2. část

No... nikdy jsem si nemyslela, že něco takového napíšu a už vůbec ne, že to vydám. Ale co už! Vymyslela jsem tuhle slaďárnu tak si ji užijte, než mě zas ta eufórie přejde :D

Doufám, že se apoň někomu bude líbit. Já osobně? No... nechtějte vědět můj názor. 

Ale už nám chybí jen poslední a nejhlavnější část. Tak snad se tu brzy objeví. Ale neslibuji to brzy... mám v práci trošku fofry a nestíhám tak jak bych měla. :)

Beta jako vždy yellow. Tak ji všichni hezky poděkujeme. 

Mám Vás všechny ráda! 

Vaše Sal.

2. část

Je pět hodin ráno. Většina lidí vstává do práce, ale tenhle muž se teprve chystá spát. Je to jen pár okamžiků, co opustil klub. Je ticho a on sleduje, jak se okna pomalu rozsvěcují, a jak lampy zhasínají. Je tu klid. Možná proto má tohle místo tak rád. Nebo měl?

Může říct, že tu strávil většinu svého mládí. Poté co mu umřela matka. Ten klid. To odloučení od kouzelnického světa… Ano… Kdysi tohle místo miloval. Ale teď? Co se změnilo? On se změnil? Kdo ho donutil tohle místo nenávidět?

Zabočil za nejbližší roh a schoval se ve stínech dvou vysokých domů. Ještě hodnou chvíli tam stál a díval se na lidi. Na mudly, jak spěchají do svého zaměstnání…

„Severusi?“

„Co chceš, Pottere?“ zavrčel starší muž. Nevzhlédl od své práce. Moc dobře věděl, co po něm mladík chce. Poprvé mohl říct, že má strach. Z toho, co bude nebo naopak nebude.

„Nenávidíš mě?“ Tiché nařčení. Muž na letmý okamžik vzhlédl. Zelená se utopila v černočerné tmě.

„Jak bych mohl?“ šeptaná slova. Tichá, sotva slyšitelná. Přesto byla vyslyšena.

„Věděl jsem to! Já to věděl!“ Úsměv, který se objevil v mladé tváři, byl krásný. V tom všem, co se okolo děje… Ve válce. V bojích. Tohle bylo to, na co Severus pokaždé čekal. Že se na něj bude někdo usmívat. Od srdce. Možná i z lásky! Při Merlinovi! On si tohle přece zaslouží! Za to vše, co pro to udělal. Co dokázal!

Stačily dva kroky a jejich rty se setkaly. Polibek. Žádná něha. Chtíč. Touha. Vášeň. Láska. Jsem tu! Pro tebe! Od teď až navždy!

Černé oči se mírně přivřely. Jako by viděly někoho známého. Schoval se víc do stínu. Otočil se a odcházel. Domů? Ne… tohle není domov. Jen místo kam chodí spát. Možná to jednu dobu domov byl. Tehdy. Před lety, kdy čekal. Kdy tohle místo proměnil v něco dokonalého. Velký dům s ještě větší zahradou. Koupil ho vlastně náhodou. Pro ně. Aby tady mohli být. Spolu a hlavně daleko od kouzel. Obětovali jim mnoho a tohle byla jen drobnost, kterou jim svět dlužil.

Vstoupil do prázdného domu. Pověsil hábit na věšák. Přivolal si karafu s hnědou tekutinou a hodlal dohnat to, co nestihl do dnešního rána. Nalil si skleničku a chtěl se napít, ale v posledním momentě se zastavil. Podíval se do zrcadla, které bylo kousek od něj. Jako by se na něm zastavil čas a přitom ví, že je v tomhle domě hodně dlouho. Odložil alkohol na stolek. Přistoupil blíž k zrcadlu. Vzpomínal?

„Skončí to někdy?“ zeptal se mladý muž a smutně se usmál na svého partnera. Políbil nahou pokožku pod sebou. Další a další polibky pokládal na hebkou kůži.

„Co myslíš?“ odpověděl jako by nic Severus. Zelené oči se zvedly. Harry se zamračil.

„Proč vždy na otázku musíš odpovídat otázkou?“ zašeptal.

„A proč se mě vždy ptáš na věci, na které neznám odpověď?“

„Severusi!“ smích se rozezněl po celé ložnici. „Jsi nemožný, víš to?“

„Vždyť já vím…“ věta, která vyzněla do ztracena. Políbili se. Znovu a znovu. Jako celý večer. Nebo už noc? Co na tom záleží. Komu na tom

záleží?

„Kde jsi?“ naléhavý šepot. „Kde sakra jsi!“ popadl karafu a mrštil jí po zrcadle. Zuřivost, která se tak náhle objevila, byla ta tam. Po tom všem zbyly jen střepy, prázdnota a neznámá bolest v místě, kde bije srdce.

Otočil se a pomalým krokem se vydal do schodů. Mohl se klidně přemístit, ale na to neměl dost energie, nebo se mu prostě nechtělo. Chtěl si pro jednou ty schody vyjít. Sám. S bolestí, kterou nedokázal popsat.

Vstoupil do velké ložnice. Kdysi mola být tak krásná. Bílý nábytek, tmavé zdi. Obložený strop. Ano. Kdysi to mohlo vypadal tak dokonale, jak to pro budoucnost chystal. Ale kde je budoucnost? Kde se poděla? Kdo ji změnil?

„Rozmyslel jsem se. Nechci nic nikomu říkat. Prostě odejdeme.“

„Opravdu je to, to co chceš?“

„Miluji tě, Severusi! Copak to nechápeš? Je po válce! Já už jim nic nedlužím a ty vlastně taky ne!“

„Taky tě miluji…“

Mladý muž se usmál. Chytil ruku svého partnera a lehoulince ji políbil. Položil si ji na srdce a tím se k muži o kousek přiblížil.

„Tohle srdce bije jen a pouze pro tebe, Severusi. Nikdo jiný toho pro mě neudělal tolik, co ty. Dal jsi mi všechno a teď je na mě dát to Tobě. Chci ti mou lásku ukázat! A nechci, aby nám do toho kdokoliv zasahoval. Ne teď. Jen… prostě… Jen je brzy! Oni nás nepochopí! Nechme svět, ať slaví konec války a Voldemortovu porážky… A pojďme žít!“

Starší muž tam stál a poprvé ve svém životě nevěděl, co říct. Stál tam a díval se do zářivých očí svého partnera. Jeho milence. Bude pošetilé říct… I jeho lásky?

„Spolu a navždy?"

„Ano. Spolu a navždy.“

Seděl zase v klubu. Jako každý večer a jako každou noc. Přece mu to slíbil. Budu na tebe čekat třeba do skonání světa. Ano. Tahle to tehdy řekl. A tak sedí a čeká.

Tady v klubu nikdy není moc lidí, proto vybral tenhle. Beautiful Moon. Co se stalo, že nepřišel? Co se stalo!

Jeho oči se zaměřily na muže, který zrovna vešel. Zelená se střetla s černou. Smaragdy se i na tu dálku leskly. Ale černé oči staršího muže tu radost neprojevily. Najednou nemohly. Ta ublíženost! To, že tu celé roky čekal a on se objeví až teď?

Vstal. Prošel kolem něj. V uraženém a trochu dětinském gestu. Ale přesto mu tohle vše nechtěl dát zadarmo. Tak dlouho jsem čekal! Tak teď bojuj! Bojuj o naši lásku, která tu jednou byla! Bojuj o mě!