Bílý prach tvých křídel 3. kapitola

05.11.2016 11:50

A přináším další kapitolku :-)

Beta - Kalamity Jane

Sal.

3. kapitola – Prach, po kterém kráčíš

Nechci tu být...

Bídný a raněný...

 

Tón tvé trubky zní...

A mě je to fuk

Jdu cestou šílenou, jak říct,

kde konec má??

Držel ho. Pořád ho držel. Ani nevěděl, jak se dostali na zem. Seděl na patách a v náručí se mu chvělo tělo jeho přítele. Už se nějakou dobu nebránil. Jen těžce dýchal. A pokaždé, když se Sherlock jen trochu pohnul, sebou škubl. Oči zavřené. Nabíral sílu na další boj.

„Bude to v pořádku, Johne…“ zašeptal Sherlock. Tiše. Tichounce. Slova jen pro jeho uši.

John zavyl a prohnul se v zádech. Znovu se začal bránit. „Nech… prosím… Sherl…“ Odstrčil jeho ruce od sebe. Adrenalin proudil v jeho žilách, spaloval ho jako jed. Doslova se zhroutil na podlahu. Aspoň to nebylo z velké výšky.

„Ne… nechápeš to… Já musím…“ hlas byl nakřápnutý. Tichý. Zoufalý. Prosím!

„Nemůžeme tě pustit, doktore,“ řekl autoritativně Mycroft. Pořád stál u dveří. Mračil se. Celá tahle situace se mu nezamlouvala. Ale něco přece jenom tomuto muži na podlaze dlužil. Pomoc. I kdyby o ni nestál.

„Proč vám na tom tak zá-záleží? Je to moje tělo… moje závislost…“ Modré oči se zvedly. Podívaly se na staršího muže. Ve tváři bolest. Potupu. „Jenom dnes… prosím…“ Posouval se po kolenou směrem k Mycroftovi. „Jen ještě jednou… jednu dávku… prosím…“ Chytil ho za nohavici. Přitáhl se k němu blíž. Doslova se mu přisál na nohu. „Prosím…“

Mycroft od něj odstoupil. Setřásl ho ze sebe jako psa, který se dožaduje pozornosti. Podíval se na Sherlocka. Ve tváři zlost. Jako by ho taky obviňoval za tohle všechno.

Pak se naklonil k Johnovi. Jen tak, aby se mu mohl podívat do očí. Nic neřekl. Ruku položil na jeho krk. Jen lehce zmáčkl. John se sesypal na zem jako domeček z karet.

„Nic mu není,“ řekl, když viděl bratrův výraz.

„Já vím. Jen mě někdy překvapuje, kolik toho o tobě nevím.“

„To jsme dva, bratříčku.“ Znechuceně se podíval na ležící tělo. „Měl bys ho někde zavřít. Bude to pár krutých dní. Jestli ne týdnů. Pošlu sem Antheu, donese ti nějaká analgetika a relaxanty. Jen to s nimi nepřeháněj. Nechceme ho zdrogovat ještě víc, než už je.“

Sherlock pořád seděl na zemi. Díval se na Johna. Do jeho uvolněného obličeje. Vypadal klidně. Jen pro tuhle chvíli. Zvedl zrak a podíval se na bratra. „Tohle se nemělo stát,“ řekl pevně. Přisunul se k Johnovi a pomalu se ho snažil zvednout. Na Mycroftovu pomoc se už nespoléhal. Víc toho udělat prostě nechtěl.

Tentokrát Johna netáhl po schodech nahoru. Na to měl až moc blbou náladu. A navíc potřeboval svou postel, aby ho k ní mohl připoutat. Ta Johnova bohužel, nebo bohudík, neměla rámy.

Sundal mu bundu, kalhoty a zakryl ho peřinou. Hlavu až skoro něžně položil na polštář.

Pak z komody vedle postele vytáhl pouta. Chvíli je jen tak držel v ruce. Nechtěl to udělat, ale věděl, že musí.

Sevřel je v ruce. Někdy se práce pro Lestrada hodí. Jako v tomhle případě. Má jich tam víc. Kdyby náhodou. Jen doufal, že ty další nebude muset použít.

Posadil se na kraj postele. Bezděčně zajel prsty do blonďatých vlasů. Prsty přejel po jeho tváři. Po jeho lícních kostech. Ucítil pod prsty asi dvoudenní strniště. Zpomalil pohyb. Jen vstřebával. Každý tenhle dotek. Zavřel oči. Vzpomínal na chvíle, kdy se ho před pádem dotýkal. Sem tam jen položil ruku na jeho předloktí. Nebo jen položil ruku na jeho bedra. Jen jako kamarád a přítel.

Najednou se mu ty chvíle zdály tak vzácné. Ale naprosto vzdálené. Jak mohl něco takového zničit? Snažil se ho chránit! Tak proč mu zatraceně nevěřil?

Byla to jen jeho touha po melodramatu. Z návratu. Myslel si, že John bude pořád takový jako před skokem. Jak sentimentální. Opravdu byl idiot. A velmi těžko si to přiznával.

Prsty se dotkly tepny na krku. Dýchal mělce. Ale byl v relativním pořádku. Jen spal. Prozatím.

Spustil ruku podél svého těla. Ještě chvíli se díval. Na anděla, kterého odsoudil k peklu.

„Opravdu mě nenávidíš, Johne?“ zašeptal něžně. „Vynahradím ti to. Všechno.“

Pouta cvakla. Odešel z pokoje. Neohlédl se.

Odpusť mi.

***

Trvalo přesně dvě hodiny patnáct minut, než se z jeho pokoje ozvalo mučenlivé zavzdychání. Drásalo to jeho uši. Seděl v křesle a hypnotizoval protější zeď.

Přemýšlel o těch dvou letech, které prožil. Ničil Moriartyho síť. Jednoho po druhém. Celou jeho společnost zašlapal do špíny tohohle světa.

Pak se vrátil domů. Zpět do Londýna. Kde si myslel, že vše bude takové jako dřív. Jenže nebylo. Sice očistili jeho jméno. Jenže když v lidských srdcích umřete… Návrat není vždy růžový.

Snažil se všechny tyhle odporné myšlenky odstranit. Myslet logicky. Brát věci tak, jak jsou. Pomoct příteli, aby mohl dál pokračovat v řešení případů? S věrným přítelem po boku? Opravdu je tak neskutečně… sobecký?

Jenže ty dva roky ho změnily. Nebyl takový jako dřív. Ten chlad jako by zmizel v den, kdy viděl Johna u svého hrobu. V tu chvíli si myslel, že bude John v pořádku. Ale tehdy… to poprvé v jeho životě bolelo.

Zvedl se z křesla a přešel k pootevřeným dveřím své ložnice.

„Johne?“

Modré oči se na něj okamžitě podívaly. Viděl tu únavu ve tváři přítele. Kruhy pod očima. Zrychlený dech. Potil se.

„Pusť mě!“ znělo to autoritativně. Škubl rukou, kterou měl připoutanou k posteli. Sherlock se na něj chvíli jen díval. Jeho obličej byl prost všech emocí. Udusil je v sobě těsně před tím, než vešel do pokoje. Znovu naběhl režim sociopata.

„Ne, Johne. Je to pro tvoje bezpečí.“

„Jdi do hajzlu!“ vztekal se. Znovu a znovu škubal za zápěstí. Muselo ho to bolet. Na kůži se objevily růžové otlaky.

„Johne…“ nadechl se a na chvíli se odvrátil. „Opravdu se ti snažím pomoct!“

„Ty? Ty! Nevíš, co to je někomu pomáhat! Jsi jen nebezpečný zmetek! To kvůli tobě… kvůli tobě…“ hlas se vytratil.

Sherlock se posadil k němu na kraj postele. Lehce odhrnul zpocené vlasy z čela. Výraz pořád neutrální. Ale do hlavy se mu vtíraly myšlenky, které si nechtěl připustit. Opravdu za to můžu já? Opravdu jsem tě donutil klesnout na samé dno? Johne… Omlouvám se!

Vzal do ruky skleničku vody, kterou tam předtím postavil. Podal ji Johnovi. Ten se pořád díval do jeho očí. Chytil sklo do ruky. Pořád sledoval tvář svého přítele. Mírně zvedl hlavu. Jako by se opravdu chtěl napít. Prsty svíral to průhledné sklo, až mu zbělely klouby. Ještě jednou zachytil pohled a pak mrštil skleničku o protější zeď. Smáčela tapetu. Utvořila se tam velká skvrna.

Sherlock ji chvíli sledoval. Jen voda. Proč by na tom mělo záležet. Nezáleží.

„Nechci tvou pomoc! Nechci tě vidět! Táhni odtud! A nevracej se!“ Hlas nabíral na výšce. V očích měl blesky. Nenávist. Odpor. Touhu…

„Jsi v mém pokoji…“ Ani nevěděl, proč to řekl. Jen se zamračil. V hlavě měl až moc prázdno. Jeho palác mysli byl tak tichý. Všechna ta hanba. Bolest a strach. Jako by byly najednou pryč.

John frustrovaně zavyl. Pořád se pokoušel vyprostit z pout. Sherlock zahlédl pár kapek krve. Nějak to najednou šlo mimo něj. Odvrátil se. Vstal. Pečlivě za sebou zavřel dveře.

„Ty hajzle!“

„Nemůžeš…“

Další slova nevnímal. Zcela apaticky přešel zpět do obývacího pokoje. Posadil se do svého křesla. Zavřel oči. A utopil se v té bílé mlze.

***

Tiché zaklepání přerušilo jeho tok myšlenek. Tedy spíš obrazy, které se míhaly před jeho obličejem. Minulost. Přítomnost. Nereálná budoucnost.

„Ach, drahoušku,“ usmála se trochu plaše paní Hudsonová.

Sherlock se na ni podíval. Unaveně. Ale přesto s chladnou maskou. „Děje se něco?“ zeptal se až příliš tiše.

Ona se znovu usmála. „Slyšela jsem hádku. Je všechno v pořádku? Ty a John?“

Mohl by jí lhát, prolétlo mu hlavou. Ale věděl, že tak či tak se jeho bytná pravdu dozví. Protože počítal, že podobných emociálních výlevů bude mít John do budoucna víc.

„John…“ na chvíli se odmlčel. Nevěděl, jak to říct tak, aby tuhle ženu nevyděsil.

„Stalo se mu něco? Ach, drahoušku, jestli je nemocný… Potřebujete něco? Pro jednou?“

„Ne. V pořádku. Bude v pořádku,“ řekl bezděčně a jeho pohled na chvíli uhnul k místu, kde byla jeho ložnice.

Slyšel, jak John zavzlykal. Zavřel oči a prostě tuhle skutečnost vymazal.

„Sherlocku, prosím…“ tichý pláč.

Paní Hudsonová se vydala ke dveřím. Ale Sherlock ji zastavil rukou na jejím rameni. „Ne. Nechoďte tam.“ Žena se na něj otočila s otázkou v jejích moudrých očích.

„Volá tě, Sherlocku. Asi něco potřebuje.“

Ano. Potřebuje. Další zatracenou dávku! Sherlock si naštvaně odfrkl. „Je v pořádku!“

„Ale…“

„Pani Hudsonová!“ zavrčel skoro až vztekle Sherlock. Táhl ji zpět do obýváku. Nasměroval ji k Johnovu křeslu. Posadila se a ve tváři měla víc než zmatek. Strach.

„Co se děje, Sherlocku?!“ zeptala se ustaraně.

Nepodíval se na ni. Pohledem zavadil o opěrku na křesle. „Když… když jsem byl pryč. Všimla jste si na něm něčeho jiného?“

„Jak myslíš jiného, Sherlocku?“

„Vím, že dva měsíce po mém…“ zarazil se a snažil se najít správné slovo. „odchodu ztratil práci. Stalo se někdy, že nezaplatil nájem? Nebo zaplatil, ale pozdě?“

„Ano. Sem tam se opozdil. Ale vždy mi jako omluvu koupil kytky. Nebo mě pozval na večeři. Nestávalo se to často. Ale…“

„Chodil do práce? Kde si myslíte, že bral peníze?“

„No… nikdy jsme se o tom vlastně nebavili. Často byl pryč. Někdy i celé dny. Myslela jsem, že si našel nějakou doktořinu. Že dělá na směny… Vlastně jsme za tu dobu moc spolu nemluvili. Uzavřel se.“

Sherlock se opřel. Ruce v klíně. Mírně se mu zachvěly. Tušil, co by to mohlo znamenat. Kde mohl přijít k penězům. Ale nechtěl tomu věřit. John. Voják, doktor a dealer?

Ozvalo se další zaklepání. Bez vyzvání dovnitř vstoupila žena v slušivém saku a sukni. V ruce držela kožený kufřík. Pohledem sklouzla po starší ženě a pak se zaměřila na Sherlocka.

„Přinesla jsem ty léky,“ řekla jen a podala Sherlockovi kufřík. „Mělo by tam být vše, co byste mohl v dalších dnech potřebovat. Šéf tvrdí, že sám víte nejlépe, co mu kdy podat,“ usmála se na něj až přespříliš sladce a odešla.

Sherlock pomalu otevřel černý kufřík. Jen zběžně prolétl obsah. Znovu ho zavřel a postavil vedle křesla.

„To je to tak vážné?“ šeptla jejich domácí.

„Víc než to, paní Hudsonová. John… Není na mě, abych vám řekl, co přesně se stalo. Ale on… je to…“ Povzdech si. Díval se na její výraz. Ten neskutečný strach v jejích vždy vlídných očích. „Celé ty dva roky… Včera večer jsem ho našel v jednom feťáckém doupěti. On…“

„John? On přeci…“ slova se vytratila. Jako pára nad hrncem. Dívala se na Sherlocka. S hrůzou. Zděšená pravdou.

„Je mi to líto…“

„Drahoušku, to přece… není tvá chyba.“

Opravdu tomu chce věřit? Nechal ji v tom. Místnost se ponořila do ticha. Jen chvilkového. To volání z ložnice doslova bilo do uší. Trhalo duši na kousíčky a znovu je skládalo dohromady. Ale už nikdy nic nemůže být stejné. Protože některá rozhodnutí… prostě padla. Minulost se nedá změnit. Lze jen zapomenout a jít dál. Ale kam, když na jejich cestu padl stoletý prach?