Undone 1. kapitola

30.12.2013 13:29

Je to tak moc dlouho!

Já vím!

Ale snad už to teď bude lepší. Snažím se psát i když nemám přístum ke svým povídkám... Hold můj starý Pc umřel a sním nejspíš vše, co jsem kdy vytvořila. Bolí to! Jelikož jsou tam povídky, které ještě nespatřili světlo světa! A nevím jestli ještě někdy spatří...

Ale přináším Vám čtenářům svou první Johnlock povídku. Já si ty dva v té BBC verzi prostě zamilovala! A nejen kvůli Benovi a Martinovi. Prostě v tom seriálu jde vidět jak to mezi nimi jiskří!

Tenhle příběh se odehrává chvíli po tom, co se Sherlock vrátil ze své dvouleté dovolené. Tzv. Jak to bylo dál. 

Vše se vrací do starých kolejí. Jen John je jiný... Co ho změnilo? Co se stalo? 

A pak jsou tu vraždy... seriový vrah, který vraždí ve jménu Sherlocka. Kdo je to? A co vlastně po detektivním konzultantovi chce?

Snad se aspoň někomu moje prvotina bude líbit. Nejsem tak chytrá jako Sherly. Ale... jen jako taková malá lahůdka to snad bude stačit. 

S láskou Sal.

Beta - Zatím žádná

PS: Omlouvám se za chyby... ale nemůžu sehnat žádnou betu, která by chtěla pomoct z neHP povídkama :)

1. Kapitola – S jako Stín pochybností

 

Je noc. Temná. Která přináší jen nepochopení. Nelásku a vražednou touhu. Ale to, co se děje v jedné Londýnské uličce je projevem lásky. Ale novorozený vrah, to tak ještě nevnímá. Nedokáže cítit lásku, když je kolem něj tolik zla. Kráčí za svou obětí a přemýšlí… o dalším kroku. Nikdy by ženě nedokázal ublížit. Ale v tomhle případě? Musí!

Matka tří dětí. Dobrá manželka. Skvělá přítelkyně. Opravdu? Ne. To byla jen její maska. Do chvíle než vztáhla ruce na své ratolesti. Než je ubila tak, že dvě z nich nepřežili a třetí holčička bojuje o život v místní nemocnici. A proč? Jen kvůli manželovi, který zjistil, že ho podvádí. Že chtěl děti do své péče. Že věděl, že on se o ně dokáže postarat lépe než ona. Že jim konečně dá domov, který tak moc touží mít. Ne jen faleš a přetvářku.

Žena se zastaví. Rozhlédne se kolem. Je skoro půlnoc. Vítr rozcuchá její světlé vlasy. Chvíli zůstává stát. Jako by měla tušení, že se něco děje. Že ji někdo sleduje. Ví taky, že jsou to poslední minuty, kdy bude dýchat? Měla by toho využít k poslední motlitbě. To je to jediné, co jí on dá. Žádné slitování. Nebude dbát jejích proseb. Vzala dva nevinné životy. Nezaslouží si dál kráčet po tomhle světě. Neexistuje nebe, které by ji přijalo. Neexistuje odpuštění!

Jde za ní. Zatíná své drápy. Ničí lidskost ve své duši. Dívá se do očí. Ten vyhasínající život… tohle jen tak nezahlédnete. Musíte se stát zrůdou, aby jste tenhle pocit pochopili. Ale on přece není psychopat! Je jen někdo, kdo chce pomoct. Světu? Kdo ví…

SHJW

Tohle ráno bylo stejné jako poslední týdny. John vstal s prvními paprsky. Zašel do koupelny a ještě v pyžamu nechal zavařit vodu na kafe. Po ránu ho prostě potřebuje. Nikdy předtím tenhle nápoj k životu nepotřeboval. Ale od doby co žije s jistým Angličanem v jednom bytě… Jen dnes do tří do rána zase hrál na housle. A to od včerejšího poledne. Pořád dokola jednu a tu samou skladbu.

Nuda Sherlockovi lezla do hlavy. Každým dnem to bylo jen horší. A John? Už toho měl taky plné zuby. Ale stěžovat si už nehodlal. Stačí, jak to dopadlo minule. Kvůli svému spolubydlícímu se musel vzdát své zbraně. Ne že by ji už neměl. Jen ji dal někam, kde ji jistý muž opravdu nenajde.

Když procházel obývacím pokojem, všiml si Sherlocka, jak leží na pohovce, zády ke světu a něco neurčitého si mumlal. Ani se neobtěžoval s pozdravem. Stejně by mu žádná odpověď nepřišla.

„Můžu taky dostat kafe?“ ozvalo se mdle. John vykoukl z kuchyně a jen se zamračil. Přidal víc vody a nachystal další hrnek. Černá káva, bez mléka a dva cukry. Opřel se zády o linku a čekal, až se konvice vypne. Zaklonil hlavu a zavřel oči. Kdy se jeho svět stál peklem?

Možná v den kdy to chtěl skončit? Kdy po dvou letech přišel Sherlock a vzal mu zbraň z ruky? V dny kdy se najednou zase všechno točilo kolem něj a jeho slavného návratu? Dva roky ho nutil žít v bolesti ze ztráty přítele. Dva roky se snažil zapomenout. A pak se tu objeví? Z ničeho nic? Jako by byl jen na dovolené, či co? Neviděl do Johnovi duše. Nechápal, co mu tím udělal. A nechápe to doposud.

Má zpět zase svůj svět. Ale John? Jen předstírá. To vše jde nějak mimo něj. Chodí do práce. O volných chvílích řeší případy. Usmívá se. Mračí se. Ale jeho srdce bolí. A nikomu to nemůže říct.

Jeho psycholožka se ho mockrát ptala, co to chtěl Sherlockovi říct, než umřel. Nikdy to nahlas nevyslovil. A nikdy to nehodlá udělat.

Láska se z tohohle světa vytratila už hodně dávno. Mohl to pocítit, každý kdo jen nepatrně otevřel oči. Už to není jako dřív… Život na zemi se změnil. Lidé mají jiné věci na práci než lásku a souznění. Než společnou budoucnost postavenou na důvěře. Ne. Tohle už nikde a u nikoho nenajde. A u Sherlocka? O tom nejde ani přemýšlet! Je to asociál… Sociopat. A kdo ví co ještě! Ten nedokáže milovat…

Slyšel, jak voda dovařila. Otočil se proto zpět k lince. Automaticky zalil oba hrnky. Položil je na tác a odnesl do vedlejší místnosti. Ale na stůl položil jen ten Sherlockův. Svůj si odnesl do ložnice. Jsou chvíle, kdy chce být sám. Přemýšlet o budoucnosti. O tom, co by mohlo být a co nikdy nebude.

SHJW

„Johne?“

Neotočil se na něj. Dál stál u okna a díval se na proudící lidi tam venku. A přemýšlel o každém osudu, který tam viděl. Uspěchanost téhle doby je až směšná. Proč se někdy lidé nezastaví a nerozhlédnou se kolem? Přece se vše krásné jen tak… nevytratilo, ne?

„Johne?“ zkouší to znovu jeho… přítel?

Otočí se jen tak napůl a lehce pohodí hlavou na znamení, že ho poslouchá. Ale přesto je jeho duše daleko. Za poslední dva roky se toho změnilo hodně. Kde by byl teď, kdyby tehdy Sherlock opravdu zemřel?

Moc dobře to věděl. Měl by náhrobek vedle toho jeho. Stejně černý. Se stejným zlatým nápisem. Oplakával by ho někdo? Možná by si na společníka Sherlocka Holmese nikdo nevzpomněl. Nebyl přece až tak důležitý, no ne?

„Děje se něco, Sherlocku?“ zeptá se tiše. Pořád se na něj nedívá. Jen se mírně usměje. Ale tu faleš jeho společník ihned prokoukne. Zamračí se. Vstoupí do pokoje, až za ním jeho dlouhý župan zavlaje. Zavře dveře.

„Na to bych se chtěl zeptat já…“ Znovu se zamračí a přistoupí blíž. „Johne, od té doby, co jsem se vrátil jsi… jiný!“

John se znovu odvrátil. Neměl na tenhle rozhovor zrovna náladu. Ale jak se jinak svého přítele zbavit? Aspoň na tenhle den? Věděl, že si toho jednou Sherlock všimne. Jeho nálady… odvrácené pohledy. Hodně toho naznačovaly. Ale přesto si toho nejdůležitějšího Sherlock nevšiml. Proč? Protože nechce!

„Jsem jen unavený…“ Lež! A Sherlock to ví! Chce něco říct. Cokoliv… Ale zastaví ho rázné zabušení na dveře. Pozná ho okamžitě. Otočí se a míří zpět do obýváku. Vyslechnout si co po něm vyšetřovatel chce. Vražda? Únos? Cokoliv?

SHJW

Sherlock seděl na gauči a sledoval každý pohyb rtů. Každé vyřčené slovo. Každou větu. Hltal každou podrobnost. Jako vlk, který týdny nejedl. Vražda! A navíc dokonalá vražda! Ale taková přece neexistuje, nebo ano? Že by konečně našel protivníka, který dostane Sherlocka do slepé uličky?

Musí vidět tělo! Musí se na vlastní oči přesvědčit.

Během okamžiku zaplachtil do své ložnice. A během opravdu krátké chvíle vyšel ven. Oblečený. Upravený. A hlavně nadšený. Jeho šedé oči zářily nově získanou energii. Když odcházel, stočil pohled k zavřeným dveřím, které vedly do jisté ložnice. Chvíli přemýšlel. Opravdu moc chtěl vědět, co se s jeho přítelem děje. Ale podle všeho chce být dnes sám. Na druhou stranu… Sherlock Johna potřebuje.

Vyšel do patra. Bez klepáni vešel. „Johne…“ Zarazil se. Jeho přítel stál naproti něj. Také oblečený. Připravený. Opravdu čekal, jestli se pro něj Sherlock vrátí? Nebo by odjel bez něj? „Potřebuji tě.“

Ty dvě slova stačila. V modrých očích se zvláštně zalesklo. Ale přesto se v nich neodráželo to nadšení jako dřív.

Ale nakonec odešli spolu. Bok po boku. A John mohl cítit, že i přes to všechno, je to on koho Sherlock potřebuje! Vždy to bude jen on… O to víc ho miluje!

SHJW

„Tohle není možné!“ mumlal si pro sebe Sherlock. Obcházel okolo těla ženy. Už tady byl skoro patnáct minut a pořád nedokázal nic najít. Vše bylo perfektní! Čisté. Netknuté. Až na to, že byla mrtvá. A pak tu byla ta další věc.

Sehnul se níž. Aby se mohl na ten výtvor lépe podívat. Písmeno S. Vyryté na hrudníku. Tak detailně zpracované. Každý tah byl něčím dokonalý. Jako by to vrah maloval s láskou. Ale proboha! Proč?

 Zamračil se. Znovu a znovu si to jediné písmeno prohlížel.

„Kdo byla?“ zeptal se jen. Ale v místnosti bylo pořád ticho. Nikdo mu nehodlal odpovědět? Prudce se narovnal a změřil si všechny zkoumavým pohledem.

„Jmenovala se Sherly Watsonová…“

„Jak že?“

„Semnou to vážně nemá nic společného,“ vyhrkl John. „Neznám ji. Jen shoda jmen…“

„Ano. To je možné. Ale… něco mi na tom všem nesedí! Něco je špatně…“ Začal přecházet sem a tam. Skoro se mu kouřilo od hlavy, jak přemýšlel. Ale poprvé ve své kariéře konzultanta nedokázal na nic přijít! Vše bylo špatně! A pak… Znovu se na ni podíval.

„Vypadněte!“ zavrčel. A snažil se všechny zabít pohledem. Moc se mu to nedařilo.

„Nemůžeme tě tu nechat samotného, úchyle! Je to místo činu!“

„Ty buď zticha, Donovanová! Tvůj hlas ničí moje mozkové buňky!“ odsekl Sherlock a sjel jí svým zkoumavým pohledem. Moc dobře věděla, co to znamená. Zase bude rozebírat její sexuální život před všemi kolegy. Raději vyklidila pole. A to velice rychle!

„A navíc tu sám nebudu, bude tu semnou John!“ křikl za jejími mizejícími zády. John se jen zamračil. Ale nic jiného na sobě nedal znát.

Takže pořád jsem já ten důležitý?

„Dobře. Máš deset minut, Sherlocku,“ řekl Lestrade a odešel za svou kolegyní. A za ním i zbytek osazenstva.

„Proč jich tu vždy musí být tolik, Johne?“ otočil se na svého přítele. A v očích něco zvláštního. Tenhle třpyt tam nikdy nebyl. Johna to fascinovalo. Vůbec nevnímal, co mu říkal. Tohle je přesně to, co mu chybělo… celé ty dlouhé roky. Stát na místě činu. S ním po boku. Nikým a ničím nerušeni. Dívat se na jeho auru. Vidět jeho duši, tetelící se blahem!

A ty oči. Mohl by se v nich ztratit. Byli tak blízko… tak… počkat! Zmateně zamrkal.

„Co se ti honí hlavou, drahý Watsone?“ Ten hlas! Rozechvíval každou buňku v těle. Donutil srdce pumpovat zběsileji! Bože! Tohle není tak fér! Chce snad abych z něj dostal infarkt?

„N-nic… Neměl by ses věnovat tomu tělu? Máme jen deset minut…“

„Ne… Na tom stejně už nic nevydedukuji. Musíme počkat na další tělo.“ Lehký úsměv. Mávnutí rukou. Ona mě už nezajímá. Teď jsi na řadě ty!

„Na další? Ono budou další?“ jeho hlas zněl… překvapeně. Ale bylo v tom i něco víc. Něco, co Sherlock nedokázal rozeznat. Zvláštní emoce. Něco nového a nepoznaného.

„Budou. U sériových vrahů je jich vždy víc. Ne jen jedno, to přece víš, Johne. A to vyryté S na těle něco znamená. Je to jeho první oběť. A taky vím, že budou další. Stačí se podívat.“ Usmál se. Jeho bílé zuby se zatřpytily. A ten hlas… proč najednou mluvil tak potichu. Každé slovo vážil. Každou zpropadenou větu.

„Tak proč si je poslal pryč? Když tohle vše už víš?“

„Chtěl jsem si promluvit.“

„Promluvit si, Sherlocku? O čem? Teď? Tady?“ zavrčel John a hodlal tohle místo opustit. Mluvit? Zase bude pitvat jeho nálady. Jeho chování. Ale to pravé stejně nikdy nenajde! Nehodlá tu ztrácet čas tlacháním o ničem.

Zastavila ho ruka, která pevně sevřela jeho zápěstí. A pohled šedých očí. Zkoumavý. Zvláštní…

„Něco se děje. Vidím to na tobě.“

„Fakt? Zase tvoje dedukce? Tak mě překvap. Co se tedy děje?“ Ruka, která ho držela zanechávala otisk na duši. Pálilo to!

„Od doby, co jsem se vrátil… Změnil ses. Ublížil jsem ti a vím to. Opravdu mě tolik nenávidíš?“

John se musel zasmát. Tak tohle vydedukoval? Že ho nenávidí? Slepejš!

„Mýlím se snad?“ zeptal se překvapeně. Že by se poprvé ve svém životě spletl? To se přece nemohlo stát!

„Myslíš, že kdybych tě nenáviděl, že bych s tebou ztrácel čas, Sherlocku? Opravdu jsi tak slepý?“ znělo to ublíženě. Zlomeně. Takže pořád nechápeš?

 „Johne…“

Vyškubnul ruku z jeho sevření. Opustil tohle místo. A zanechal v temném pokoji jen zmatek. Sherlock tam stál dalších pět minut. Díval se na zavřené dveře. Už si nevšímal mrtvé ženy na zemi. Jeho hlava byla zaměstnaná pohledem modrých očí.

Co to vše znamená?

Co se děje?

Jeho mozek jako by zamrzl. Jen na jednom pohledu ledových očí.

Nejde o nenávist. Je to něco jiného. Podstatnějšího. Je to…

Zavřel oči. Zprudka vydechl. Pochopil?

 

The secrets I keep

Are tearing me up inside

I try to hide and than

I wonder why...

I wonder why I ´m still

running when I know

there´s no escaping… *

 

*FFH, Undone