Bílý prach tvých křídel 2. kapitola

04.11.2016 07:35

Ahojky a přeji krásný pátek! Přináším další kapitolku. 

Beta - Úžasná Kalamity Jane

Sal.

 

2. kapitola – Prach tvého srdce

Já jen sloužím,

má je smůla...

Já jsem chlap co pad

a v srdci mám jen chlad.

 

Ráno přišlo až moc brzy. Zatraceně moc brzy. Sherlock celou noc strávil v křesle. Díval se do tmavého kouta jejich krbu. Vlastně ho nikdy nepoužívali a ani nevěděl proč. Muselo být úžasné jen tu sedět a sledoval plameny olizující stěny. Mohlo by to být… uklidňující.

Pořád měl na sobě oblečení z večera. Bál se odejít z téhle místnosti. Hlídal schody vedoucí do Johnovy ložnice. Nechtěl, aby mu jeho přítel pláchl. Potřeboval… potřeboval vědět… proč! Zatraceně proč?!

Z jeho mysli ho vytáhl zvuk klepadla dole na dveřích. Byl ten čas. Věděl, že se tu jeho bratr objeví. Bude to nepříjemný rozhovor. Nemohl Mycrofta vystát! Většinou se mu pletl do věcí, do kterých by neměl. Ale nyní… nechce si to přiznat, ale jeho pomoc by byla vítaná.

Nemůže odvést přítele někde na kliniku. Na odvykačku. Sám dobře ví, jak se tam k feťákům chovají. Mají je jen za odporné zrůdy. Tohle by pro jeho Johna nechtěl.

Bude tady. Na Baker Street. V jeho péči. A vůbec netušil, co bude nebo nebude dál. A jaký bič si na sebe upletl. Vydal se peklu a ani o tom neví.

„Mycrofte,“ pozdravil. Poprvé v životě nebyl jeho hlas urážlivý. Spíš unavený. Na tváři měl chladnou masku Sherlocka Holmese. Detektiva. Sociopata.

Mycroft jen kývl a prošel kolem něj. Vydal se do patra. Sherlock chvíli stál u otevřených dveří. Díval se ven. Dnes mohlo být hezky. Mohl zase honit zločince Londýnskými uličkami. Ano. Mohl by, kdyby…

Povzdech si. Zavřel dveře a vydal se za svým bratrem. Když vstoupil do obývacího pokoje, už seděl v Johnově křesle a zkoumal Sherlocka zvláštním výrazem. Zamračil se. Shovívavě se usmál.

„Nevěděl jsem to, Sherlocku,“ řekl jen. Mladší Holmes se na chvíli zastavil. Ale pak se posadil naproti bratrovi.

„Ani já si nevšiml. Jak jsem si mohl nevšimnout! Kurva!“ odplivl. Prsty svíral opěrky tak pevně, až mu zbělely klouby. „Jak mohl? Sakra! Proč? Kdy? A proč?!“

„Myslím, že ses na jednu otázku ptal dvakrát.“

„To je mi u prdele, Mycrofte! Jen to chci pochopit!“

„Dokud se ho nezeptáš, nic vědět nebudeš.“

„Měl… Měli jsme to poznat! Podle všeho v tom jede už dlouho. Jestli ne celé dva roky.“

„Něco se od tebe přece jen naučil, Sherlocku. Skrývat pravdu. A nevím, jestli je to na škodu, nebo k užitku. Když jsem ho poznal, myslel jsem si, že tě změní. Že z tebe udělá člověka. Udělal…

Ale, co ho to stálo? Netušil jsem, že to budeš ty, kdo zlomí Johna Watsona, bratříčku. Byl to voják. Úžasný doktor. Mohl to dotáhnout daleko. A udělal tu největší hloupost, jakou mohl… a víš, co to bylo, drahý bratře?“

„Začal fetovat, to si uvědomuji, Mycrofte,“ zavrčel Sherlock a snažil se po něm neštěkat za to vše, co před chvíli řekl.

„Ne. Zamiloval se do tebe.“

Na místnost padlo ticho. Trvalo dlouhé minuty. Mezi tím se slunce dostalo výš. Paprsky se dostávaly skrz okno. Měly by být teplé a hřejivé. Měly dodávat sílu. Donutit člověka k úsměvu. Jen tím, že světlo je naděje na další perfektní den.

Tohle slunce bylo chladné. Mráz bodal. Zima se usadila ve vnitřnostech. Ticho bylo nesnesitelné. Bolavé. Všeříkající.

„Nemáš pravdu. Nemiluje mě.“ Byl to nesmysl! John ho nemohl milovat! To přece…

„Teď už ne. Protože drogy mu tenhle cit vzaly. Ale předtím ano. Zabil pro tebe, a to tě znal jeden den, Sherlocku.

Následoval tě jako poslušný pejsek. A nedívej se tak na mě! Víš, že mám pravdu! Jen jsi příliš hloupý, abys to viděl.“

„Nazýváš mě idiotem?“ zavrčel Sherlock. Rty měl stažené do úzké linky. Byl vzteklý. Jak se mu to opovažuje vyčítat! Dělal to pro Johna! Vše dělal proto, aby John mohl žít!

„Oba jsme byli.“

Ať chtěl Sherlock na to zareagovat jakkoliv, mlčel. Protože slyšel prásknutí dveří a kroky ze schodů. John se probudil. A podle všeho v dost mizerné náladě.

Vešel do místnosti. Jen ji zběžně prolétl pohledem. Ani na jednoho Holmese se přímo nepodíval. Jeho tělo se mírně chvělo. Ale byl oblečený. Tmavá košile a zase ta jeho zelená bunda. Chystal se ven.

A to je důvod proč chtěl, aby tu byl jeho bratr. Jak udržet feťáka od drogy? Jedině násilím. Protože z vlastní vůle přestat nechtějí. Nebo možná někdy ano. Ale ve většině případů jsou abstinenční příznaky tak strašné, že si raději píchnou další dávku. A většinou silnější. Což vede v devadesáti procentech k smrti. A v těch zbylých jsou opoutáni na lůžko. Jen kus masa na posteli. Už se nikdy nevzbudí. Už skoro nevnímají. Jen čekají na smrt.

A drogy takové jsou. Je to jen tiket pro zubatou. A každý druhý vyhrává.

„Kam jdeš, Johne?“ zeptal se tiše Sherlock. John sebou lehce trhl, když uslyšel své jméno. Zadíval se Sherlockovi nad rameno. Do očí se nedíval. Možná nechtěl. A možná nemohl.

„Ven,“ řekl jen. Kmitl očima po Mycroftovi a pomalu vyšel ke dveřím.

„Kam ven, Johne?“ Sherlockův hlas byl chladný. Tichý. A až moc autoritativní. John se zastavil. Znovu po něm šlehl pohledem. Ve tváři mu mírně cuklo.

„Prostě ven. Co je ti po tom?“ hlas byl ostražitý. Jako by se bál říct víc. Ruce nervózně zastrčil do kapes té ošklivé bundy. Až moc se mu chvěly.

„Jdeš se zase kurvit, abys dostal trochu fetu, Johne?“ Jen z toho hlasu zamrazilo. John se mu poprvé po týdnech podíval do očí. Jen na malý moment. A to, co tam Sherlock zahlédl, srazilo jeho naději o několik stupňů níž. Tohle už nebyl John Watson. Voják. Doktor. Přítel. Kolega a jeho věrný bloger. Byl jen zoufalá troska, která by pro koks klidně i zabila.

Modré oči. Kdysi tak věrné. Jak jen ten pohled dokázal bortit ledy. Usmívaly se. Kde je ta síla, co ho popoháněla? Sherlock věděl kde. Skočila ze střechy společně s ním…

„Co je ti, kurva, po tom, co dělám nebo nedělám?“ Bylo to chladné vyštěknutí. A jakmile to vyslovil, trochu poodstoupil. Jako by nevěřil tomu, co řekl. A přitom měl ve tváři bojovný výraz.

„Co je mi po tom, Johne?! Jsi můj přítel!“ Sherlock vstal. Přibližoval se k Johnovi. Jako vlk prahnoucí po své kořisti. Jenže on se nechtěl zakousnout. Jen mu ukázat tvrdost skutečného světa.

„Přítel?“ to slovo doslova vyplivl. Sherlocka ten tón přimrazil na místě. „Kde jsi byl, když mi to svinstvo hodili do pití? A kde jsi kurva fix byl, když mě nutili jim za to zaplatit, Sherlocku? Nebudu se ti zpovídat a víš proč? Protože už nejsi můj přítel! Už dávno ne! Opustil jsi mě a nenamáhal ses mi říct proč! Tak se teď nestarej. Protože je to můj zasranej život. A tebe se netýká.“

„Johne…“

„Nechci slyšet tvé omluvy. Jdu ven. A jak jsi správně podotkl i kdybych se měl jít… jak jsi to řekl? Kurvit? Tak by ti to mělo být jedno. Jako celé dva roky, co jsi tu nebyl.“ Otočil se a odcházel. Nedošel daleko. Zastavila ho ruka na rameni. Okamžitě ji setřepal.

„Nesahej na mě! Ty… ty… nemáš právo se mě dotýkat!“ byl hysterický. Doslova prchal ke dveřím. A oba Holmesové věděli, že pokud těmi dveřmi projde. Nevrátí se. A pokud ano, tak v černém pytli.

Byl to Mycroft, který zastavil jeho zběsilý úprk. Stál ve dveřích. V ruce ten svůj deštník. A v jeho tváři byl jeden z nejnebezpečnějších výrazů. Doslova; Zničím tě, pokud utečeš!

„Uhni mi z cesty!“ zavrčel temně. Chtěl se na něj vrhnout. Ale znovu ho zastavily ruce. Sherlock je kolem něj omotal. Držel ho pevně.

Nemohl se hýbat. Snažil se. Kopal kolem sebe. Ale detektiv ho držel. A slíbil si, že ho už nikdy nepustí.

„Pusť mě, ty odporný zmetku! … Nemáš právo! … Ty to nechápeš… musím pryč! … Kurva! … Nech mě být! … Nenávidím tě! Slyšíš! Jsi mi odporný! Nechci tě tu! Nenávidím…“

Sherlock slyšel. Každé další slovo byla jako dýka do jeho duše. Vše, co bylo řečeno… Možná by bylo lepší se vrátit do včerejška. A nechat Johna tam, kde byl. Otočit se a odejít. Bez toho, aby věděl…

Ale teď ví. Může s těmi informacemi pracovat. Může pomoct… ale jak pomoct někomu, kdo nechce? Kdo se vzpouzí a kdo zrovna vás obviňuje ze všeho, co se mu stalo?

Bolelo to. Sviňsky. Poprvé v životě viděl, co jeho chladná sociopatická osobnost udělala. Jak moc dokázal ublížit jen tím, že nedokázal… nechtěl milovat.

Držel ho v náručí. A snažil se přes to přenést. Brát to jen jako další případ. Jen další problém, který musí vyřešit. Jenže nemohl.

Tohle byl John. Jeho John. Ten, který mu ukázal novou cestu. Ukázal mu, jak roztáhnout křídla a letět. Byl mu po boku. Chránil ho. Miloval ho, proboha!

A on mu nevěřil.

Nevěřil mu… a tím ho zničil.

Který zmetek dokáže andělu utrhnout křídla a nechat ho napospas krutosti světa truchlících lidí? Která zrůda dokáže ublížit tomu nejčistějšímu tvorovi? Která kreatura zabije něco tak křehkého, jako je láska?

Sherlock to věděl. On.