Already gone

09.01.2011 19:49

Already gone

 

 

 

„Musím odejít, jinak to nejde,“ zašeptal jsem tiše. Držela se mě pevně, nechtěla mě nechat jít. Ale nakonec to vzdala a její ruce povolily. Rukou jsem ji lehce nadzvedl tvář a zadíval se do jejích uplakaných očí.

„Abbs, prosím! Je to tak lepší, pro každého z nás. Nemůžeme být spolu a ty to moc dobře víš. Znáš pravidla. A navíc, už na to nemám sílu. Nech mě odejít...“ Druhou volnou rukou jsem ji setřel čerstvou slzu a políbil ji na její rozechvělé rty. Pak jsem se otočil a odešel.

Pamatuji si každý pitomý detail toho dne. To jak se mě snažila přesvědčit, abych zůstal. Ale odešel jsem právě kvůli naši lásce. Ona si zaslouží něco mnohem víc, než zlomeného muže, jako jsem já. Nikdy jsem se nesmířil se smrtí své první ženy a dcery. A tohle ona nedokázala pochopit. Ano miloval jsem ji strašně moc, ale ne dost na to, abychom zůstali spolu napořád.

Opřel jsem se o rám dveří ve smém malém domku na pláži a sledoval západ slunce. Bylo to něco nádherného a nepopsatelného, kéž by tu mohla být semnou a sledovat tuhle krásu. Ale já se rozhodl. Pokaždé když si vzpomenu na chvíli kdy jsem řekl, že odcházím...

„Gibbsi?“ ozvalo se za mnou. Věděl jsem na co se chce zeptat. Přišlo to nějak moc rychle, ale v tomhle úřadu se drby šíří rychlostí světla.

„Máš něco k případu, Dinozzo?!“ Snažil jsem se nahodit mnohem snesitelnější téma.

„Ne, to ne...“

„Tak jestli nic nemáš, tak proč jsi tu?“ Otočil jsem se a podíval se do tváří celého doposud mého týmu.

„Řekni mi, že to není pravda?!“ Cítil jsem v jejím hlase tolik bolesti a smutku. Bodlo mě to u srdce. Ale nedal jsem to na sobě znát.

„Jestli to už víte, nemám důvod se k tomu vyjadřovat,“ řekl jsem jen. Ale moc dobře jsem si všiml jejích slz. Jejího vyčítavého pohledu.

„Ty nemáš, co k tomu říct?! Proboha proč? Proč chceš odejít? Ty nemůžeš odejít! Gibbsi...“ hlas se jí zlomil. Věděl jsem, že jsem ji zradil. A že si nezasloužím její lásku. Miluji ji, tak opravdu strašně moc. Ale nestačí to. Tenhe cit jsem musel odbourat a nechat ho zmizet. Nemůžu ji zničit zbytek života. Tak jak jsem to udělal už mnoho lidem... žen.

Jsem sobecký a nemyslím na druhé. To byly další její slova, které mě zasáhly. Ale pořád jsem si stál za svým a hodlal odejít. Křičela na mě. Vyčítala mi to, každý další den. Ale přesto jsem neustoupil. Pořád jsem dělal mrtvého brouka, nevyjadřoval se, jen dál pracoval jako by se nic nedělo. Ale zato ona se změnila. Viděl jsem to hned druhý den. Její zarudlé a napuchlé oči. Nemluvila semnou a ani s nikým jiným. Jen taky dál pokračovala ve své práci. Zmizel její věčný úsměv. Její povzbudivé slova i její vždy oblíbená hudba, kterou mě ráda provokovala a dráždila. To ticho mě mučilo, ale pořád jsem na sobě nedal nic znát. Tak to bylo opravdu pro všechny nejlepší, hlavně pro Abby.

Co teď asi dělá? Už je to přes měsíc, co jsem odešel. Vzpamatovala se z toho? Proč na ni musím pořád myslet. Proč mi nechce odejít z mého zkamenělého srdce? Není den ani minuta, kdy bych na ni nevzpomínal.

„Co tak večeře?“ usmála se na mě. Ještě víc jsem si ji přitiskl k sobě a něžně ji políbil do vlasů.

„Nenecháme si dovést pizzu? Nikam se mi nechce,“ zašeptal jsem do ticha pokoje. Zavrněla se mi v náručí a zasmála se.

„A kdo zajde pro telefon?“ Její smích byl krásný a rozzářil mou osobu. Chtěl jsem vstát, ale nedovolila mi to. Stáhla mě zpět k sobě, znovu si opřela hlavu o mé rameno. Jen jsem se usmál a dál sledoval plapolající oheň v krbu.

Byl to dobrý nápad odejít? Neměl jsem zůstat? Co když jsem ji tím ublížil víc, než jsem myslel? Smutně jsem si povzdechl a vyšel na verandu. Sešel jsem schůdky a hodlal se jít projít. Chtěl jsem přemýšlet, o tom, co mohlo být a třeba ještě může. Mám se vrátit? Odpustí mi? Miluje mě ještě?

Byl jsem rozhodnutý se vrátit. Musím to udělat. Až tady jsem zjistil jak moc mi chybí a jak moc ji miluji. Patří ke mně tak jako já k ní. Je můj temný anděl... Usmál jsem se a vydal se zpět do domu, když v tom mi zazvonil v kapse mobil.

„Gibbs?“ řekl jsem docela z vesela.

„Gibbsi, tady Ducky. Já... Abby...“ Jeho hlas byl podivně nakřáplý. Rozbušilo se mi srdce jako splašené.

„Co se stalo?“

„Abby... Ona, je mrtvá.“ Je mrtvá? Tohle není možné. Ona nemůže být. To přece nejde. Má Abby. Má milovaná Abby...

„Co-co se stalo?“ hlas se mi klepal. Nedokázal jsem rorumně myslet. Ten parchant, který ji ublížil toho bude litovat do posledního kousku svého života!!!

„Zabila se Gibbsi, po tvém odchodu se uzavřela do sebe a dnes ráno jsme ji našli v laborce i s dopisem na rozloučenou.“ Ne! Tohle by ona nikdy neudělala... Ano ten parchant na to bude myslet do konce svého mizerného života. Já na to budu myslet do konce... Co jsem to udělal. Zničil jsem tak krásné stvoření. Po tváři se mi skutálela osamělá slza.

„Gibbsi? Jsi tam?“ Ale já nevnímal. Padl jsem na kolena do horkého písku a nechal všechny emoce vyjít napovrh. Křičel jsem, chtěl jsem umřít. Já za to můžu! Já ji k tomu donutil. Jsem sobecký hajzl, přesně jak říkala. Můj anděl je pryč. Už je pryč. Odešla...

Nevím jak dlouho trvalo než jsem byl schopen se zase pohnout, ale musel jsem se vrátit. Musel jsem se přesvědšit. Třeba to je jen nějaký hloupý vtip. Třeba není mrtvá. Čeká na mě, byla to jen lest jak mě dostat zpět domů.

Stál jsem sám ve výtahu a moc dobře si uvědomoval ten holý fakt, že Abby se už nevrátí. Že odešla navždy. Měl jsem skloněnou hlavu a myslí se mi míhaly ty nejkrásnější okamžiky. Ty které nikdy nezapomenu...

Chodba byla poloprázdná a ti, co tu byli se mi raději vyhli. Viděl jsem v jejích tvářích tolik zloby. Vím, že mě teď nenávidí. A taky vím, že si tohle zasloužím!

Vešel jsem do pitevny a tiše pozdravil Duckyho. Zamračil se na mě, ale neodpověděl. Byl na tom jako ostatní, taky mě za tohle obviňoval a právem!

Zastavil jsem se a podíval se na jeden ze stolů. Ležela tam. Na ní bílá látka. Nadechl jsem se a pomalu k ní došel.

„Ach, Abbs...“ Položil jsem ruku na stůl, ale látku jsem neodhrnul. Jen tam stál a vzpomínal na vše co bylo a mohlo být...