Via Destiny 1. část

09.10.2016 17:52

Krásnou neděli přeji. 

Jelikož mám teď z povídkou Cullet of beauty menší zádrhel, mám pro Vás malou náhradu. Tuhle povídku jsem začala psát asi v roce 2011... mám napsáno prvních pět částí a asi ještě pět chybí. 

Předem říkám, že je to úplně jiný styl povídek než jste zvyklí. Harry je jiný. Možná trochu Aristorkat. A to co chce prostě dostane. Ať už je to cokoliv... nebo kdokoliv?

Snad se Vám první díleček bude líbit. 

S láskou Sal.

PS. Zatím tam žádné párování nečekejte. Sama nevím ke komu vzplane láska... jestli vůbec. Bude to záležet na Vás. Může to být kdokoliv...

 

1. část – Začátek

 

Byl začátek školního roku. Prvňáčci stáli v hloučku uprostřed Velké síně a čekali na zařazení. Ale jen jeden vyčníval. Stál na okraji skupinky a nepřítomně koukal před sebe. Původně tenhle chlapec měl chodit do školy v Evropě, kde teď s otcem žil. Ale nakonec bylo rozhodnuto pro Bradavice. Možná tohohle rozhodnutí bude jeho otec jednou litovat, ale teď se to jevilo jako dobrý nápad. Už bylo dost skrývání, bylo na čase vyjevit pravdu a tím ukončit veselí, ve kterém se svět za poslední roky ocitl.

 

A co tohle vše způsobilo? Válka změnila hodně věcí. Temnota byla na ústupu a celý kouzelnický národ si mohl oddechnout. Všemi obávaný Lord Voldemort alias Tom Marvolo Riddle byl mrtev, zabit rukou Albuse Brumbála. Tehdy celý svět oslavoval. Ale jen jedno srdce bylo na pokraji kolapsu. Tehdy dvacetiletý mladík nad tou ztrátou probrečel dny a noci. Ale měl sílu postavit se znovu na nohy a tu sílu mu dával jeho malý syn. Malé dítě v tmavozelených pokrývkách. Důkaz jeho oddanosti a lásky k Temnému pánovi. Ale opravdu to byla láska?

 

Proč byl Temný pán poražen Albusem Brumbálem a ne Chlapcem-který-přežil? Byla v tom jedna velmi důležitá věc. Harry Potter rok před dovršením svých sedmnáctých narozenin zmizel. Nikdo ho nikdy nenašel. Ani jediná zmínka, ani stopa po tom, kde by chlapec mohl být. Hledali ho roky. Ale pak začala válka a svět se o Zlatého chlapce přestal zajímat.

 

Ale temnotu nedokáže nikdo úplně vyhnat z myslí ani z lidského srdce. Ona tu vždy byla a bude. I když byla posledních jedenáct let zahnána do nejzazšího kouta. Ale teď nastal čas jejího návratu!

 

„Víš, kam bys mohl být zařazený?“ ptala se malá blondýnka svého souseda a netrpělivě přešlapovala z nohy na nohu.

 

„Chtěl bych jít do Nebelvíru, ale nejsem na to tak odvážný. Ale jestli budu po rodičích, tak půjdu do Havraspáru,“ odpověděl ji ochotně mladík a zářivě se usmál.

 

„Abbey, Richard,“ vyřkla jméno profesorka McGonagallová a jeden prvák se oddělil od všech a šel si sednout na stoličku. Chvíli bylo ticho a pak se celým sálem rozezněl verdikt.

 

„Mrzimor!“ Chlapec vyskočil a pelášil k mrzimorskému stolu.

 

Zařazování byla obrovská ceremonie, ale hoch, který stál bokem, to sotva vnímal. Už ve svých jedenácti letech měl praxi se všemožnými kouzly a zaklínadly. Jeho otec ho učil od raného dětství a i na dnešek mu dal jasné instrukce. Moc dobře ví, co má dělat. Ale přece jenom některé věci chce udělat ze své vlastní vůle. Udělat něco, na co bude jeho otec pyšný. Doufal v to.

 

Když mladá dívka před ním byla zařazena do Zmijozelu, netrpělivě pohodil hlavou. Nechtěl si to přiznat, ale byl nervózní. Ono je něco jiného se na takovou situaci připravovat a pak jí čelit.

 

„Riddle, Thomas,“ řekla překvapeně profesorka a celý sál utichl. Bylo to snad jménem, které slyšeli? Nebo hochem, který sebevědomě kráčel ke stoličce? I samotný ředitel se naklonil a prohlížel si chlapce s jistým zájmem. Je to jen shoda jmen? Nebo má mladík něco společného s Tomem Riddlem?

 

Profesorka mu položila klobouk na hlavu a celý sál vyčkával. Mladík přivřel oči a urputně přemýšlel o koleji, do které by chtěl jít.

 

„Seš si jistý? Vím, která kolej se k tobě hodí víc, chlapče!“

 

„Ne!“ šeptl tiše a pořád se soustředil jen na jedno jméno.

 

„Tak tedy dobře, když o to žádáš! Ať je to tedy...“

 

„Nebelvír!!!“

 

Mladík se usmál svým samolibým úšklebkem a namířil si to ke kolejnímu stolu. Sedl si na samý okraj a dál hypnotizoval protější zeď.

 

„Ty jsi Tom?“ otázala se mladá prefektka. Mladík se ušklíbl a pak se na ni podíval. Temné oči se střetly s jejími modrými. Neodpověděl. Jen se na ni díval. Bez výrazu, bez emocí. Najednou se dívka otočila a věnovala se své kamarádce na druhé straně stolu. Chlapec se usmál. Ale tento jev nezůstal nepovšimnut. Ředitel Bradavic a vrah Temného pána se díval na nového Nebelvíra s podezřívavostí ve svých pomněnkových očích. Tak moc mu připomínal minulost. Ale tenhle kluk přece nemohl mít něco společného s Temným pánem?! Nebo ano? Kdo je záhada jménem Thomas Riddle?

 

Je to jen pár hodin, co malý Thomas stál na nástupišti a loučil se s otcem. Stáli bokem ode všech a tiše rozmlouvali. Otec mu znovu a znovu opakoval instrukce a Tom, byl z toho už celý rozmrzelý, ale nedal na sobě nic znát. Moc dobře věděl, jak by ho otec mohl potrestat.

 

„Já vím, že se ti do té školy nechce, ale musí to tak být! To už jsi snad pochopil?“ zeptal se ho výhružně otec a položil mu ruku na rameno.

 

„Ano, otče,“ řekl chlapec a pak si povzdechl. „Ale rád bych byl s tebou, jsi mnohem lepší učitel než ti v Bradavicích,“ postěžoval si a s nadějí se usmál.

 

„Já to vím, synu. Budu na tebe dohlížet z dálky. Nezapomeň, že tu budu hlavně pro tebe. Přijde čas, kdy se zase uvidíme.“

 

„Brzy?“

 

„Pokusím se o to, pokud vím, pořád hledají profesora obrany proti černé magii.“

 

„Ty bys tam učil? Opravdu!“ řekl s nadšením Tom a objal svého otce. Ale pak od něj rychle odskočil a zahanbeně se díval na špičky svých bot.

 

„Promiň, otče.“ Muž se zamračil, ale nic na emoční vypětí svého syna neřekl. Znovu ho chytil za rameno a stiskl ho.

 

„Chovej se slušně. Tak, jak je tvému jménu a postavení hodno!“

 

„Jistě, otče.“

 

„Nezapomeň, co jsem ti říkal o bratříčkování s ostatními!“

 

„Já vím, otče.“

 

„A?“

 

„Nemám nikde ukazovat, že už zvládám základní věci i ty pokročilé. Mám se chovat přirozeně svému věku a nikomu nesmím říct, kdo je můj otec a pokud možno vyvarovat se rozhovorům na téma Temného pána,“ řekl nadšeně mladík.

 

„Velmi dobře, mladíku,“ usmál se na něj jeho táta a lehce ho objal. „Brzy se uvidíme,“ řekl ještě než se s tichým 'puf' přemístil a nechal svého syna samotného.

 

Ale chlapec byl zvyklý na samotu. Uměl se o sebe postarat sám i v těch nejmíň pravděpodobných situacích. Celý život byl jedna taková situace za druhou. Nikdy dlouho nezůstávali na jednom místě, ale přesto nikdy neopustili Evropu.

 

Cestovali často a rádi. Ale ne za památkami a dobrodružstvím, ale za poznáním něčeho víc. Za posvátnými legendami a temnými příběhy. Většina z nich se musela zakládat na skutečnosti. A taky se to ve většině případů potvrdilo. Thomas už ve svých šesti letech perfektně ovládal bezhůlkovou magii. V devíti zvládal nitrobranu a základy nitrozpitu, ve kterém nyní tak vyniká. Jedním pohledem do jeho chladných očí můžete poznat jeho duši. Ale stačí ji zahlédnout a můžete skončit na oddělení pro zvláštní případy u Svatého Munga.

 

Chlapec měl nadání, to bylo jasné už při jeho narození. Syn takových mocných kouzelníků nemůže být slabý. Do vínku mu bylo dáno hodně a hlavně chladná maska jeho druhého otce, kterého nikdy neměl šanci poznat. Zemřel ve válce. Tak jako mnoho dalších kouzelníků a čarodějek. Ale Thomas ví, že jeho druhého otce tahle ztráta hodně zasáhla a taky ví, že za to sám sebe obviňuje. Často ho slýchával mluvit s jeho portrétem v jejich domě. Tedy v době, kdy se domů na krátký čas zastavili. Než zase putovali za další legendou.

 

Ve chvíli, kdy si nový Nebelvír vychutnával svou první večeři v Bradavické škole čar a kouzel, měl jeho otec namířeno za starým přítelem. Jeho krok byl rozhodný a kdokoliv by se mu postavil do cesty, nemusel by dopadnout dobře.

 

Rázně zabušil na obrovské dveře a vyčkával. Netrvalo dlouho a dveře mu otvíral malý skřítek s vyděšeným výrazem.

 

„Jdu za Luciusem Malfoyem!“ řekl muž hrdým hlasem a bez dovolení vstoupil do ohromné haly. Jeho pohled hned sklouznul ke schodům a tiše si povzdechl.

 

„Ale, pane!“ kvikl skřítek a snažil se, nepodívat se mu do očí. Uhýbal pohledem, snažil se vysvětlit, že jeho pán zrovna nemá čas.

 

Zelená na chvíli spočinula na malém služebníkovi. Pak se zase zvedla a podívala se ke schodům, kde zrovna kráčel dlouhovlasý blonďák. Na chvíli se zarazil, ale pak nasadil svou obvyklou masku a netypický úsměv.

 

„Netušil jsem, že se ještě někdy uvidíme, ale vítej,“ řekl s přílišným nadšením a stiskl muži před sebou ruku.

 

„Ach Luciusi, v každé situaci si dokážeš udržet svou tvář, že? Ale já tě už dávno prokoukl, pamatuješ?“ zašeptal muž a stiskl mu ruku o něco pevněji. Ale jestli to Luciuse bolelo, nedal na sobě nic znát. Věděl, že setkání s tímhle mužem se neobejde bez bolesti. Zaslouží si ji.

 

„Jak bych mohl zapomenout, příteli,“ polkl Lucius a zadíval se do těch zelených očí. Barva smrti. Tak šíleně zelené. Tak strašné, ale přesto se v nich odráží podivné štěstí. Třpytí se jako smaragdy na přímém slunci. Tak energické, tak opojné.

Jsou to už roky, co se naposled viděli. Přesně dvanáct let. Rok před pádem Temného pána a tři roky od doby, kdy Lucius unesl šestnáctiletého chlapce ze školy a předal ho do spáru temnoty.

 

„Jak dlouho se zdržíš?“ začal hned vyzvídat hostitel a nevšiml si kyselého úšklebku v mužově tváři.

 

„Je to důležité, Luciusi? Ale právě kvůli tomu jsem přišel. Potřebuji někde zůstat, zatím než koupím dům a zařídím vše potřebné,“ řekl muž s úsměvem na tváři a bez dovolení se posadil do pohodlného křesla. Přivolal si z baru skleničku a láhev nejlepší whiskey. Nalil si a pak nechal zlatou tekutinu rozžehnout žár ve svém hrdle.

 

„Jsi tu vždy vítaný, Harry,“ řekl docela překvapeně Lucius a posadil se proti svému hostu.

 

Harry Potter, taky někdy zvaný jako Chlapec-který-přežil, se zadíval do Luciusových modrých očí a nabídl mu druhou skleničku. Lucius ji s mírným úsměvem vzal do ruky, ale nenapil se. Na co čekal? Sám nevěděl. Jen se díval na muže před sebou a začal vzpomínat. Na doby, kdy Temný pán byl ještě mezi živými, a kdy v plné síle zuřila válka. Kdy temnota pomalu začala ovládat tenhle svět a na dobu, kdy on, Lucius, sebral straně světla největší zbraň. Šestnáctiletého chlapce. Malého a vyděšeného a přesto silného a vzdorovitého. A teď tu před ním sedí ten samý chlapec, ne chlapec. Muž.

 

Tak krásný a nepoznamenaný válkou. Jediné, co kazí jeho vhled, je klikatá jizva na čele. Ale ta je schovaná pod delšími vlasy. Černé nezbedné vlasy už nevytváří to vrabčí hnízdo, jako kdysi, ale v mírných zákrutech dosahají skoro až k pasu. A má je sepnuté stříbrnou sponou ve tvaru orla. Silného a majestátného tvora.

 

Zelené oči se už neschovávají za kulatými brýlemi, ale září jako dva nádherné smaragdy. Tak čisté, tak věrné, tak krásné. Celému obličeji dodávají zvláštní lesk.

Lucius se nemůže vynadívat na tu nádhernou a jistě svalnatou postavu. Škoda jen, že je zahalená do černého hábitu. Tak moc by chtěl vidět víc. Změnil se, o tom žádná. Dospěl až moc rychle. Už to není nevinný chlapec, ale krásný a hlavě mocný muž.

 

„Co jsi vlastně dělal, celé ty roky?“ zeptal se Harry a pohodlně se opřel do křesla. Na tváři měl jeden ze svých obvyklých úsměvů, ale přesto za ním bylo schované něco víc. A Lucius to viděl. Každý musel žasnout nad touhle změnou. Nikdo by nikdy nečekal, že se něco takového stane. Že z toho dítěte vyroste tento muž. Strana světla nikdy nepočítala, že Harry Potter válku přežije. Do vínku mu byla dána jen porážka Voldemorta. Nic víc. A přesto... Je tady. V pokoji a klidu tu sedí a popíjí se svým takzvaným přítelem. S mužem, který mu kdysi tak rapidně změnil život. Ale přesto ho nedokáže nenávidět. Jen plnil rozkazy tak, jak mnoho dalších. Dalších Smrtijedů, kteří jsou do jeho bolesti zapleteni.

 

„Tak jako vždy, Harry,“ zašeptal Lucius a jeho modré oči se zaleskly.

 

Lucius. Vždy tak oddaný. Ale přesto vždy stál na své vlastní straně. Tak jako Severus Snape. Profesor lektvarů a člověk, který byl hlavní příčinou všeho, co se stalo od únosu. Ale i jeho Harry nedokáže nenávidět. Až moc dobře chápal, že to, co udělal, bylo nutné. Severus vlastně ani nevěděl, kdo byl cílem jeho lektvarů. Koho donutil toužit a milovat. Láskyplně se oddat. Darovat duši i tělo. Svou chybu si uvědomil, až když už bylo pozdě. Snažil se pomoct. Stal se přítelem a dobrým rádcem. Ale nakonec to byl Harry, kdo jejich spojení přerušil. Poslal lektvaristu pryč a nechtěl s ním mít nic společného. Proč? To ví jen on sám...

 

„Musím ti říct, že tady na Manoru nebydlím sám...“

 

„Ne? Našel sis novou partnerku?“

„Ne... Ale Draco a jeho syn tady našli... útočiště, pokud to tak můžu říct.“

 

Harry se zamračil. Draco? Tady? Tohle bude ještě velmi zajímavé. Toho kluka naposledy viděl v den, kdy zmizel. Pořád si pamatoval ty vyděšené modré oči. To on se mu před Smrtijedy snažil pomoc. Ale marně. Ví tohle jeho otec? Že nikdy nebyl na straně zla? Že celou dobu obelhával všechny kolem sebe? Jistě, že nevěděl. A ani se to nikdy nedozví...

 

„A jeho žena? Pokud vím, nějakou měl? Aspoň to psaly noviny...“

 

„Mrtvá...“

 

„Co se stalo?“

 

„Nevím, jestli mám právo ti to říct, nech to na Dracovi.“

 

„Víš, že mě nenávidí, a asi nikdy nenávidět nepřestane,“ zašeptal tiše tmavovlasý muž a smutně se podíval na svého společníka.

 

„Proč myslíš? Nemá důvod tě nenávidět,“ odpověděl mu pohotově a docela zostra Lucius.

 

„Nemám? To se pleteš, otče! Co tu vůbec chceš, Pottere!“ ozvalo se od schodiště. Druhý blonďák stál na posledním schodu a nenávistně si jejich hosta měřil. A co vlastně znamená jeho nenávist? Jeho příkrý tón a lesk očí? Smrt. Smrt jeho matky, která zemřela kvůli ochraně Harryho Pottera. Chvíli po skonání Temného pána. V době, kdy Smrtijedi byli bez vůdce a bystrozorové toho velmi dobře využívali. Snažili se všechny pochytat. Vypukla další malá válka a Smrtijedi šli po tom jediném, co temnotě zůstalo. Po malém a nevinném dítěti. Narcisa byla jediná, která o něm věděla. Ani sami Smrtijedi neměli přesné informace. Jen se vědělo, kde se nachází Potter. Ale že s ním bylo dítě? O tom se můžeme jen dohadovat.

 

Život pro nás má mnoho cest. Ale je jen na nás, kterou půjdeme. Kudy se vydají naši hlavní hrdinové? Budou chtít zapomenout na vzájemnou nevraživost a jít prostě dál? Nebo vše skončí už na pouhém začátku? Co nám přinese budoucnost? Ještě je toho mnoho k vyprávění. Ještě zbývá mnohé vysvětlit a pochopit. Harry není sám. Bojoval svou soukromou válku. Musel se naučit milovat syna temnoty. Syna, který se nikdy neměl narodit. Ne z nenávisti. Ale, co se vlastně tehdy stalo? To je otázka, na kterou snad někdy dostaneme odpověď...