěl stát.

Podlé intriky. Vraždy. Tolik zmařených životů. A přesto John zůstával. On se vrahem nikdy nestal. Ale to se mělo změnit. Moriarty mu to řekl přesně. Pokud chce zůstat musí to udělat. Jinak se sám stane obětí.

Zavřel na malý okamžik oči. Představil si sám sebe po tom, co tuhle práci dokoná. Jak by tam stál. V temné uličce. Ve tmě dnešního večera. Moriarty mu slíbil, že se tohle nikdy nikdo nedozví. Že se nemusí bát budoucnosti. Protože on je boss. On je šéf všeho. Dokáže přece zařídit cokoliv!

Ruka která držela zbraň se pohnula. Jen na setinu vteřiny. Odjistil zbraň. Ale opravdu to tak chce? Zabít člověka jen kvůli tomu, že se Moriartymu nelíbí? Co mu vlastně udělal takového, že jeho život musí skončit?

"Život je zvláštní, že? Tak rychle může skončit... když padne rozhodnutí. Ale ty se vrahem stát nechceš. Tak moc toužíš prostě odejít. Co ti v tom brání? Oh! Je to on, že ano? To on vás nutí stát se jeho loutkou. Co ti za mou vraždu slíbil? Místo po jeho boku? Ale prosím tě... tohle on nikdy neudělá. Nepouští si k sobě tak obyčejné lidi jako jsi ty."

John se na něj díval. Nechal plynout slova. Jako by se zahryzávala do jeho duše a ničila všechno kým se stal.

"Jsi voják. Nebo jsi aspoň byl. Hodil jsi se mu. Pro malý prchavý okamžik. Cítil si se dobře? Když jsi pro někoho něco znamenal?"

"Nevíš o mě vůbec nic!"

"Oh! Skutečně?" Muž se na něj usmál. Ten úsměv tolik znamenal. A přesto... neznamenal vůbec nic.

John sklopil zrak. Během vteřiny byl pryč. Srdce mu splašeně bilo v hrudním koši. Tělem mu projel strach. A o to zesílil když se mu v kapse rozvibroval telefon. Věděl kdo to je. Nezvedl to. A v tu chvíli věděl, že si tím zpečetil osud. Vypnul mobil. Stal se neviditelným. Ale na jak dlouho?

SHJW

Bylo něco po půlnoci. Schovával se ve starém skladu. Ale už nevěděl kudy kam. V dálce se ozval nějaký zvuk. Otočil se. Padl na zem, když byl sražen neznámým útočníkem. Popadl ho za límec a smýknul jím po podlaze. Vzhlédl.

"Johne, tak moc jsi mě zklamal!" usmál se na něj jeho bývalý šéf. "Nechtěl jsem si s tebou špinit prsty. Stejně bych tě jednou dostal, ale... ten úkol, co jsem ti dal byl důležitý. Sherlock Holmes měl být už dávno mrtvý. Kvůli tobě jsme přišli o dva důležité lidi. Teď mě sleduje víc než předtím. Johne... Johne co s tebou?"

Doktor na něj pohlédl. V obličeji žádná emoce. Bylo to snad smíření s osudem? Oh to ne! Hodlal se za svůj život bít! Nehodlal ho jen tak ztratit. Stačilo že promarnil měsíce po boku tohohle psychopata!

"Ale no ták! Přece si nemyslíš, že tě teď nechám jít?" zasmál se. "Ne ne Johne. Měl jsi udělat svou práci a teď by se tohle nemuselo stát. Mohl bych ti dát druhou šanci, ale to já nedělám. Navíc ne pro někoho jako jsi ty. Jen obyčejný voják bez budoucnosti. Jen nic v tomhle mdlém světě."

V Johnových očích se objevil vzdor.

Stalo se to vše během vteřiny. Dveře se rozlétly. Dovnitř vpadlo několik ozbrojených mužů. Chaos. Zvuk střelby. John toho okamžiku využil. Vyskočil na nohy. Běžel pryč od toho všeho. Najednou zase padl k zemi. Zbloudilá kulka mu projela bokem. Nevnímal přicházející bolest. Znovu vstal a dal se na zběsilý úprk. Nechával vše za sebou. Bylo mu jedno co se tam vlastně stalo. Hlavní bylo, že byl v relativním bezpečí. Ale co když Moriarty taky uprchl? Na jak dlouho bude v bezpečí? Počítal pár dní, ale mohlo to být i několik hodin.

Zastavil se. Na malou chvíli, aby zkontroloval zranění. Nebylo to nic vážného, ale bylo to třeba ošetřit. Sakra! Jak se vlastně do tohohle všeho dostal? Ještě nedávno byl jen veterán, který přišel odnikud. Měl Moriarty pravdu? Je jen nikdo v tomhle velkém světě?

SHJW

Postavil se za něj. Zabořil do jeho dlouhého kabátu svou zbraň.

"Neotáčej se. Jen jdi dovnitř," řekl John. Ruka se mu ani jednou nezatřásla. Možná proto, že nepřišel nikomu ublížit?

Vešli do domu. Pomalu se šplhali po schodech. John celu dobu držel zbraň před sebou. Ale nezapomněl se rozhlížet všude kolem. Měl strach. Takový strach nezažil ani ve válce. Ani když ho tehdy postřelili. Tohle byl jiný druh strachu. Nešlo o život jen jemu. Ale celé jeho rodině. Moriarty se nezastaví dokud ho nezlikviduje a je mu jedno kolik dalších lidí vezme sebou.

Muž před ním otevřel dveře do vrchního bytu. Pomalu vstoupil. John od něj okamžitě odstoupil. Odložil zbraň na malý stolek. Možná jako znamení, že mu opravdu nepřišel ublížit.

"Věděl jsem, že se dřív nebo později ukážeš."

"Nepřišel jsem tě zabít."

"To já vím. Proč myslíš, že bych tě jinak nechal jít až sem?"

"Kdo jsi? Proč je pro Moriartyho tvá smrt tak důležitá?"

John se chytil za bok. Rána ho pálila. Bolelo to jako čert. Tiše syknul.

Muž před ním se na něj podíval. John měl znovu pocit, že mu vidí až do žaludku.

"Počkej tu..."

"Ne! To ne... jsem v pořádku!"

"Jasně. Ale i tak tu počkej."

Měl mu John věřit? Co když to bude tenhle člověk, který ho zabije? Co když má někde ukrytou zbraň a chce ji použít? Posadil se na nejbližší křeslo. Možná mu to bylo jedno. Jestli to bude Moriarty nebo Sherlock Holmes. Už byl tím vším víc než unavený.

Tmavovlasý muž se znovu objevil v místnosti. V rukou měl nějakou dezinfekci a obvazy.

"Sundej si to oblečení, podívám se na to."

"Jsem doktor. Sám vím nejlépe, co mi je. A cítím se fajn..."

"To říkej jiným. Podle všeho je rána několik dní stará. Podle všeho tak tři dny. Zbloudilá kulka v přestřelce? Bude to zanícené a nejspíš tam bude i infekce."

"Proč mi vlastně pomáháš?" zeptal se John. Roztřesenýma rukama si pomalu rozepnul bundu. Opatrně sundal svetr i s tričkem.

Muž se na něj na malý okamžik podíval. "Hezké tetování. Afganistan nebo Irák?"

"Cože?"

"Jednoduchá otázka."

"Ale jak víš?"

"Vím toho možná víc než bys chtěl. Vím, že jsi armádní lékař. Podle všeho zraněný ve válce. Jak se tak dívám. Levé rameno. Čistý průstřel. Mohl ses vrátit zpět, ale zůstal jsi v Londýně. Proč? Trauma, které si tam prožil bylo příliš velké. Ale co mi vrtá hlavou je proč ses přidal zrovna k němu? Musel jsi hned od začátku vědět, že je to psychopat. Využívá slabých jen aby dosáhl svého. A ty se mu jen tak snažíš prokázat svou loajalitu? Hloupé! Tak proč? Asi proto, že tě Londýn nudil. Chybělo ti vzrušení z války. Takže trauma zase tak velké nebylo. A tehdy... když jsi na mě mířil zbraní. Až tehdy jsi pochopil pro koho pracuješ? Jak směšné. Jak můžou být lidé tak hloupí?"

"Nejsem idiot! Au!" John se na něj vztekle podíval. Sherlock mu neopatrně ošetřoval zranění. A asi opravdu chtěl aby to bolelo.

" Samozřejmě, že jsi. Jinak by jsi nebyl v téhle situaci. Ale přišel jsi za mnou. Takže aspoň trochu musíš vědět kdo jsem."

"No... nevěděl jsem za kým jiným jít."

"A proto sis vybral mě? Jeho úhlavního nepřítele?"

"Musí být důvod proč se tě tak mermomocí snaží odstranit, ne?"

"To skutečně je."

"Ale mě ho neřekneš?"

Sherlock se na něj povídal. V očích podivný lesk.

"Jsou věci, které cizím lidem neříkám. Navíc těm, kteří se mě pokusili zabít."

"Dobře. Chápu..." John se snažil vstát. Chtěl odtud co nejdřív odejít. Tohle bude určitě další místo, kde ho Moriartyho poskoci budou hledat. Ale zastavila ho dlaň na jeho hrudníku. Podíval se na tu ruku. Jak bezstarostně leží na jeho těle. Byla teplá a hřejivá. Tak moc odejít nechtěl. Po těch dnech venku... nechtěl se tam vracet.

Jejich pohledy se střetly. Na malý okamžik se svět zastavil. John hleděl do jeho světlých očí. Díval se a tak toužil vidět. Proč ho nepotkal dřív? Tohle je tak nespravedlivé. Vše mohlo být úplně jinak. Mohl se snad ocitnou na druhé straně? Někde kde by mohl pomáhat? A ne jen ničit?

"Ehm... Asi bychom měli začít od začátku." John se narovnal v ramenou. Hřejivá ruka zmizela. Ale oči druhého muže ho nepřestávaly sledovat. "John Watson." Napřáhl ruku. Sherlock ji přijal.

"Sherlock Holmes. Detektivní konzultant."

"To jako vážně?"

"Ano. Jediný na světě."

John se zasmál. Po tolika měsících ho ovládl upřímný smích. Ale smích se proměnil v hlasité syknutí.

"Měl bych ti to ošetřit."

"Počkej... udělám to sám," řekl jemně. Jako by se znali roky. A ne jenom pár minut.

Sherlock se posadil do křesla naproti. Jen se díval na muže před sebou. V hlavě milion myšlenek. Ale všechny se točili jen kolem tohohle muže. Posledních pár dní bylo hektických. Moriarty udělal chybu. A tou bylo, že věřil vojákovi. Vojákovi, který se nikdy nechtěl stát vrahem. A ta chyba mu utahovala smyčku okolo krku. Jedna chyba vedla k druhé. Před třemi dny ho málem dostali. Ale než se zásahový tým dokázal rozkoukat byl Moriarty pryč. Dva z jeho lidí bylo mrtvých a pár našich zraněno. Ale přineslo to ovoce. Protože on půjde po Johnovi pořád. Do doby než ho skutečně najde a zabije. A tohle je příležitost, které se Sherlock chytí. Má to co Moriarty tak moc chce. A jak jinak ho k sobě nalákat než přes Johna Watsona?

SHJW

John se převalil na druhý bok. To dělat neměl. Rána ho pořád ještě bolela. Prudce vstal. Vyděšeně se díval na neznámé zdi. Na postel, která určitě nebyla jeho. Pak si vzpomněl na včerejší vpád do tohohle domu. Na chvíli se uklidnil. Měl by být v bezpečí. Aspoň mu to Sherlock pořád opakoval.

Jenže opravdu je? Moriarty se dokáže dostat všude a obyčejný detektivní poradce prostě nemá šanci. Pokud ho nezabil John, najde se někdo jiný, kdo se o to pokusí. A komu se to může povést.

Dřív nebo později se Moriarty objeví a zničí i tenhle pocit bezpečí.

Z myšlenek ho vyrušil hovor. Dva hlasy, které šly z obýváku. John se zamračil. Kdo by tu takhle brzy ráno mohl, krom Sherlocka, být?

Zamračení se prohloubilo. Pomalu vstal. Oblékl si své tričko, které bylo přehozené přes židli. Potichu otevřel dveře.

"Nechtěj mě naštvat, Mycrofte!" Slyšel Sherlockův naštvaný hlas. Zůstal stát ve dveřích. Jen tiše poslouchal.

"Já nejsem ten, kdo tady ubytoval jednoho z Moriartyho lidí." Druhý hlas zněl nevzrušeně. Jako by ho celá ta věc jen otravovala.

"Přišel za mnou."

"Oh jaký jsi samaritán. To jsem nevěděl, bratříčku." Takže bratr? Ale otázkou pořád zůstává co tu chce.

"Mycrofte! Copak nechápeš co jsme tím získali? Informace z první ruky... využijeme co máme!"

Johnovi se na chvíli zastavilo srdce. Takže další člověk, který ho chce jen využít? Asi nebylo na místě, aby mu tak rychle věřil. Ale copak měl včera na výběr? Neměl kam jít. Protože ať by šel kamkoliv, Moriarty by ho našel a zabil.

Nevydržel takhle dál stát a poslouchat to, jak o něm mluví. Jako by snad ani nebyl člověk. Jen pitomá loutka!

Vrátil se zpět do pokoje. Oblékl zbytek svých věcí. Otevřel dveře a přešel do obýváku.

Oba muži se na něj podívali. Znervózněl. Připadal si najednou jak pod rentgenem.

"Měl bych jít."

"Ale kam by jste chodil, doktore Watsone?" ozval se Mycroft.

"Nejsem ani Moriartyho ani vaše loutka, abyste mnou manipulovali podle toho, jak se vám to hodí. Jsem člověk, proboha!"

"Johne... špatně jsi to pochopil," řekl Sherlock. John se na něj podíval. Na toho zvláštního muže, který v něm na malý okamžik vyvolal pocit bezpečí. Důvěry. Která se během chvíle rozptýlila v prach. V prach cesty po které kráčel. Jedno špatné rozhodnutí a dostal se do války dobra a zla. Jako by to někdy chtěl!

"Co jsem špatně pochopil, Sherlocku? Bavíte se tu o mě jako o nějaké loutce v téhle nesmyslné válce! Já tohle nikdy nechtěl! Já... já..."

"A co jste čekal, doktore? Že když se přidáte k němu, že bude svět růžovější? Copak jste hned na začátku nepochopil pro koho pracujete? Proč vám to trvalo pět měsíců si tohle uvědomit? Mířil jste zbraní na nevinného člověka."

"Já nejsem vrah! Já jen... nevím, co jsem chtěl. Já... jen..." Zoufale rozhodil rukama. Jednou si vjel do vlasů. Chytil se za ně. Zoufalý!

"Přišel jste sem. I když jste nevěděl, co se bude dít. Ale vy opravdu nevíte proti komu stojíte. Moriarty zabil už tolik lidí a i kvůli banalitě. Vy jste ho zradil. Teď budete jeho cíl. A copak si myslíte, že tu budete jen tak sedět a čekat až to za vás někdo vyřeší? Nevíte do čeho jste se pustil."

John se podíval na Mycrofta. Jeho slova dávala smysl. Stal se loutkou. A může si za to sám.

"Dobře. Pochopil jsem... jen nevím, co dál. Jak můžu pomoct? Co vlastně můžu udělat? On se nezastaví dokud já..." Podíval se na Sherlocka. "a všichni kdo se mi pokusí pomoc nezemřou."

"To je možné. Ale my ho můžeme předběhnout. Máme vás. Určitě víte jak pracuje. Jeho tajné skrýše. Cokoliv. Myslím, že jste u něj byl dost dlouho na to, aby jste něco věděl."

Sherlock celou dobu mlčel. Jen se díval na Johna. V očích podivný lesk. Jako by před ním byla ta největší hádanka a on byl ten, kdo ji rozluští. Vnitřně byl nadšený.

"Udělám vše, co bude třeba," řekl John. Pochopil, že jinak to ani nepůjde. Nemůže tenhle problém přenést na ostatní. Musí pro to něco udělat.

"Dobře." Mycroft vstal. "Měl bych jít. Mám i jiné věci na práci."

"Jo jasně... držet dietu?" rýpnul si Sherlock.

Starší muž tu poznámku prostě ignoroval. Jen s kývnutím odešel.

John zůstal stát. Ještě chvíli se díval na zavřené dveře. "Co že on dělá?"

"Poskoka ve vládě. Vlastně on je celá vláda," řekl Sherlock.

Kam jsem se to dostal?

SHJW

Uběhly dva týdny. John byl celou dobu zavřený v bytě. A docela z toho šílel. Nejenže musel snášet Sherlockovi výlevy. Ale strašně se nudil. Mycroft mu sice zajistil převoz jeho věcí ze starého bytu. Ale v některé dny se tu cítil navíc.

Sherlock ho tolikrát ignoroval. Někdy zmizel na půl dne a nechal ho tu samotného. John nevěděl, co s časem. Co dělat?

Někdy Sherlock přišel. Naštvaný. Jen se postavil k oknu a do noci hrál na ty své zpropadené housle. A Johna to poslední dobou začalo štvát.

Teď Sherlock ležel na gauči a ignoroval svět.

"Takhle to dál nejde!" Opřel se do něj John. Stál nad ním. Ruce v bok. "Jak můžu cokoliv dělat, když se chováš takhle? Chci pomoct. Ať už budu dělat cokoliv..." Sherlock se mírně pohnul, ale nereagoval.

"Jdu pryč... tohle nemá cenu..."

"Víš, že nikam jít nemůžeš. Je to nebezpečné."

"A kdo mi v tom zabrání? Ty? Jen tu ležíš jak placka a nic tě nezajímá."

"Přemýšlím..."

"Tak tu dál přemýšlej a já se jdu projít."

"Ne, Johne."

"Já se tu nudím, Sherlocku. Vše, co jsem věděl, jsem už řekl. Taky vím, že jste zatkli pár jeho lidí. Zdevastovali pár jeho skladů. Ale co dál? To tu mám jen sedět a nic nedělat?"

Najednou se ozval zvuk Sherlockova mobilu. Okamžitě vstal. Přečetl si zprávu. A během chvíle byl pryč. John se naštvaně posadil do křesla. Hlavu složil do dlaní. Dveře se znovu otevřely.

 "Možná bys mohl jít se mnou..."

John vzhlédl. "Kam?"

"Případ, Johne! Konečně něco!"

"Dobře," řekl jen. Raději se na nic jiného nevyptával. Měl možnost na chvíli vypadnout tak proč toho nevyužít?

Na místo činu dorazili do patnácti minut. John Sherlocka slepě následoval. Vlastně ani nevěděl proč ho tu chce. Sice byl doktor, ale co s mrtvým? Sherlock je inteligentní dost. Johna nepotřebuje. A přesto ho vzal sebou.

"Kdo je to?" ozval se postarší muž. Nejspíš policista.

"Je tu se mnou," řekl Sherlock a už se hnal k mrtvému tělu, které leželo v temné uličce.

"Sherlocku! Tohle není hřiště na hraní. Nemůžeš sem tahat kde koho!"

"Ale prosím tě, Lestrade. On je tu se mnou."

"A to mě má uklidnit?"

John zůstal stát. Jen se rozhlížel kolem a snažil se neexistovat. "Asi bych měl jít..."

"Ne!" ozval se Sherlock. Už se skláněl nad mrtvým. Pokynul Johnovi aby šel k němu. Nikdo mu nebránil. Tak proč ne?

Došel k místu kde leželo tělo. Ale hned v první okamžik zůstal stát jak přimražený.

"Johne?" Sherlock vzhlédl. John u něj poklekl. Celý se chvěl. V očích hrůzu.

"Měli bychom jít!"

"Co? Proč?"

"Je to jeden... z jeho lidí. Pracovali jsme spolu. Ale zradil ho. Asi týden přede mnou." John začal prohledávat kapsy jeho šedého saka. Kašlal na to, že na sobě nemá rukavice.

 Pak se podíval do jeho rukou. A tam. Papírek. Opatrně ho vyndal ze ztuhlých rukou. Přečetl si vzkaz.

Jsi na řadě, Johne!

"Je to vzkaz. Pro mě... Celé je to... pro mě..."

Sherlock se na něj zvláštně podíval. V očích něco nepopsatelného. Něco co ho nutilo uhnout pohledem. Detektiv mu vytrhl papírek z ruky. Přečetl si vzkaz a pak ho nenápadně vložil do kapsy. Tohle vše je pro něj! Moriarty věděl, že se tu jeden z nich ukáže! Vzhlédl.

"Sherlocku! K zemi!" Doslova po něm skočil. Kolem hlavy mu prosvištěla kulka.

"Zbraň!" Vykřikl Lestrade. "Všichni k zemi!"

Ozvali se další rány. Další střelba. Ale to John nevnímal. Ležel na Sherlockovi a tiskl ho k zemi. Držel ho pevně. Jako by ho nikdy nechtěl pustit.

"Zraněný policista!" Další volání. Další a další střelba.

Pak vše utichlo. Jako když utne. Celé prostranství bylo u země. John pořád chránil Sherlocka vlastním tělem.

"Johne?" ozval se muž pod ním.

"Hm?" Sklonil hlavu a podíval se do těch nejjasnějších očí. Tak moc říkaly!

"Už ze mě můžeš slézt."

"Jo... jasně..." Opatrně ho pustil. Ale pořád se ho dotýkal. Pořád chránil.

"Jsi v pořádku?"

"Jo... jasně."

"Krvácíš. Zase, pokud můžu říct. Kolik kulek ještě schytáš?"

"Co? Cože?" zeptal se zmateně.

"Tvé ucho, Johne." Sherlock protočil oči. Pomalu vstával. Ale John se ho pořád přidržoval. Druhou rukou se lehce dotkl svého ucha. Nedokázal nic kolem sebe vnímat. Lestradea. Jeho lidi. Bylo jich pár zraněných. Někde v dálce slyšel houkat sanitky.

"Byla to past," řekl tiše. "Věděl, že tu budu..."

Podíval se Sherlockovi do očí. V těch jeho byl chaos. Bouře emocí, která se drala na povrh. Až v tuhle chvíli si uvědomil, co jedním rozhodnutím, způsobil. Ale už nedokázal cítit strach. Bylo to něco většího. Podstatnějšího. Snad smíření? S tím, co ho čeká? Ať udělá cokoliv nikdy nebude v bezpečí. Ne do doby, než Moriartyho zlikvidují. A kdo je vlastně John? Kdo je skutečný John Watson než jen příští oběť?

SHJW

John seděl v křesle na Baker Street. Díval se před sebe. Přemýšlel o poslední hodině. Vlastně si ani dobře nepamatuje co se dělo po tom. Někdo ho ošetřil. Zbytek zraněných odvezli do nemocnice. Ale jak se dostal domů? Může tomu vůbec říkat domov?

"Johne?"

Neohlédl se. Pořád seděl. Pořád se díval na neurčitý bod před sebou. Najednou zmateně zamrkal. To když se před jeho obličejem objevila Sherlockova hlava.

Naklonil se dopředu. Byl tak blízko, že cítil Sherlockův dech.

"Co to děláš?" Šeptaná slova.

John se jemně usmál. "Nevím... Možná tě chci políbit?" řekl omráčeně. V hlavě pusto. Totální prázdno.

"Dobře."

Jako by se John teprve teď vzpamatoval.

"Cože? Já... totiž..."

"Nechtěj abych si myslel, že jsi srab."

"Já... nejsem!"

Díval se na Sherlocka. Jak před ním klečel. Byl tak blízko. Až moc! A přesto... ta touha ho políbit zesílila. Díval se na jeho rty. Jak chutnají? A co jim tohle vlastně přinese?

Vzdálenost mezi nimi byla najednou jako bezedná propast. Byl tak daleko! Musí ho políbit. Teď nebo nikdy. Spojil jejich rty. Ani přesně nevěděl kdy mu zapletl prsty do jeho vlasů. Lačně si bral, co chtěl. Co pro tuhle chvíli potřeboval. A Sherlock odpovídal.

Jejich jazyky se propletly. John zavzdychal. Druhou rukou ho držel za zadní část košile. Přitáhl si ho blíž. Tak moc toužil! A bylo mu jedno co přinese budoucnost. Právě v tuhle chvíli žil pro tenhle prchavý okamžik.

Oba se postavili. Ale polibek pokračoval. Jak se dostali do ložnice, John netušil. Po cestě ztratil hodnou část oblečení.

Teď tu stál v zatemněném pokoji. Jen v kalhotách. Sherlock se na něj podíval. Jeho oči zářily jako celá galaxie. Vesmír tak hluboký. Tak neprozkoumaný.

"Je to vůbec dobrý nápad?" Chtěl se zeptat  John. Ale zjistil, že to nahlas neřekl. Bylo to vlastně jedno.

Lehce se dotkl jeho holé hrudi. Sherlock ho celou dobu sledoval. John se mu díval do očí a dál prsty prozkoumával holou kůži. Nepřestával sledovat jeho oči. To jak se na něj dívaly. To jak je lehce přivřel, když se dotkl bradavky. Byl tak citlivý!

"Hm..."

Ty oči. Fascinovaly ho. Ještě nikdy takové neviděl. Sherlock nemluvil. Jen tam stál. V celé své kráse. A ta touha, kterou taky cítil, byla víc než hmatatelná.

John znovu spojil jejich rty. Líbal ho pomalu. Lehce oždiboval ty smyslné rty. Sherlock se na něj natiskl. Přijímal každý dotek. Každý polibek.

John ho vmanévroval k posteli. Oba na ni dopadli.

Další minuty trvali věčně. V žáru polibků. Tělesného kontaktu. John dával. Sherlock bral. A naopak. Nehleděli na to, co bude za hodinu. Nedívali se dopředu. Možná to bylo jedno. Třeba budou zítra oba mrtví, tak proč cokoliv řešit?

Poslední polibek. Jako by měl znamenat vše. A přesto... neznamenal vůbec nic.

SHJW

John se probudil jako první. Podíval se na spícího detektiva. Usmál se. Potřeboval spánek. Kdo ví kolik dní nespal. Opatrně vstal z postele. Oblékl si kalhoty a vydal se do kuchyně připravit odpolední čaj.

Ale něco bylo špatně už ve chvíli kdy vstoupil do obýváku. U okna stál muž. Poznal ho okamžitě.

"Nevěděl jsem, že už jste tak daleko, Johne. Jak smutné..."

"Co tu chceš?!" obořil se John. Panika se pomalu zmocňovala jeho těla. Přemýšlel, kam dal zbraň. Kdy ji měl naposledy v ruce? Sakra! Kam ji Sherlock dal?

"Jestli hledáš svou zbraň, Johne, je v šuplíku u okna. Nepřišel jsem tě zabít. Aspoň ne teď."

Z ložnice se ozval zvuk. Sherlock se probudil. John znervózněl. Neměl ani tak strach o sebe jako o něj. To co se stalo mezi nimi bylo něco co nečekal. Až příliš mu na něm záleželo. A ať se Sherlock k tomuhle postaví jakkoliv... Ne! Nechtěl teď o tom přemýšlet. Ne teď když před ním stojí Moriarty.

"Co po mě chceš?!"

"Ach, Johne. Johne... Zklamal jsi mě. Viděl jsem tvůj potenciál. Mohl ses stát někým. Být po mém boku a ty si vybereš takovou slabost. Když jsem tě našel... byl jsi jako ptáček, který vypadl z hnízda. Já z tebe udělal to kým jsi. To já ti ukázal stranu. A ty mě jen tak zradíš? Měl jsi jednoduchý úkol. Zabít ho. A místo toho se tu s ním pelešíš?"

"Do toho ti nic není! Co tu sakra chceš?"

Ozval se zvuk otevíraných dveří. Sherlock pomalu vstoupil do místnosti. V obličeji kamenný výraz.

"Šípková Růženka se nám probudila?" zasmál se Moriarty. Otočil s od okna. Díval se na ty dva s odporem. Ale najednou výraz změnil na nezájem.

"Harriet je moc půvabná mladá žena," řekl jako by nic. Usmál se když uviděl Johnovu reakci. John k němu přešel. Chytil ho za jeho drahý oblek.

"Jestli se jí něco stalo!"

"Tak, co Johne? Jsi tak slabý... a právě kvůli tomu zaplatíš. Nehodlám tě teď zabít. To by nebylo ono. Ale máš hodinu. Pošlu ti textovku s adresou. Buď přesný. A klidně vezmi sebou svého mazlíčka."

John ho pořád držel. Ale po chvíli rezignoval. Moriarty se znovu usmál. Upravil si sako. Prošel kolem nich. A ještě než odešel se otočil. "Je ti jasné, který život je důležitější? Jestli tvůj nebo její?"

A byl pryč. John stál u okna. Na chvíli zavřel oči. Tak moc se soustředil na nepodstatné věci, že zapomněl na to nejdůležitější. Jeho jediná rodina. Harry. Svým způsobem ji miloval i když jejich vztah nebyl nic moc. Ona ho měla vždy ráda. Nezaslouží si zemřít. Ne takhle. Ne Moriartyho rukou.

Otočil se na Sherlocka. Ten měl v ruce telefon a něco zuřivě psal. Pak se ozval ten jeho. Příchozí zpráva. Přešel ke stolku kde telefon ležel. Hodnou chvíli se na něj jen díval. Tak moc nechtěl...

Vzal ho do ruky. Přečetl si adresu. Pak vložil mobil do kapsy kalhot. Prošel okolo Sherlocka do ložnice. Posbíral rozházené oblečení. Jen tak ho držel v ruce. Cítil jak se ho zmocňuje zoufalost. Slabost...

Oblékl se. Vzhlédl. Sherlock vstoupil do místnosti.

"Najdeme ji."

"Nejsi idiot, Sherlocku. Sám víš, že ať už ji ukryl kdekoliv, tak brzy se k ní nedostaneme. Musím jít."

"Ne, Johne! Nemůžu tě pustit."

"Myslíš po tom, co se mezi námi stalo?"

"Nebuď směšný. Byl jsi v šoku. Byla to jen odpověď na nastávající situaci. Kontaktoval jsem Mycrofta. Už to řeší. Bude to za pár minut."

"Sherlocku, mě nezastavíš. Copak nechápeš, že se jí nesmí nic stát?"

"Johne, jestli odejdeš. Zemřeš ty i ona. Nenechal by ji naživu."

Byla to další rána do jeho krvácejícího srdce. A pochopil, že Sherlock mluví pravdu. Nemůže jednat bezhlavě. Musí mít nějaký plán. Ale jaký?

"Tak co mám sakra dělat?!"

Odešel z ložnice. Práskl za sebou dveřmi. Zoufalý. Naštvaný.

Během okamžiku přišel i Sherlock. Oblečený. Upravený. S mobilem stále v ruce.

"Kontaktoval jsem i Lestradea. Najdeme ji."

"Dobře," řekl tiše John. Posadil se do křesla. Počítal každou promarněnou minutu. Každou další, co je blíž smrti. Tak moc nechtěl umřít. Tak moc nechtěl nikomu ublížit. A přesto to udělal. Špatné rozhodnutí. Jen to ho dovedlo sem. Na okraj útesu. Jen skočit dolů...

Byly to opravdu minuty, kdy se ozval zvonek. Kdy přišel Mycroft a jeho lidi. Vyptávali se. Hledali možnosti. John nic z toho nevnímal. Byl myšlenkami úplně jinde. Daleko... moc daleko.

Byl čas jít. To pochopil. A Sherlock stanul po jeho boku. Jako by tam vždy patřil. Rozhodl se jít s ním a přesto, že věděl, že to může být jeho poslední akce. Nechtěl, aby to byl i Sherlock kdo bude riskovat život. Ale taky věděl, že ho nepřesvědčí aby nešel.

Auto je dovezlo na plovárnu. Mlčky vystoupili z auta. Vlastně mlčeli celou cestu. Možná John neměl co říct. Možná chtěl říct úplně všechno.

John se na chvíli zastavil. Pohlédl na Sherlocka. Dotkl se jeho ruky. Donutil ho podívat se na něj. "Ať se stane cokoliv. Nelituji ničeho."

Sherlock se jemně usmál. Všeříkající úsměv. Slov nebylo třeba. Ne v tenhle okamžik. John mu úsměv oplatil. Ať to dopadne jakkoliv. Naděje tu vždy byla.

Narovnal se v ramenou. Hrdý. Pevný. Jsem kdo jsem. A jestli jsem udělal nějakou chybu, teď je čas ji odčinit.

Vstoupili do místnosti společně. Možná přátelé. Možná partneři. Oba si rovni. S nadějí v srdcích.

"Přesní jako hodinky," ozval se v dálce hlas Moriartyho. Oba muži se na něj otočili ve stejný okamžik.

"Kde je?" vyhrkl John.

"V bezpečí, doktore Watsone."

"Přišli jsme. Máš nás dva. Chci ji vidět!"

"To asi nepůjde. Ale neboj se. Jakmile s vámi skončím, pustím ji."

"Nevěřím ti!" John vytáhl zbraň, kterou měl zastrčenou v džínech. Namířil ji na muže.

"Ale no ták, doktůrku. Přece si nemyslíš, že mi můžeš jakkoliv ublížit."

John se podíval na Sherlocka. Viděl to množství červených teček. Sklonil zbraň.

"Jestli nás chceš zabít. Udělej to hned!" Mluvil za oba. Sherlock mlčel. Jen tam stál. Poslouchal. Přemýšlel.

Svět se na malý okamžik zastavil. Celý vesmír naslouchal. Mrazivý chlad se vkradl do srdcí všech. Temnota na chvíli vstoupila na tohle místo. Obalila se okolo duší. Svírala. Ale pak se rozplynula v naději. Prach jejich cesty se rozptýlil.

Červené tečky zmizely. Na vteřinu přesně. Všechny do jediné!

"Máme ji!" zašeptal Sherlock Johnovi do ucha. Rty se lehce dotkl jeho tváře. Sundal si naslouchátko z ucha. Vzal Johnovi zbraň z ruky. Takže je konec?

John se na něj otočil. Vteřina porozumění. Ale i ona stačila. Okamžik zničení. Ozvala se střelba. John vstoupil do rány. Celou tu dobu se díval Sherlockovi do očí. Promiň.

Padl k zemi.

"Johne!"

Sherlock vzhlédl. Napřáhl zbraň. Vystřelil. Zasáhl Moriartyho přímo do hlavy. Taky padl k zemi. Mrtvý. Ale to detektiv nevnímal. Okamžitě se sehnul. Otočil Johna k sobě.

"No tak! Proč jsi to udělal! Ty blázne!"

Zatřásl jím. Pevně ho sevřel. "Měl jsem plán! Copak jsi neposlouchal? Takhle to dopadnout nemělo!"

"Ehmm..."

Sherlock zmateně zamrkal. Povolil sevření. Podívali se na něj ty nejmodřejší oči. "Nemohl jsem dýchat."

"Jsi v pořádku," konstatoval holý fakt.

"Jen mi vyrazil dech."

"Cože?"

"Vesta, Sherlocku. Dal mi ji Mycroft. Nepamatuješ?" John se na něj usmál. Sherlock ho pořád držel. Díval se do jeho tváře. Chtěl si zapamatovat každou vrásku. Ty, které znamenají smích. Ty, které má když je naštvaný. Když cítí lásku. Když cítí nenávist.

Sklonil se. Políbil ho. Jen se lehce otíral o jeho rty.

Tak takhle to končí?

Ne. To je jen začátek úplně jiné kapitoly. Nová naděje. Nový směr. Až teprve teď se svět začal znovu točit. Hvězdy na nebi se rozzářily. Nastala noc. Ale tma se nikdy do jejich srdcí nedostala.

John Watson byl volný. A přesto... vlastně nebyl.