Tak to jsem ráda, že jsem jednou pročetla tvou povídku až ke šťastnému konci. :) Teď jsem blažená .... A nakonec jsem pochopila i zápletku, i když mi to trvalo. Při prvním čtení mi ta záležitost s dvěma kluby vůbec nedošla - ech.. Předepisují se léky na zvýšení inteligence. :) - Máš pěkné sny, Salazaret ... Škoda, že mě se takové magické sny už moc nezdají ... PS: Tu písničku, která dala vzniknout této povídce sice moc nemusím, ale za to se mi moc líbí ten obrázek, co si vybrala na závěr. Gratia
3. část
11.05.2012 18:47
Možná... si říkáte, že je to krátké. Ale tahle povídka vznikla, jen díky tomuhle konci. Zdálo se mi o něm. Když jsem slyšela tuhle písničku... viděla jsem tenhle konec! Ne delší. Ne kratší. Prostě... ať zapracuje fantazie každého z nás. Jinak to přeci ani skončit nemohlo, no ne?
S věrnou láskou Vaše Salazaret
beta : Bude yellow ;)
3. část
Bral jsem po dvou dlouhé schody...
Smáčely nás proudy vody.
Prosil jsem Stůj!
V přímé lince z nočních temnot.
Oči tvé se smály se mnou.
A já byl tvůj!
„Musím jít!“ Polibek. „Sejdeme se…“ další polibek. Přitiskli se blíž k sobě. Nenechavé ruce rozepnuly jeden z mnoha knoflíčků. Studené ruka se dotkla holé pokožky. Tolik touhy! Tolik lásky. V každém polibku, v každém doteku. Tak moc chtěli být spolu.
„Vážně musím jít… oni čekají…“
Starší muž ho přitiskl na nejbližší zeď. Vyhledal jeho zelené oči. Dokázal by se do nich dívat snad pořád! Ty jiskry, které zářily jen a pouze pro něj!
„Uvidíme se večer…“ Polibek. Ta touha byla doslova hmatatelná. Tihle dva byli pro sebe stvořeni. Teď a tady. Tady a teď.
„Ano…“ šeptavý hlas. Dlouhé prsty rozepnuly košili a dotkly se pokožky. „Ano!“ naléhavěji. Toužebněji. Chci! Teď! Tady!
„Mu-musím jít… Severusi…“
„Budu čekat.“
„Severusi…“ Severusi!!!
Zvedl hlavu od malé věcičky v ruce. Rozeběhl se. Srdce mu bušilo jako splašené. Tak dlouho čekal. Tak strašně moc dlouho! Nenechá si ho utéct. Ne teď! Ne tady! Na místě, kde měl před léty být. Malá chyba. Jen maličká… No tak! Prosím…
Seběhl schody. Ještě jedny. Na posledním schůdku klopýtl, ale nespadl. Zoufalství ho popohánělo kupředu. Byl zoufalý! Měl na to nárok!
„Severusi!“ Prosím! Prosím, počkej na mě. Tak dlouho jsem na tebe čekal. Tohle si nezasloužím! Seve…
Uviděl ho. Stál na okraji ulice. Napůl skrytý ve stínech. Bylo to naschvál? Dává mu šanci? A on ji využije. Musí!
„Severusi…“ lehké zašeptání. Tak jako kdysi. Jako by to jméno bylo to jediné důležité na téhle planetě. A taky bylo. Pro něj. Pro ně.
Otočil se. Dívali se na sebe. V očích… v očích tolik věcí. Ten pohled… Dokázal tolik říct o tom druhém. Bolest. Naděje. Ublížení. Touha. Láska. Zrada. Chtíč!
Přistoupil k němu. Lehce se dotkl lemu hábitu. Ale nespustili ze sebe oči. Pohled byl tak intenzivní, že neexistovalo nic, co by je teď mohlo vyrušit nebo zpřetrhat tohle pouto.
Dotek. Severus to prostě musel udělat. Chytl Harryho tvář. Oči zářily. Žhnuly pro toho druhého. Dotek… tak krásný. Nevěřící!
„Jsi tu?“ sotva slyšitelný šepot. Tolik nevíry ve dvou slovech. „Jsi tu! Jsi můj!“ výdech. Polibek. Lehoulinký. Můj!
Chtěl víc! Oba chtěli víc. Další polibek. Silnější. Majetnický. Můj! Odteď až navždy…
Pršelo a v temné uličce stál osud dvou duší. Osud, který si oba vybrali...
Milujem se čím dál víc.
Život nám leží u nohou.
Jdeme městem bez hranic!
A pletem si ho s oblohou.
Přísné hlasy moudrých nevnímám!
Má skvělá lásko!
Moje lásko!!!*
* Petr Kotvald, Milujem se čím dál víc
Diskusní téma: 3. část
Re: -
Salazaret | 11.05.2012
Já jsem moc ráda, za další čtenářku téhle sladké maliny. Vůbec jsem si nikdy nemyslela, že já napíšu něco fluffy, ale jak koukám... i pozitivně psát dokážu. A za to vše, jsem vděčná všem Vám čtenářům. A opravdu moc děkuji za komentík. Jsem za něj víc než ráda.
Tvá Sal.
Hladať a nájsť...
grid | 11.05.2012
Pekne si to vymyslela. Nič nie je dôležitejšie ako dosiahnúť to po čom toľko túžili. Ďakujem.
Re: Hladať a nájsť...
Salazaret | 11.05.2012
Přesně jsi to vystihla. Nic nikdy není důležitější než naše cíle a sny :) O tom život je :) Děkuji za komentík. Potěšil.
Tvá Sal.