Bílý prach tvých křídel 4. kapitola

06.11.2016 10:48

Další je na světě!

Beta - Kalamity Jane

Sal.

 

4. kapitola – Prach tvého života

Jdu,zakopávám,a k cíli

zbývá míň než malý krok,

chce se mi spát snad rok.

Tak proč jít dál?

Když jejích domácí odešla, Sherlock vešel do koupelny a snažil se smýt ten nehorázný pocit frustrace. A když teplá voda laskala jeho tělo, jeho myšlenky se rozutekly. Jako tenká lana obalovala jeho tělo. Každá myšlenka zapadla do jeho harddisku na své místo. Voda splavovala veškerou špínu minulosti a vnutila mu jeho staré já.

Zprudka se nadechl. Zastavil kohoutek. V jeho tváři nebyla byť špetka po jakékoliv emoci. Vše uzavřel do bezpečné skříňky své mysli. Zapečetěné na sto západů. Zasunuté do nejzazšího kouta. Připravené na další použití? Ne. Nikdy ji nechce znovu otevřít. Nikdy.

Vyšel ze sprchy. Jen zběžně se osušil a s ručníkem kolem boků se vydal do svého pokoje. Než si uvědomil, že tam vlastně leží John. Připoutaný k jeho posteli. V deliriu.

Ale momentálně z místnosti neslyšel žádné zvuky. Měl by spát, takže by mohl vejít a jen se převléknout, ne?

Tiše otevřel dveře a už na prahu ho zastavil pohled dvou velmi intenzivních duhovek.

„Já jen…“ snažil se omluvit svůj vpád v tomhle stavu. Ale uvědomil si, že je to jedno. Je to jeho pokoj! Neměl by se omlouvat. Neměl by vlastně Johnovi vůbec pomáhat. On není doktor! Tak kdo je?

Přítel. Opravdu? Začal o sobě pochybovat…

Prostě jen obešel postel. John k němu ležel zády. Nepromluvil. Nepohnul se. Přesto Sherlock slyšel jeho zrychlené dýchání. A když se oblékal, snažil se to nevnímat.

Bez dalšího slova se vrátil do obýváku, vzal kufřík a pak vešel znovu do ložnice. Modré oči se zaměřily na kožený kufřík v jeho rukou.

„To je…“

„Ne, Johne. Žádné drogy. Už nikdy, rozumíš? Jsou to jen léky. Pomůžou ti přestat.“

„Třeba nechci přestat.“

„Nemáš na výběr,“ zamračil se Sherlock a položit kufřík na noční stolek. Vytáhl připravenou injekční stříkačku. Viděl ten třpyt v Johnových očích. Jak moc toužily po dávce. Znovu uvíznou ve světě barev. Štěstí. Lásky. Touhy. Porozumění. Vděčnosti.

„Můžeš mě tu držet, jak dlouho chceš. Ale jednou…“

„Johne,“ tichý povzdech, „proč si nechce uvědomit, že ty pocity, co ti dávají drogy, jsou jen faleš. Je to jen zbabělý útěk od reality.“

„Sám víš nejlíp, že?“ odsekl tiše. „Proč se vlastně staráš?“

„Jsem tvůj přítel.“

„Ani nevíš, co to slovo znamená, Holmesi.“

John se mírně  zachvěl. Chvílemi mu bylo teplo pak zima. Sherlock ho sledoval. Zvedl ruku a chtěl se dotknout jeho obličeje. Prohrábnout ty zpocené vlasy. Ale nakonec to neudělal. Možná by tomu všemu jen přitížil.

Chvíli bylo ticho. Kdy Sherlock připravoval léky. John ho už nesledoval. Ležel na zádech. Díval se do stropu. Oči zavřené. Snažil se nemyslet na okamžik, kdy jeho život skončil.

Sherlock se dotkl ruky, která byla připoutaná k posteli. Mírně odřená. Pár zaschlých kapek krve. Tak moc se snažil odejít. Získat další dávku. Ulevit svému tělu. Nedbal na bolest. Ta touha byla… šílená!

Klíček zapadl na své místo. Pouta s hlasitým cvaknutím odpadla. Sherlock je položil na postel. Dotkl se lemu jeho svetru.

John se najednou odkutálel na druhou stranu postele. „Nesahej na mě!“ vřískl. Chvěl se. „Nemáš právo…“ hlas byl plačtivý. Bolestný. Zoufalý.

Přepadl přes okraj postele. S hlasitým heknutím. Postavil se na roztřesené nohy. Ale neměl kam utéct. Nebo jak se dostat ke dveřím. Sherlock pořád seděl na patách s injekční stříkačkou v ruce.

„Johne…“

„Ne!“

„Pomůže ti to.“

„Nechci tvoje kurevské léky!“

„Johne! Nehodlám s tebou bojovat. Stejně zase vyhraju. Nedělej to horší, než už to je.“ Sherlock se postavil. V očích něco nebezpečného. A přitom vstřícného. Dovol mi pomoct ti!

John se natlačil do rohu místnosti. Ruce přitisknuté na uších. Pomalu sjel na zem. Hlavu si opřel o kolena. Začal se mírně pohupovat sem a tam.

Detektiv položil léky na postel. Přešel ke svému příteli a poklekl u něj. Položil ruce na jeho kolena. Viděl ty tiché slzy, které brázdily jeho obličej. Zvedl ruku… znovu se ho zmocnila touha dotknout se!

Ale než prsty doputovaly k jeho hlavě, John se pohnul. Natiskl se na něj. Do pěsti sevřel jeho černou košili.

Prvně si Sherlock myslel, že ho chce John napadnout. Už, už se chtěl začít bránit, když si ho doktor přitáhl do náruče. Jedna ruka pořád svírala látku. Druhá byla obmotaná okolo jeho hrudníku. Až hlasitý vzlyk ho přivedl zpět do reality.

Pomalu obtočil své ruce okolo chvějícího se těla. Nic neříkal. Nebyla slova, která by mohl vyslovit. Jen ho držel a nechával si zmáčet novou košili slzami. Pro tuhle chvíli mu to bylo jedno. Držel ho. Držel ho pevně.

Jsem tu.

Jsem tu a nepustím tě.

Už nikdy neodejdu.

Neopustím tě.

***

Spal. Už skoro šest hodin. Sherlock přecházel z kuchyně do obýváků a byl na pokraji paniky. To, co se dopoledne stalo. Bylo to tak zoufalé! Tak moc se snažil tuhle další vzpomínku skrýt do své bezpečné truhly. Ale nedokázal to. Bylo na ní něco… Nedotknutelného. Nezničitelného. Děsivého!

Zavřel oči. Znovu je otevřel a pak se na chvíli zahleděl z okna. Těch lidí, co prošlo kolem. Tak nepodstatné životy. Nikoho neznal, a přesto o nich dokázal zjistit všechno. Stačil jeden pohled.

Odvrátil se a znovu přecházel sem a tam. Skousl si ret. Chtěl řvát! Dostat to ze sebe! Ten pohled… Ty zatracené oči. Vzlykot! Ty šeptaná slova…

„Miluji tě… Nenávidím tě… Miloval jsem tě… Potřebuji tě… Nech mě být…“

Pořád mu znějí v hlavě. Duní jako zvony na kostele! „Zatraceně!“ Hrnek s čajem proletěl pokojem. Další rozbité nádobí se válí v koutě. Další flek na stěně. Je mu to jedno!

Měl by s tím umět pracovat. Jenže emoce nebyl jeho obor! Nevěděl, co s nimi! Byl zoufalý! Naštvaný a totálně vykolejený.

Nevnímal ani mobil, na který přišla už čtvrtá zpráva. A když se rozezněl prostorem, naštvaně vzal ten přístroj do ruky a taky ho mrštil proti zdi. Rukama zajel ho vlasů. Pár jich asi vytrhl.

„Do hajzlu!“ Johne, co mi to děláš!

Svalil se na pohovku. Pozoroval zrnka prachu, která rozvířil. Bylo tu takové strašné ticho. Ticho má léčit. Jenže ne jeho!

Potřebuje akci! Ví, že musí pracovat na případu pro Lestrada. Měl by teď jít do toho zavšiveného baru a hledat drogového magnáta. Bosse podsvětí. Ale copak může?

Měl malé tušení o tom, kdo je hlavní šéf tohohle kartelu. Dokázal si ho představit. Jdou po něm už dlouho. Ve spisech o něm je dost složek. Jenže ho ještě nikdy nikdo neviděl. Když už mu hořelo za patami, nechal zatknout nějakého druhořadého dealera a prostě na pár měsíců zmizel. Jednou dokonce na celé tři roky.

Zavřel oči a přehrával si v hlavě ten večer v baru. Znovu se zaměřil na ty dva, kteří odcházeli s Johnem. Snažil se je někam zařadit. Jednoho z nich už zahlédl! V jednom z těch spisů!

Musí na Scotland Yard. Nadšeně vyskočil na nohy.

Ne. Nemůže. John.

Doslova zavyl a znovu se svalil na pohovku. Pořád dokola si přehrával jejich obličeje. Ale čím víc se snažil, tím víc viděl Johna. Johna, jak leží na té špinavé posteli. Johna, který vzdychá pod těly těch zrůd. Johna, který mu vzlyká v náručí. Johna, který mu říká, že ho miluje.

Rázné zabušení na dveře. V Sherlockovi to škublo. Něco si zamumlal pod vousy a vstal. Prudce otevřel dveře. Ani se nepodíval, kdo za nimi je, a zamířil zpět ke gauči.

„Sherlocku? Snažím se tě celý den sehnat!“ vkráčel do pokoje inspektor Lestrade. Zamračil se. „Děje se něco?“

„Nic, o čem bys potřeboval vědět,“ řekl neurčitě. Sedl si na kraj pohovky a nabídl Gregovi křeslo.

„Takže se něco děje?“ Pořád stál na místě. Přeměřoval si Sherlocka zvláštním pohledem. „Věděl jsem, že tenhle případ není pro tebe, Sherlocku. Bude lepší, když na to nasadím někoho ze svých lidí.“

„Cože?! Ne to ne…“ Nebo… možná by to pro tentokrát bylo lepší. Vzdát se případu? Ne! Ví, že by ho dokázal vyřešit. Jen kdyby se na pár nocí mohl dostat z 221B. Ale s připoutaným blogerem v jeho ložnici to není zrovna nejlepší nápad. Ale mohl by požádat paní Hudsonovou, aby Johna na pár hodin pohlídala. Určitě by velmi ochotně pomohla.

„Sherlocku…“ viděl na inspektorových očích nejistotu. „Nespadl jsi do toho zase, že ne?“

„Cože?“ Jak nesnášel opakování! Ale vážně! To si jako myslí, že zase fetuje? Ani si to neuvědomil a podíval se směrem na ke své ložnici. Skousl si ret, až to zabolelo. „Ne, Lestrade. Sakra proč si myslíš, že jsem na koksu?“

„Od večera ses neozval. Říkal jsi, že dáš vědět. A nedal. Snažil jsem se tě celý den sehnat. A když sem přijdu, jsi mimo.“

Mám k tomu sakra důvod! Málem to řekl nahlas. Ale zarazil se, protože z pootevřených dveří jeho ložnice se ozvalo tiché zasténání. Zase. Copak si musí vybírat ty nejnevhodnější chvíle na své absťácké záchvaty?

„To je John?“

„Hm…“ zamračil se. Musí se inspektora zbavit. Pokud možno nenápadně.

„Sherlocku?“ bylo to zoufalé zalapání po dechu. „Prosím…“ zavzlykání. „Prosím… pusť mě…“

„Co se tu děje?“ Lestrade se zvedl z křesla a než ho stihl Sherlock zastavit, vydal se k ložnici.

„Lestrade!“ Sherlock ho dohnal u dveří. Chytil ho za předloktí a snažil se mu zabránit ve vstupu do pokoje.

Z pokoje se ozvalo zašramocení kovových pout o postranici postele. Inspektor vytrhl ruku ze sevření a otevřel dveře. Chvíli zůstal stát na prahu. John. Kroutil se v bolestech na posteli. Ruku připoutanou k boku postele. Po obličeji mu stékal pramínek potu. Vlasy měl slepené. Barva duhovek nešla skoro vidět, jak měl rozšířené zornice. Trhaně dýchal.

„Proboha, Johne!“ vykřikl Lestrade a poklekl u postele. Vrhl znechucený pohled na Sherlocka, který pořád stál ve dveřích. „Proč je připoutaný k tvé posteli?! Jestli je to tvůj další experiment… Proboha!“

„Johne?“ zašeptal a položil mu ruku na zpocené čelo. „Johne?“

Jmenovaný na něj otočil hlavu. „Gre-gu…“ zaskřehotal. „Pustíš mě? Prosím…“

„Ano. Jistě! Počkej.“ Začal vstávat a hledat klíček od pout. Ale zastavil ho pevný stisk ruky. Podíval se do bledých očí detektivního konzultanta.

„Nemůžu ti to dovolit, Gregu!“ řekl pevně. Stisk zesílil.

„Gregu… Prosím! Ten psychopat mě tu drží… Prosím…“

Znovu odstrčí Sherlockovu ruku. „Není to pes, abys ho držel přivázaného u boudy! Sakra! Proč ho tu vlastně držíš?!“ vztekal se Lestrade a malým klíčkem osvobodil zraněnou končetinu.

Když ruka vyklouzla z pevných pout, John vyskočil na nohy. Trochu se zapotácel, ale za nově získanou svobodu se hodlal prát. Vyrazil dopředu, až málem shodil inspektora na zem. Chtěl se prosmýknout okolo Sherlocka. Ten ho srazil k zemi.

„Ne, Johne!“ zavrčel na něj a přimáčkl ho ještě víc k zemi.

„Pusť mě! Musím ven… Hajzle! Nemůžeš…“ Křik byl nesnesitelný. Rval se jako zvíře před popravou. Ale on nebojoval o holý život. Ale o svobodu a útěk za svou zatracenou dávkou. Je to jen ubohý feťák. Prolítlo Sherlockovi hlavou.

 „Johne! Já tě ven nepustím… rozumíš?! Už. Nikdy. Další. Dávka!“ Kolenem se mu zaryl do zad.

 „Už víš, proč byl spoutaný, idiote?“ štěkl po Gregovi, než se pohledem vrátil zpět k Johnovi.

„Pusť mě!“ zkusil to zoufale John. Sherlock ho však držel pevně. „Nemáš právo… nesmíš… pusť… potřebuji to! Já… potřebuji…“

„Budeš tam pořád stát, nebo mi s ním pomůžeš?“

„Co…“

„Tak sakra, Lestrade!“ Z očí mu vztekem sršely jiskry. Greg k němu přistoupil a společně ho dostali zpět do postele. Pouta cvakla.

John se marně snažil zase dostat pryč. Spadl na zem. Ruka zůstala zoufale viset na okraji postele. Škubal sebou. Z očí mu kanuly slzy. Frustrace. Nenávist. Šeptaná slova, kterým nerozuměli.

Greg k němu chtěl znovu přistoupit. Tentokrát ho chytil Sherlock lehce. Jen zavrtěl hlavou. „Nech ho tak. Vyvzteká se a bude zase v pořádku,“ zašeptal tiše.

„Co s ním je?“ Byla to zbytečná otázka. Tušil, co se dělo. Jen tomu prostě nechtěl věřit.

Sherlock se nevesele usmál. Přešel k Johnovi a jen tak přejel přes jeho blond vlasy. Nevnímal to. Byl příliš mimo. Ztracený. Kdo ho najde? Kdo mu pomůže najít cestu zpět? Kdo mu přišije zpět jeho andělská křídla. Polámaná ve větru. Pírka spálená na popel.

„Udělal jsem chybu a teď za ni platím, Gregu…“ Prstem přejel po tváři svého přítele. Nadzvedl jeho obličej. Oči těkaly z místa na místo. Neviděly realitu.

„Já netušil…“

„To nikdo, inspektore. Každý ho měl za samozřejmost. Voják John Watson. Toho přece smrt přítele nepřemůže. Jenže…“ John položil hlavu na kraj postele. Tiše oddechoval. „… jsme se přepočítali. Nebyl to voják. Byl to jen muž, který přišel o víc než o přítele.“ O lásku. O touhu žít.

Přešel ke skříni, ve které schovával kufřík s léky. Vytáhl z něj večerní dávku. Znovu se usmál na Grega, který tam jen stál a teď se zamračeně díval na injekci, kterou držel detektiv v ruce.

„Nejsou to drogy, jak si myslíš. Je to jen něco, co mu pomůže přestat. Můžeš mi z kuchyně donést sklenici vody? Tu minulou rozmlátil o zeď,“ řekl. Bez stopy po jakékoliv emoci. Ale Lestrade viděl ta bouřková mračna v jeho šedých očích.

„Johne?“ zašeptal skoro až něžně Sherlock. Dotkl se jeho ruky.

Škubl sebou a vyplašeně se na Sherlocka podíval.

„Prosím…“ Zamrkal. Pak na chvíli oči zavřel. Ale když mu Sherlock vyhrnoval rukáv košile, až moc ochotně ruku nastavil. V očích najednou tolik touhy. Snažil se přiblížit k tělu před sebou. Jenže ho zastavila pouta.

Sherlock přejel prsty po celé jeho ruce. Tolik stop po injekcích. Tolik viditelná pravda!

John se zachvěl a nespouštěl z něj oči. Tak moc žádostivé. Oddělal kryt jehly a pak ji přiložil k jemné kůži. Vnikla do těla až překvapivě snadno. Zmáčkl a dostal do těla celou dávku. John se usmíval. A ty oči. Proboha ty oči!

„Sherlocku… já tě… já…“

Detektiv mu položil dva prsty na rty. Jen, aby zastavil proud slov, která vážně slyšet nechtěl. A navíc, když za ním stál inspektor Lestrade.

Greg mu tiše podal skleničku. Sherlock ji přiložil k popraskaným rtům svého přítele a celou dobu, co pil, ji držel v ruce. Johnova volná ruka sevřela tu jeho. Hltal vodu, až mu stékala po bradě. Oči otevřené. Zorničky pořád rozšířené. Znovu se rozechvěl.

„Pomůžeš mi s ním do postele?“ zašeptal Sherlock a odemkl pouta. Inspektor byl celou dobu zticha. Bál se promluvit. Měl strach vůbec přemýšlet o tom, co se tu k čertu děje. Jen přistoupil blíž a společně položili Johna pod přikrývky. Viděl, jak se ho Sherlock ještě nepatrně dotkl. Pouta znovu cvakla.

„Může si ublížit…“ řekl tiše Greg a byl rád za svůj normální hlas.

„Nemám nic jiného,“ odsekl Sherlock. Trochu víc naštvaně. Nebo spíš zoufale.

„Něco ti seženu. Ale nemůžeš ho celé dny držet připoutaného,“ dodal, když odcházeli z ložnice. Sherlock se na něj otočil. Chvíli se díval do jeho obličeje.

„Nepotřebuji tvou pomoc, inspektore.“ Hlas byl sice tichý, ale mrazilo z něj. Prošel okolo něj do obýváku.

Greg k němu přišel a prudce ho k sobě otočil. „Nejsi jediný jeho přítel!“

„Pche! Teď si říkáš přítel?“ slovo přítel vyplivl jako nadávku. „Víš, Gregu, jak dlouho v tom svinstvu plaval? Celé dva roky!“

„A kdo za to může?“ odsekl inspektor. Krutá realita pravdy ho zasáhla. Jako blesk z čistého nebe. Něco temného ho bodlo u srdce. Kdysi mu někdo řekl, že žádné nemá. Jak šeredně se pletl.

Sherlock odhodil ruku, která ho držela. V očích blesky. „Vypadni!“

Ticho znovu udeřilo. Jenže teď bylo kyselejší. Protože říkalo jedno. Proč jsi zase sám?